brambory dvakrát jinak

Po bramborovém salátu, kachně a svíčkové si tělo žádá odlehčení. 

Takže vymýšlím lehčí obědy a večeře.

Plněné pečené brambory

Plněné brambory jsem už tady do mého virtuálního receptáře dávala, myslím, několikrát. 

Základem ale byly syrové brambory vydlabané udělátkem a plněné směsí podle fantazie.

Tentokrát jsem brambory uvařila ve slupce.

Po uvaření jsem je vydlabala a snažila se, aby obal na náplň zůstal netknutý. Brambory jsem rozmačkala, přidala sůl a barevný pepř, syrové vajíčko, na kostičky nakrájenou slaninu a pořádně promíchala na kaši. Myslím, že náplň může mít stovky variant, k bramborám se v podstatě hodí cokoliv. Náplň jsem navrstvila zpátky do vydlabaných brambor, posypala strouhaným sýrem a petrželkou a dala zapéct do trouby.

Můj muž řekl, že byly skvělé a on je u nás na jídlo arbitrem. Já sním v podstatě cokoliv.

Takže tohle jídlo zařazuji do našeho jídelníčku. 

Je to rychlé, není to žádná velká práce a ještě to vypadá dobře na talíři.

A ještě jedna naprostá rychlovka.

Brambory se šlehačkou a s kapary.

Opět velmi rychlá večeře ve stylu, co dům dá.

Syrové brambory jsem nakrájela i se slupkou na kolečka, dala je do skleněného pekáčku, osolila a opepřila. A hledala, čím bych je zpestřila. V lednici byl zbytek mých pečených rajčat, tedy zbytek ve sklenici, ještě jsem všechny naložené samozřejmě nespotřebovala ani náhodou a kapary. 

To jsem vše rozkrájela na kousky a pokladla na brambory. Celé zalila šlehačkou. Dělávám i s masem, to už tady někde je, ale můj muž to nemá nějak extra v oblibě, tak tohle vařím, když přijedou děti, protože ty to milují od dětství.

Dala jsem do trouby a pekla, dokud nebyly brambory měkké. 

A říkat tady, že to byla mňamka, je myslím zbytečné.

vlastně miluju sovy aneb repríza vánoc

Už jsem tady psala, že dnes máme u nás tak trochu vánoce. 

Znovu.

Už to není taková rarita, protože repríza Štědrého dne se u nás už koná celkem pravidelně několik let.

Letos to není žádné drama. 

Stromeček se u nás odstrojuje vždy tradičně po Třech králích. Vánoční cukroví ještě je přesto, že jej můj muž potají užíral už dávno před vánoci. Prý sladké nemusí...

A dárky? Ty už jsou připraveny dávno. Jediná změna je oběd. Nebude jako štědrovečerní večeře.

Po dlouhém přemlouvání sama sebe za podpory mého muže, který koupil úžasné maso, jsem naložila ve čtvrtek svíčkovou. 
Přiznávám, že ji dělám poctivou a tak ji nedělávám často, i když ji všichni milují a chválí.

Včera večer volal syn, co prý má přivézt.

Co by si vozil, už mám naloženo od čtvrtka a dnes vařím, 
když přijedete všichni brzo, tak ať mám na vás čas.

Mami, ty děláš svíčkovou!

Jak to víš?!

No, co by jsi nakládala už ve čtvrtek. 

Přiznávám, že tato maličkost mě fakt včera potěšila.

Ježíšek však přinese dárky jen vnoučatům Lucince a Tomáškovi, kteří nebyly u nás 25. prosince, protože byly na Moravě. Dárky jsem už tady prezentovala, tak je znáte.

Usmyslela jsem si tedy, že všem vnoučatům dnes něco nadělí babička a dědeček. 
A bylo to celkem dramatické, jak jsem psala včera.

Slíbila jsem, že malé dárečky představím.

Jako správná důchodkyně, ježíš, já to SLOVO pořád nesnáším a neumím jej nahradit žádným lepším synonymem, jsem se chytila na slevy na Bonami, ale nemyslím, že jsem se nechala napálit.
Vzhledem k několikaletému nakupování přes net mám představu o cenách.

Takže každému jsem koupila krásnou peněženku, ve které bude padesátka. Moc se mi líbila ta zvířátka, ovšem kluci mají stejného tygra, protože se mi nelíbila ani liška a ani jahoda. 

Další dárek jsou úžasné papírové masky. Je jich tedy šest, takže se bude losovat a dvě zůstanou u nás.

Pak už jsem koupila jen takovou blbost jako tužky s pandou. Těch je dvanáct a některé si tady babička nechá, protože je babička potřebuje.

A nemohla jsem vynechat tetování, které všichni milují. 

A když už jsem nakupovala, koupila jsem nám krásné hrníčky se sovami.

Takže už máme hrníček s ovečkou, s lamou, my little pony a teď sovy.

Když si náš syn hledal hrníček na kafe na Štědrý den, konstatoval: ty tady máš ovečku, abych to nevzal Lole...

Ale to je můj hrníček na kafe!

Tak teď nám přibyly do naší hrníčkové zoo sovy. 

Při nakupování jsem neodolala plameňákům. Pouzdro na brýle jsem si nekoupila léta. Používala jsem firemní spoustu let a pak jsem přebrala od dcery z druhé ruky. Takže tohle je moje pouzdro.

Nic na tom nemění, že už dávno potřebuji nové brejle. 
Hezkou neděli. Já jdu naložit dárky pod stromeček. 
Dřív jsem nemohla, páč by nevydržely zájem Justýny.

o snížku a repríze Štědrého dne

Včera jste mi všichni optimisticky přáli sníh a věřili jste, 
že přijde i k nám. 

U nás prší, ale i to vítám, páč vody bylo zapotřebí.

Po mém sněhulákovi, kterého jsem malovala prstem jako malé dítě, zbyla jen mrkev.

Takže zas se budu zimou kochat jen na fotkách a to ještě ne na svých.

Zítra je u nás repríza Štědrého dne, jak už jsem se tady zmiňovala. A není to poprvé, už je to u nás tradice. Jednou jsem ho kvůli dceři dělala se vším všudy v únoru a někde tady ten příspěvek je. 
Takže na Tři krále je to v pohodě.

Zítra tady budou všechna vnoučata, ale dárečky pod stromečkem jsou už jen pro Lucinku a Tomáška. 

Ještě v loni :-) jsem objednala pro děti pár drobných dárečků, tedy ne od Ježíška, ale od babičky a dědečka. Protože jsem se bála spoléhat na poštu, samozřejmě, objednala jsem si dovoz do Uloženky a čekala na výzvu. 

Vzhledem k tomu, že do novin píšu zprávy či události s datem i 14 dní dopředu, samozřejmě musí vyjít dřív, než se nějaká výstava či jiná událost stane, mám občas problém se zorientovat v čase. Takže v listopadu jsem rozesmála svoji kamarádku Báru, páč po napsání zpráv z poloviny prosince jsem se vyděsila, že ještě jsem nezačala péct. Bára se smála, prosím tě, vždyť je spoustu času. 
Včera se mi to stalo znovu, když jsem do telefonu sdělila, že Palach, o kterém jsem včera napsala článek, musí vyjít co nejdřív, protože příští týden 16. ledna! už je pietní akt. Jsem zkrátka posunutá v čase.
Báru jsem opět rozesmála: panebože to je jak s tím cukrovím!

Ovšem s těmi objednanými dárky se mi naopak stalo něco úplně jiného. Ještě v úterý jsem si myslela, že repríza vánoc je u nás až příští týden v neděli, tak jsem žila v poklidu až do středy. 
Než mě můj muž přesvědčil, že setkání je tuto neděli.

Ve středu přišla sms, že balíčky převzala Uloženka a ze zkušenosti vím, že je to znamená, že následující den přijde výzva k převzetí.

Ve čtvrtek nic a to už mě celkem zachvátila panika, protože jsem věděla, že pokud to nedorazí, nemáme pro děti nic a nechci kupovat blbosti jen proto, abych něco měla. 
Málokdy jim dárky dáváme jen tak a rozhodně ne při každém setkání, ale teď chci.

Ve čtvrtek večer tedy píšu, zda zboží dorazí v pátek, páč je nutně potřebuji. Píšu přesto, že paní v Uložence informuje mého muže, který se tam ve čtvrtek při nákupu zastavil, že zboží určitě dorazí až v pondělí, protože všichni mají dovolenou. 

Na můj email přijde naprosto lakonická odpověď. 
Pokud zboží nedorazí do dvou pracovních dnů, kontaktujte nás.

No, do dvou pracovních dnů je mi to úplně na prd.

V pátek mi volá můj muž po návštěvě místního krámu, že mají úplně vybrakováno a nemají ani žádné dětské časopisy, kterými jsem chtěla dárky nahradit. Přinese čtyři obrázkové pohádkové čokolády, které čokoládu neviděly ani z rychlíku.

To je jediný, co tam měli.

No nejde o život, nic nebude.

V pátek navečer dostávám dvě sms, že zboží je připraveno k vyzvednutí. 
Neumíte si představit moji radost, skákala bych, kdybych mohla...

Tak dnes jede můj muž vyzvednout dárečky a já mám naprosto nelíčenou radost.

Takže repríza Štědrého dne bude podle mých představ.

Můj muž dí: takže ty čokoládky můžu sníst.

O naší nejvtipnější repríze, tedy dosud, si můžete přečíst tady.

Pokud to teda klapne, zítra přinesu tipy na dárky.

můžu si ho akorát namalovat

Včera tak krásně chumelilo. Rychle padající velké vločky mi udělaly radost, i když na fotkách vypadají jako velké bílé čáry. Už jsem si myslela, že snad přišla zima i k nám. Obvykle mě bílá po čase nudí, ale tato zima to s bílou moc nestíhá, takže ji vítám jako příjemnou změnu po té výrazně zelené, která je krásnější než na jaře.

Dnes už samozřejmě nesněží a sněhu není ani na malého mrňavého sněhuláčka. 

Tak si ho aspoň maluju. 
Vloni by mě nenapadlo, že budu mít radost z "trcky" sněhu.

Justýna včera okupovala pro změnu psací stůl, páč sníh jí vadí. Pak se zase vrátila pod stromeček. Focením jsem ji probudila k její nelibosti. Vypadá na fotce nevrle, ale to je jen ospalost.

prý pohádky jsou švindl...

Už nesmyslnost samotného názvu mě přinutila článek si přečíst. Nejdřív jsem si myslela, že tuhle snůšku blábolů napsal někdo rychle z nedostatku jiného tématu ke konci roku. 
Ale on je to rozhovor pro magazín Ona dnes psychiatra Radkina Honzáka. Pohádky jsou pohádky a nemohou být tedy švindl. A ani mě neoslní, když to tvrdí nějaký vzdělaný psychiatr. Přiznávám, že nemám žádnou úctu k autoritám obecně a už vůbec ne k těm, které vydávají rádoby moudré soudy, které můj selský rozum odmítá na základě letitých zkušeností a nejen mých.
Nechápu na základě čeho se dá přijít na to, že některé pohádky, a mluvím o klasických pohádkách, mohou děti nabádat k nepřístojnostem. Nevím o tom, že by snad probíhal nějaký výzkum či analýza dopadu pohádek na vývoj osobnosti.
Ale začnu u sebe. Pohádky mě v dětství nijak nepoznamenaly a ani mě nesvedly na scestí. Je to přece pohádka a dítě o ní nijak jinak nepřemýšlí. Jediné pohádky, které jsem neměla moc ráda a které ve mně vyvolávaly smutek, byly Andersenovy. 
Pohádky nepoznamenaly ani naše tři děti, i když přiznávám, že Červenou Karkulku jsem ve vyprávění trošku upravovala a upravuji ji i vnoučatům.
Právě tuhle pohádku psychiatr rozebírá a hlavně rozebírá pohádku Šíleně smutná princezna, která prý ukazuje dětem citové vydírání a učí je, jak něčeho tímto vydíráním dosáhnout. Pohádku jsem viděla v době, kdy mi bylo deset let a jediný dopad na mě měla, že jsem se šíleně zamilovala do Neckáře a pořád jsem si zpívala písničky z pohádky. 
Později jsem se na pohádku dívala s našimi dětmi a ani tenkrát jsem neviděla ten údajně negativní dopad na děti a citové vydírání mě fakt nenapadlo, i když jinak jsem celkem všímavá.
Psychiatr dává příklad citového vydírání zřejmě ovlivněného pohádkami do souvislosti se situací, která se mu přihodila v knihkupectví. Kritizuje, že matka nereagovala na dvouletého chlapečka, který se svíjel na zemi a dožadoval se uspokojení svého přání. Matka ho nechala být a podle psychiatra ho měla odtáhnout pryč anebo vzít do náruče.
Já tuto situaci vnímám jako naprosto klasickou ve dvou letech a myslím, že většina z nás to aspoň jednou zažila. A zkuste vzít vztekající se dítě, které se prohýbá jako luk a v té chvíli má velkou sílu, do náruče... 
Tenhle vzdor přece patří k věku, kdy si dítě začíná uvědomovat svoji osobnost. A přece chceme, aby z něj osobnost vyrostla. Jediné s čím souhlasím, je dát dítěti na zadek, ale to pravděpodobně maminka už udělala.
Dávat tuhle situaci do souvislosti s klasickými pohádkami je naprostý nesmysl. 
Jistě, netvrdím, že některé pohádky, obzvlášť ty současné, nemohou mít špatný vliv na dítě, ale od toho jsou rodiče, aby posoudili vhodnost či nevhodnost příběhu.
Ale Šíleně smutnou princeznu bych tam rozhodně nezařadila. Mám samozřejmě i špatné vlastnosti, ostatně jako každý člověk, ale citové vydírání k nim nepatří a rozhodně jsem je nedostala do vínku díky pohádkám.
Mám pocit, že současný svět, tedy lidé v něm, se čím dál víc, promiňte, zabývají píčovinami a rozebírají naprosté nesmysly. Ano, tohle rozhodně zvyšuje popularitu. 
Dosud jsem Vás, pane doktore, neznala. A klidně bych se bez toho obešla dál.
Přitom je tolik důležitějších věcí, kterými by se měl člověk zabývat. 
A domnívám se, že protagonista rozhovoru nemá moc zkušeností s výchovou dětí, pokud vůbec nějaké.
Odpusťte mi dnešní dlouhou úvahu. Já musela. 
Někdy stačí naprosto nesmyslný název a já už jedu.

poprvé to odpovídá

Vánoční kaktus nám nikdy nekvete na vánoce. 
Fakt se to ještě nestalo. Kvete někdy v listopadu a to všechny, které jsme kdy měli. 
Ale už konečně vím, že přídavné jméno vánoční si zaslouží.

Poprvé jsme měli kvetoucí kaktus na vánoce a kvete pořád. Ovšem musím přiznat, že je to jen proto, že jsem ho rozkvetlý v prosinci koupila. To jsem zvědavá, jak to s ním bude letos. 
Jestli se nepřizpůsobí kaktusu, který s námi žije už několik let. 
Druhý nevydržel moji péči, a tak jsem jej nahradila. 

Dnes je u nás příšerné počasí. Od včera je velký vítr, který dnes zesílil. 
Dokonce převrátil dost těžkou houpačku.

Asi vteřinový pokus o sněžení už je pryč. Vyhnal z venku Justýnu rychle domů. 
Ale už zase letěla ven. V tom větru jí to není podobné. Ale je teď pořád doma a válí se na psacím stole anebo pod stromečkem, tak jí asi čerstvý vzduch chybí. 
Jo pod tím stromečkem si ustala papíry, které mi před tím shodila ze stolu. Jen ať trochu běhá. 
Zase ztloustla. Drze vyskakovala na stolek v obýváku a olizovala cukroví, když se nikdo nedíval. Nemohla si zkrátka pomoct.

píšu devítku

Ať jdu spát jakkoliv pozdě, stejně vstanu brzo. 
Šla jsem spát vlastně až dnes asi ve tři hodiny.

Mám to tak pořád. 

Když jsem musela vstávat, tak se mi nechtělo vůbec z postele a teď?

Vlastně jsem ani neměla v úmyslu psát dnes nějaký příspěvek, ale včerejší den byl něčím výjimečným oproti jiným letům.

Že by lidstvo zmoudřelo?

Tedy lidstvo u nás na vesnici?

Petardy zazněly od rána pouze dvakrát a jinak byl naprostý klid. 
Přišlo nám to nezvyklé a velmi vstřícné ke zvířátkům, kterých je na venkově hodně.

Možná to nebyl vstřícný záměr. 
Možná jen milovníci petard bouchali někde jinde.

Ohňostroj mám ráda, ale ne celý den. U nás začal opravdu v půlnoci. 
Ohňostroje malé větší. 

Justýnka byla tedy z rámusu trochu nesvá, pro jistotu jsme jí hned večer zavřeli dvířka, aby nemohla sama ven a my to měli pod kontrolou, ale rozumí větě: nic se neděje, kterou jsem jí neustále opakovala.
Koukala na mě nejistě a zmateně a ta věta ji vždy uklidnila.

Když jsme vyšli na zahradu, a já začala fotit, po chvíli jsem si uvědomila, že je Justýna sama doma. Vrátila jsem se a s úlekem jsem zjistila, že neleží na pohovce, kde ležela pár hodin před tím. 
Nakonec jsem ji objevila zalezlou pod stolkem v obýváku maličko vyděšenou a nevylezla, dokud  nenastalo úplné ticho.

Ráno mě vzbudilo nějaké známé bouchání. 
To se Justýna dobývala ven, ale já jsem v noci zapomněla dvířka otevřít.

Jak na Nový rok, tak po celý rok?

No, na pověry nevěřím, ale na nový rok u nás prádlo nikdy nevisí. Už mi to říkávala moje babička a patřičně mě vyděsila, takže tohle dodržuji, i když si uvědomuji nesmyslnost svého počínání. 

V neděli máme u nás další nadělování Ježíška pro vnoučata, která byla přes svátky na Moravě. 

Takže já dnes nevymýšlím novoroční menu pro nás dva, ale přemýšlím o neděli. 

Sejdeme se téměř všichni, kromě Lindy, která má práci v Paříži. Mám ještě na cestě dárky, tedy ne od Ježíška, ty mám už dávno připraveny, ale pro každé vnouče něco od babičky a od dědy, aby se mohli potěšit i ti, co už dárky dostali. Moc často vnoučatům dárky nedáváme, rozhodně ne při každém setkání, ale tady je příležitost. Jen doufám, že to do pátku dorazí.

Mějte pěkný den.
Já jdu do tělocvičny na stroje. 
Co kdyby náhodou platilo, jak na Nový rok, tak po celý rok...