moje představa podzimu

Venku se mi zdá poslední dva dny opravdu velká zima, takže dnes podzim doma.

Navíc kromě sychravého počasí ten pravý podzim ještě nevidím. 

Naše třešeň nemá ani krásně zbarvené listí, natož spadané, takže brouzdání spadaným listím, které příjemně šustí pod nohama, ještě chvíli nehrozí.

Moje představa podzimu doma jsou voňavé svíčky a praskání v krbu. 

A taky dobrý černý čaj. Jen tak čistý bez dalších přísad.

Miluju přirozené teplo. 

Od ohně je teplo zkrátka jiné a navíc pohled do ohně mě smiřuje se sychravým počasím.

K podzimu ještě neodmyslitelně patří náš "jezevec" ležící na přikrývce u televize, který se konečně vrátil zase domů.
To už je jasné, že podzim je nadobro tady.
. Po létě, kdy Justýna spávala každý den venku pod širákem převážně na naší zahradě a domů se chodila jen najíst, je příjemné mít ji doma.

Nemusím přemýšlet, kde se courá a jestli se jí něco nestalo.
Trochu sobecké, já vím.

S podzimem mám spojenu ještě jednu úžasnou záležitost. 

Vymýšlení dárků.

Nemyslím na vánoce, to je pro mě ještě daleko.

Na podzim se slaví v naší početné rodině v říjnu a v listopadu patery narozeniny.
Brouzdám tedy po netu a vybírám dárky a nakupuji a vyhlížím pošťáka.

A pak se kochám.

A protože mám narozeniny i já, píšu svá přání "ježíškovi"
Tak říkáme v naší rodině každému seznamu přání - zkrátka výzva zní: napiš Ježíškovi,
tudíž i k narozeninám. 

Přání již nepíšeme na papír, ale v tradici pokračujeme neustále.

Papírová měla samozřejmě svoje kouzlo, přes email to není taková romantika.. 

Tuhle jsem něco hledala v krabici s památkami z dětství našich dětí
(dopisy a koresponďáky ze škol v přírodě, malované obrázky jako dárky k narozeninám,
první výtvarná díla) a vypadly na mě také dopisy Ježíškovi.
Trochu s nostalgií jsem se jimi začala probírat.To normálně nedělám.
Nevracím se často do minulosti. A i tady to bylo víceméně náhodou.

A musím říct, že jsem se fakt pobavila.
U některých jsem se nasmála, až mi tekly slzy a jsem moc ráda,
 že jsem všechny tyhle artefakty schovávala.

Některé "ježíškovské" dopisy obsahovaly seznamy opravdu drahých věcí, přání našich tří dětí
- jen malá ukázka.:
 Milý Ježíšku, přeju si novýho mobila, páč nutit mě chodit s tímhle pádlem do třídy odkojené na Nokiích 3310 za osm táců je fakt krutý!...
a na konci bylo napsáno:

No, nebuďme naivní, vím, jak to je a tak se i tak budu těšit na šampon a svetr.
 Mám tě ráda, Ježíšku.....
A kouzelná byla i adresa: 

"Ten, kdo nosí dárky (do dneška si nejsem jistá...)"

A podzim?
 To jsou  ještě poslední slunečnice. Máme jich plný dům.

Nosí mi je můj muž.
Zapomenutá pláňátka z příkopů, ale krásně rozsvítí ten pochmurný den.

bio vajíčka jako dárek

Musím přiznat, že vajíčka jako dárek jsem ještě nikdy nedostala.

A ještě navíc to byl dárek jen tak, bez důvodu.

Na používání předpony bio jsem trochu alergická, protože se skloňuje snad v každém článku, který se byť jen vzdáleně týká výživy a ne vždy je slovo bio na místě. 

A navíc na bio v naší zeměpisné šířce mám svůj názor.

Tady jsem jej však musela použít, protože slepičky na farmě mé přítelkyně jsou hýčkány tak, že jim je co závidět.

Jako první klad kvituji, že každé zvíře na farmě má svoje jméno.

Některé tedy trochu odosobnělé jako například Zelí či Knedlík, tady asi vysvětlení netřeba, ale ostatní mají naprosto regulérní jména jako koza Eliška, kozel Fanda, kohout Martin a Bonifác, slepičky Julča, Džamila, Kikirinda a Verunka a další..

No nejsou to krásná jména?

A když někdo dá jméno jakémukoliv zvířeti, domnívám se, že s ním pak zkrátka zachází jinak.

Láska je už v tom vymýšlení jména a pojmenování.

V tom vidím i to bio - zvířátka chovaná s láskou a bez stresu.

Já bych se chtěla mít jako zvířátka na farmě mojí kamarádky.

Proto klidně to bio v názvu nechám.

Já nemám tyhle chovatelské vlohy a po farmě rozhodně netoužím, páč nás by vyšlo vajíčko určitě na deset korun, ale o to víc obdivuji ty nadšence, kteří to umí a navíc to dělají s láskou pro užitek svůj a i nás ostatních.

A ještě jeden dárek jsem dostala.

My na naší zahradě bylinky nepěstujeme, páč se nám to nedaří a navíc dva máme opravdu malou spotřebu, takže raději sázíme růže.

Z čerstvého tymiánu mám fakt radost.

Báro, děkuji.

A s vejci ti to moc sluší, Jsi úžasně fotogenická a toto je moje malé poděkování.

vzpomínka na dvacet devět...

Dnes jsem někde na netu při ranním pročítání zpráv a blogů narazila na článek, který se týkal tématu porodů, respektive termínů - porod přijde většinou v nevhodnou dobu a nejde dopředu naplánovat.
No, ono to není tak docela pravda a to hovořím z vlastní zkušenosti.
Můj třetí porod byl naprosto plánovaný a čtrnáct dní předem jsem znala přesný termín.
Měla jsem poprvé a vlastně naposledy svého vlastního porodníka, který se o mě před porodem staral. Musím přiznat, že když jsem jej viděla poprvé, nechápala jsem, proč jej všechny nastávající maminy chtějí.
Objevil se přede mnou chlap jak hora a podal mi tlapu, do které se moje malá ruka celá skryla a já pochopila, proč se mu říká medvěd.
Byl to ale a snad ještě je úžasný lékař a úžasný člověk, něžný, citlivý, empatický.
A taky velmi zodpovědný.
Takže mi jednoho dne oznámil: "rodíme 29.7."
Moje hloupá otázka: a jak to víte, doktore, tak přesně, měla velmi prozaickou odpověď.
No odjíždím na dovolenou a chci být u vašeho porodu.
Musím říct, že do té doby u předchozích porodů jsem si říkala, jak by bylo prima, kdybych znala přesný termín.
No prima to rozhodně nebylo.
Naopak.
Když žijete v nevědomí a nevíte, kdy to přijde, žijete v podstatě v očekávání, ale relativně v klidu.
Když znáte přesný termín a dokonce přesnou hodinu, nástup "na značku" byl v půl osmé ráno, stříháte metr každý den a není to úplně přirozené.
Bylo příjemnější nic nevědět.
Dorazila jsem do porodnice a sestra se mě zeptala, zda mám bolesti.
Říkám, že ne a na otázku, proč tam tedy jsem, odpovídám: já jsem tady na objednávku.
Na monitoru se však objeví něco jiného a sestra mě přesvědčuje, že bolesti rozhodně mám.
No tak toto už mám 14 dní a myslela jsem, že to je strachem.
Vypadá to tedy, že jsem tady správně.
Průběh porodu nebudu popisovat, nebyl to můj nejlepší, i když byl celkem rychlý.
Ale přesně naplánovaný porod mě nijak nepoznamenal a v podstatě nebýt dnešního článku ani bych si nevzpomněla.

kytka "domácí"

O zahradní květenu se já a můj muž staráme myslím příkladně.
Ostatně důkazy o naší péči můžete najít i na tomto blogu.
V případě kytek domácích, pro naše kytky se nehodí přídavné jméno pokojové, páč pokoj chudinky rozhodně nemají, je to ale jinak.
Kytky v domě můj muž vůbec nevnímá a stěží by si asi všiml, kdyby všechny naráz zmizely,
Jedině snad oleandr si ještě zasluhuje jeho pozornosti, ale spíš jej vnímá negativně, když je nutné jej před zimou přenést do domu a to do prvního patra, páč jinak se už nevejde.
A já?
No jedním slovem lempl.
Nevím proč, ale to že bych měla kytky domácí aspoň zalít, mě upozorní jedna, důvěrně jí říkám indikátor, která sklopí listy a já vím, že už je čas.
Tedy čas, ten už dávno minul, zkrátka, že je krize a já jdu a hned zalévám.
Přitom si neumím dům bez kytek představit.
Takže v podstatě dvakrát do roka mi kvetou vánoční kaktusy a to v období, které moc nesouzní s jejich jménem a ve vánočním čase snad nekvetly ještě nikdy, a jednou mi letos kvetly fialky - nutno podotknout, že po dvou letech.
A to je vše.
Vychází mi z toho, že moje květiny by vlastně měly být pouze kaktusy a sukulenty.
Zkrátka nic náročného na péči. Silní jedinci.
A pak se stane malý zázrak.
Přiznávám, že jednou za sto let.
Ten zázrak si však ničím nezasloužím.
Má to být podle mě takový ten výkřik: podívej, jak jsem krásná a ty se o mě vůbec nestaráš a já přece za to stojím!
No, není krásná?
Už ji mám leta a kvetla pouze, když jsem ji dostala.
Musím, přemýšlet, co mi chce říct či co naznačuje.
Že se mám polepšit? Ano, občas se polepším, ale dlouho mi to nevydrží.
Vydržím se starat pouze o kytky ve váze. Ty musím mít neustále.
Ale teď si uvědomuji, že i přes moje trýznění mě kytky neopouštějí a zůstávají se mnou.
Jen nekvetou.
Takže mám kolem sebe vlastně samé silné jedince.
No, nic. Jdu si pro konývku.

podzimní

V pondělí jsem šla do krámu pro chleba a koupila vřes. 

Ten chleba jsem zapomněla.

Naše zahrada pořád ještě kvete. 

Studna je pořád plná květů a zdobí zahradu, takže tady vlastně nic nepřipomíná podzim.

Až na ten vřes.

Je čas na podzimní výzdobu.

Tak jsem se pustila do dekorace truhlíků. Vloni nám vydržely celou zimu.

Nemám ráda prázdná okna, takže po celý rok jsou na oknech truhlíky.

Výzdoba ve všech truhlících je téměř stejná a jednoduchá. 

To mám ráda.

A tady dnes focená naše kvetoucí studna.

Miluju jaro a léto, ale podzim má taky svoje kouzlo.

Těším se na oheň v krbu a voňavé svíčky.

S pálením svíček jsem už začala a z oken už také dýchá podzim.
A ještě možná poslední růže ze zahrady, než si je zase začnu kupovat v Lidlu s chlebem.

falešná svíčková se žampiony a strouhaným sýrem

Náš dnešní nedělní oběd.

Hlavní cíl - nějaká rychlovka, žádné "crcání".

Plátky falešné svíčkové jsem naklepala trochu jen prsty a posypala směsí koření sladká paprika, černý pepř a šalvěj a naložila asi na dvě hodiny do oleje. 

Nakládání masa ale není nutné, je možné připravovat hned, pokud spěcháme 

a koření lze použít dle chuti, v podstatě tento pokrm aspiruje na skupinu "co dům dá".

Mezitím jsem si připravila podušené žampiony a strouhaný sýr.

Po uležení jsem zprudka maso opekla na medium. 

Na talíři navršila na maso žampiony a nahoru strouhaný sýr. 

Je to výborná kombinace.

Připravuji takto podobně i kotlety.

Jako příloha na přání mého muže šťouchané brambory. 

Máme je rádi, tak se v našem jídelníčku objevují často.

Hezký zbytek neděle.

řeč zvířat aneb babičko, pozdravuj Justýnku!

Zas neuklidili. 
Hurá!
Na tašce se dobře spí. Jen lodičky jsem posunula, páč by mě tlačily.
Tak dobré ráno a dobrou noc :-)

Dnešní úvaha nebo co to bude, to ještě nevím, je vlastně pokračování tohoto příspěvku.
K přemýšlení mě inspiroval komentář mojí milé čtenářky Lenky.
Píše, že si myslela, že rozumí zvířecí řeči jen ona.
Přemýšlím, jestli rozumím zvířecí řeči já.
Mám spíš pocit, že všechna zvířata, která byla kolem mě, jsem naučila rozumět lidské řeči a tím pádem jsme spolu mohli mluvit..
Vzpomínám si, jak mi moje máma říkala u naší první kočky Čičinky, už jsem někde také o ní trochu psala, že s ní mluvím jako s člověkem, a proto naprosto rozumí.
Ale to asi dělá každý, kdo má nějaké mazlíčky ve svém životě.
Připomnělo mi to teď vtipnou glosu, kterou jsem nedávno viděla na facebooku:
Stádia schizofrenie
1) mluvím se svou kočkou
2) mluvím s kytkou
3) pozoruji, jak si moje kočka povídá s kytkou
No já už se blížím ke třetímu stádiu :-)..
Jednou se Čičinka motala pořád kolem mě v kuchyni a já už nervózně jen tak pro sebe říkám: to nemůžeš jít za páníčkem?!
Za chvíli se ozvalo z ložnice, páč můj muž ještě spal, rozespalý hlas: proč ji za mnou posíláš? Ona mě budí.
Dodnes, a už je to víc než patnáct let, nemohu pochopit, že to zlatíčko rozumělo tomu, co si brumlám naštvaně "pod vousy" a poslechlo.
No před Justýnkou si už musíme dávat pozor na pusu. Ta rozumí všemu a chápe vše.
Nové návštěvy jí musím představovat jménem, okamžitě přestane před nimi utíkat a začne si je očichávat.
Takto musím samozřejmě představovat i návštěvy, které nejsou nové, ale nechodí k nám tak často.
Měla trochu problém s mým kamarádem Jakubem, páč Jakub se jmenuje i náš syn.
Nevěřícně na mě koukala, nespletla ses? to není náš Jakub!, ale pak se nechala přemluvit a i pohladit.
Dojala mě moje vnučka
Byla u nás před pár týdny.
Šla jsem doprovodit snachu, vnuka Tomáška a vnučku Lucinku na vlak,
Lucinka, je jí sedm let, během cesty povídá:
Babičko, já nemůžu pochopit, jak mluvíš s Justýnkou a jak ti všechno rozumí a všechno chápe.
Prosím tě vyřiď jí, že ji pozdravujeme a že už jsme museli odejít bez rozloučení (nemohli ji najít).
To mě fakt rozesmálo.
Lucinko, ano Justýnka rozumí a dokáže i odpovídat svým "jazykem", ale toto jí přece jen nevysvětlím. Toto by přece jen nepochopila.
Vzpomněla jsem si, že náš poslední pejsek Fík, "plemeno sedmi ulic", dokázal i mluvit jako my. Vyštěkával naprosto zřetelné "Ahoj" a přitom se trošku usmíval.
To ahoj jsme jej učili, nebylo to úplně sama sebou.. A ten úsměv? Bylo vidět, jak se snaží napodobovat.
A pamatuji si na toulavého Bena, rovněž úžasné plemeno, který patřil celé čtvrti v Praze, všichni ho krmili a zdravili, patřil zkrátka všem, "dítě ulice".
A ten, když jste řekli Ahoj, Bene, vycenil zuby a usmál se na vás od ucha k uchu.
Sice to vypadalo trochu jako z hororu, kdo čeká, že se na něj na ulici usměje pes?, ale úsměv to byl.
Když se mi to stalo poprvé, nevěřila jsem. Myslela jsem, že se mi to zdá.
Okolí mě však ujistilo: ne Ben se opravdu směje. Takto odpovídá na pozdrav.
Tak nevím.
Jsme natolik inteligentní, že rozumíme zvířecí řeči?
Anebo je to naopak?
Zvířata jsou natolik inteligentní, že rozumí řeči lidské?
Myslím, že správně bude za a) i za b).
Tak a já jdu pozdravit Jsutýnku a popřát jí hezký zbytek víkendu.
A to přeji i vám.