Občas mě fakt překvapí, jak se dokáží lidé vyjadřovat naprosto nekompromisně k problému, o kterém nic nevědí a ani se o něm nic nesnažili zjistit, páč kdyby znali příběh, nemohli by hloupě radit a ubližovat lidem okolo.
Už potřetí během týdne jsem se setkala s názorem, že deprese je v podstatě blbá nálada, za kterou může lenost a věčná nespokojenost a tyto komentáře byly právě určeny lidem, kteří touto nemocí trpí. Lidem, kteří se svěřili na blogu, ve svém osobním deníku či jinde a negativní reakci rozhodně neočekávali.
Vím, že se pouštím do značně kontroverzního tématu.
Deprese je nemoc a s blbou náladou nemá nic společného. A chytré rady, jako proboha proč máš depresi? vždyť máš muže, děti, hezkou práci, tak si užívej života, jsou fakt scestné.
A rada: sedni na kolo a bude po depresi, mě fakt dostala nejvíc.
Kolo pomůže na blbou náladu.
O depresi vím celkem dost, ale osobní zkušenost nemám. Žít s ní musí být peklo a ušklíbat se a myslet si, že já bych si s tím ale uměla poradit, je velmi krátkozraké.
Rozhodně neuměla. A vím, o čem mluvím.
Zažívám teď něco podobného, ale opravdu jen vzdáleně, co trochu depresi připomíná.
Deprese to ale rozhodně není. To bych pravděpodobně ani nebyla schopná být na blogu v takové frekvenci, jako jsem.
Po nehodě, většina z vás ví, už o tom nechci psát a vracet se k tomu, jen se mi moje zkušenost teď sem hodí a navíc trochu osvěty není v tomto případě vůbec od věci, se pořád léčím.
Po poranění mozku - těžký otřes, prasklá lebka atd. mám postkomoční syndrom a beru něco podobného jako antidepresiva. Jsem jako na houpačce.
Vždy jsem byla pozitivní člověk, který se dokáže těšit z maličkostí a nadchnout se pro každou pitomost, co život přináší. My s mým mužem jsme byli věčné dva protipóly. Pro mě je sklenice z poloviny plná, pro mého muže z poloviny prázdná.
Od února jsme si role vyměnili a pro mého muže je to určitě těžší než pro mě.
Moje léčba je prý nadlouho a mám vydržet, nikam nespěchat, půjde to pomalu.
Mám dobré dny, těch je zatím pořád málo, i když přibývají a mám špatné dny. Vlastně od nehody se úplně nedokážu radovat z maličkostí, ne vždy bývám pozitivně naladěna. V tomto stavu si neuvědomují, že od nehody došlo k výraznému zlepšení, ale srovnávám se s tím, kým jsem byla před nehodou. Sice si to logicky vysvětlím, ale to je tak vše. Když mám špatný den, nechce se mi vstávat, nechce se mi nic dělat, nechce se mi s nikým kromě mého muže mluvit, netelefonuji, nečtu, jen tak přežívám. Nic mě nebaví. Jsem strašně unavená a po obědě většinou usnu, což mě teda fakt štve,
ale nic s tím neudělám.
U mě je ale předpoklad, že po pár dnech přijde jeden dobrý a já budu zase činorodá a život mě bude bavit. Pořád ale čekám na tu dobu, kdy, když zazní hudba, začnu okamžitě tančit jako na diskotéce i s luxem v ruce. Zatím ta doba ještě nepřišla, Letos jsem ani nešla na naši diskotéku na koupališti, páč bych to nezvládla. Doufám, že se ta doba zase vrátí a já si zase pustím Jacksona na plné pecky a rozbalím to naplno.
Když mě takto vidí můj muž, tak okamžitě konstatuje:
vidím, že už jsi dlouho nebyla na diskotéce, viď? Těším se, až tato věta zase zazní.
Dnes jsem si tady hodně "odkryla záda" a hodně se otevřela. Není to proto, že bych měla potřebu sdělovat svůj problém na blog a svěřovat se vám, mým virtuálním přátelům, kteří mě čtete a čekat, že mě snad někdo bude litovat. Litování fakt naprosto nenávidím. Mně fakt nepomáhá a ani já se nelituji, cože se mi to stalo a na viníka se fakt nezlobím. Schválně to nebylo. To je prostě život.
Napsat o sobě mě přiměly ty stupidní názory, se kterými jsem se setkala během pár posledních dnů.
A chtěla jsem svou trochu zpovědí lidem s depresí dát najevo, že ne všichni si myslíme, že je to blbá nálada. Někteří z nás vědí a poukazování na pozitiva života v tomto případě fakt nestačí.
Tak si nechme svoje uštěpačné komentáře a neubližujme nevyžádanými
a nepotřebnými hloupými radami.
Na závěr moje tradiční: žij a nech žít.
