Každý rok vás v tento čas na blogu zvu na festival francouzského divadla Sněz tu žábu, a tak nevynechám ani letos.
Přiznávám, že dřív jsem sledovala kulturu bedlivěji a věděla jsem, co je nového a co stojí za vidění. Ale to bylo ještě v době, kdy se toho tolik zajímavého nedělo, kdy jsem byla v Praze v centru dění každý den a divadlo v našem životě nechybělo žádný měsíc. Tenkrát se i těžce sháněly vstupenky a opravdu dobrá představení byla vyprodána na rok dopředu.
Dnes už bych to nestíhala a možná bych ani o festivalu nevěděla, přestože je letos už pátý ročník.
Vím to jen díky naší dceři, která festival spoluzakládala ještě v době, kdy pobývala v Paříži. I dnes je v radě festivalu jako šéfdramaturgyně a podílí se mimo jiné na výběru her. Občas má na festivalu i svoji vlastní režijní tvorbu. Ta byla ovšem vloni, kdy jsem se zúčastnit nemohla, letos nestíhá.
A tak, když jsem řekla mému muži, že bychom letos mohli na festival, on ještě žádný nestihl, hned řekl: a má tam něco Linda? Nemá.
Jak nemám??? Vždyť to je celé moje práce, tedy nejen moje, odpověděla Linda.
A tak jsem zarezervovala vstupenky na sobotu 11. května ve 20 hodin na představení COLLECTIF OS’O (FR): TIMON/TITUS,, což je autorská adaptace Shakespearových textů na téma dluh. Tak doufám, že půjdeme. Festival se každý rok koná ve stejné době.
Letos divadlo Alta od pátku 10. května do neděle 12. května.
V souvislosti s divadlem jsem si vzpomněla na jeden příběh, a když už jsem si vzpomněla, stojí za zaznamenání i na blogu.
Povedlo se mi sehnat, když byly ještě děti malé, lístky na stále vyprodané představení v Národním divadle Sluha dvou pánů. Lístky jsem měla přes banku, kde jsem pracovala, objednané dlouho a byla jsem v pořadí za rok. Někdo však lístky vrátil, takže to bylo rychlé rozhodnutí. Ovšem na tenhle den nezapomenu snad nikdy, a nejen protože představení s Miroslavem Donutilem bylo úžasné.
Ráno jsem připravila všechno oblečení pro všechny na večer s tím, že všechny můj muž naloží do auta a setkáme se před divadlem, kde se já a náš syn, který nestíhal ze školy a já z práce, převlékneme.
V deset hodin mi do práce volá můj muž, že nečekaně odjíždí pracovně do Itálie, takže divadlo nestíhá.
Ježíši, nechtělo se mi vzdát vymodleného divadla. Situaci stěžovalo to, že to ještě nebyla doba mobilů. Tenkrát teprve začínaly takové ty obrovské bedny, které vypadaly jako vojenská vysílačka a pamatuji si, jak tuhle bednu tahal náš známý s sebou i do hospody a čekal, až mu někdo zavolá.
Tak abych to zkrátila. Zavolala jsem na pevnou linku matce mého muže a dala jí instrukce, jak vyzvednout holky a přivést oblečení pro zbytek rodiny. Vyzvednu si je u ní. Tohle klaplo. Převlékla jsem se i já, sbalila oblečení pro syna, který vůbec nic nevěděl a letěli jsme všichni před divadlo. Nikdy nezapomenu na pohled šatnářky, když jsem si k ní dávala několik tašek s oblečením a jídlem.
Z jedné tašky trčely tři dlouhé bagety, páč doma nebylo nic k jídlu.
Lístek mého muže jsem někomu udala, před divadlem bylo mraky zájemců, a už jsme všichni seděli na balkóně v divadle a já byla pyšná, jak krásně jsem to zvládla.
Hned na začátku představení se projevila naše budoucí divadelní režisérka, tehdy sedmiletá, která divadlo milovala. Donutil na jevišti žongloval s talíři a byl moc šikovný a do úplně tichého divadla, když skončil se žonglováním, mu naše Linda zatleskala. No, bylo to překvapivé nejen pro mě, ale pro celé divadlo. Všichni i z přízemí se koukali nevěřícně naším směrem. Posléze se začali s potleskem přidávat všichni, takže Linda roztleskala celé Národní divadlo.
Závěr dne mi už ani nezkazilo, že nám ze Skalky ujel před nosem poslední autobus a já musela volat sousedovi z telefonní budky před půlnocí, zda by nás neodvezl domů.
Můj muž už nikdy tohle představení neviděl.
Mějte pěkný sváteční den.
