Sára pod sklem

a jiná dobrodružství. 
Nestíhám vůbec zapisovat všechny naše zážitky s miminkem, se kterým jsou radosti i starosti. 
A její hravost nám někdy přinese i perné chvíle, kdy je nutné stěhovat celý obývák.

Ale tady musím začít hodně ze široka. Po tom, co Justýnka odešla a už pravděpodobně bylo po měsíci znát, že tu není, nás navštívili nevítaní a nezvaní hosté, které jsme na zahradě nikdy neměli. 
Přišlo celé procesí i s batůžky a já jsem měla možnost zblízka poznat hraboše polní a i jejich čerstvě narozená mimina. Má to jedinou výhodu. 
Přestávám se bát myší.
Jsou naprosto drzí, zahrada je plná děr, některé kytky odešly pravděpodobně po jejich zásahu. 
Jsou tak hloupí, ne jako myši, že se nás vůbec nebojí, klidně se postaví proti vám a drze koukají do očí.

Zatím nezmizeli, ani když je tady Sárinka. Jo a nemyslete si, k našemu velkému překvapení je to velký lovec a včera nám řekla paní doktorka, že koťátka se s tímto loveckým instinktem rodí. 
Už ulovila, no ulovila, přenesla v tlamičce několik hrabošů odněkud někam, než jí utekli. 
Stejně je divné, že se nechají takhle chytit. Protože máme vysokou trávu, občas nese trs v tlamičce domnívajíc se, že to je kýžená hračka, která se jí líbí. 
Je to vtipné, že se smějeme nahlas, když položí trs na zem a zmateně pobíhá, proč se to nehýbá. 

Jednou stačila vběhnout i s tímto dárkem pro mě i do domu, takže lovci u nás byli najednou dva, můj muž a Sára a byl to celkem horor, než jsme se toho dárku zbavili.

Naposledy tedy proběhl nechtěný úklid obýváku o víkendu. Sára už celkem spí celé noci, ale musím usínat s ní. Jen občas ji zřejmě probudí nějaký sen nebo co a ona se ke mně přijde pomazlit a nejen, že mi olíže celý obličej, tulí se, ale lehá si mi na celý obličej a dusí mě. 
To se právě dělo o tomto víkendu. Téměř jsem nemohla spát. 
A když jsem konečně nad ránem usnula, v polospánku slyším, jak si Sárinka hraje s nějakou hračkou a ta hračka hrozně píská. 
V rozespalosti si před půl pátou hodinou uvědomím, že nemá žádnou pískací hračku, sakra!!!

Ježíši, ona je tady myš.

Vstávám tedy a lákám naši šelmu na papání s tím, že počkáme, až se vzbudí náš další lovec, tedy můj muž. Sára nemá ale vůbec čas. Zahnala myš pod harmonium a neustále tam číhá a čeká, až se to objeví. No nepovedlo se. 
Můj muž odtahuje harmonium, převrací ho, vymetáme pod ním pavučiny a nikde nic. 
Nevěří ovšem ani jedné z nás, že tam něco je. 
Myš už by dávno vyběhla.

Ovšem přes den se ozývá pořád šramot a Sárinka nemůže vůbec spát, pořád skáče k harmoniu a je nešťastná, že nic nenachází.

Můj muž znovu prohledává harmonium a pořád nám nevěří. Nakonec rozhodne, dobře já ho nějak otevřu a podívám se tam. Hledá s baterkou a já hlídám Sáru, aby do toho harmonia nevlezla. 
To by nám teda ještě scházelo, páč odtud bychom ji asi jen tak nedostali.

Ježíš, nic tam není, nic tam nevidím ani s baterkou.

Ale my ti se Sárou říkáme, že tam myš je!!!

Dobře, dám dovnitř pastičku. 

Jak praví, tak se stane. 
Vrátí harmonium do původního stavu a než stačí vyjít z obýváku, ozve se hlasité cvaknutí.

Co to bylo?

Povídám: no ta pastička, neee?!

Nevěřícně znovu rozmontuje harmonium, na které předtím i hrál, aby vetřelce vyděsil.

Aha, tak to byl hraboš polní, myš je chytřejší, ta už by dávno utekla jinam.

Hraboši jsou naprosto blbí, říká můj muž, asi jej sem zahnala Sárinka a vynáší k velké lítosti Sáry toho vetřelce. No a tak si tady žijem.

A proč Sára pod sklem?

Už není žádné místo v domě, které by neprošmejdila. Nevíme, jak si dokázala vlézt pod skleněnou desku kuchyňského stolu, kde je polička, ale prostor tak malý, že i Sára je pod opět už upatlaným sklem téměř placatá.

A tady přidávám venkovní hru s přivázaným míčkem a fotíme na střídačku, kdo dřív chytne foťák. Nakonec se nějaké fotky podařily. Toho velkého míče, který přilítl s větrem z bazénu se zpočátku Sára hodně bála.

Nuda u nás nikdy nebývá, ale teď bychom si jí trochu i přáli...

Ale je pravda, že se nasmějeme jako už dlouho ne.
Tak ahoj zase někdy příště reportáž o malém "vládci" našich životů vážícím 1,4 kg, jak včera řekla sestřička.

pařížské návraty

Začalo mě bavit vytahovat a uspořádat fotky z cest do jednoho příspěvku. 
Jako bych znovu trochu cestovala, když teď opravdově nemůžu.
Je to jako, když vkládáte fotky do alb, ale to mě teda šíleně nebaví. 
Pár téměř netknutých alb sice ještě máme, ale z ostatních jsou fotky vyndané, protože je občas někdo na něco potřeboval a už se nikdy nevrátily na původní místo a jsou v krabicích bez ladu a skladu.

Virtuálně je to o něco snazší. 
V Paříži jsem byli třikrát a o některých našich cestách jsem tady na blogu psala. 
První cesta do Paříže nevím přesně, kdy se odehrála, možná někdy 2010-2011 nebo tak. O té jsem tady nepsala, vlastně ani poznámky z druhé cesty jsem původně nepsala na blog, páč jsem ještě ani žádný neměla, ale do šuplíku či pro své přátele a známé. A z první cesty jsem ani nenašla žádné fotky, možná zůstaly ve starém notebooku či spíše, jak řekla Linda, mami, tenkrát ještě nebylo zvykem tolik fotit jako dnes. Nádhernou baziliku Sacre coeur, jejíž krásu mám ve svých vzpomínkách, nafocenou nemám, ale dnes je vše na internetu. 
Podobně je to s chrámem Notre Dame, kde jsem byla, když jsem měla narozeniny.
 A ani ze slavného hřbitova, kde jsou pohřbení známí lidé, a je tak obrovský, že ho celý za den neprojdete. Hledala jsem hrob Edit Piaf a nenašla. A tady vás napadne, proč živí žijí v tak malých bytech, kde se musíte jít otáčet na chodbu, páč celý byt čítá 20-40 m2 a pro mrtvé se staví honosné paláce, které zabírají tolik prostoru, že by tam mohly bydlet desítky Pařížanů. 
To bylo v roce 2013. 
Ty mrňavé byty jsou důvodem, proč se v Paříži žije hlavně venku a domů se chodí jen spát.

Naposledy jsme byli v Paříži v roce 2016 na premiéře hry režírované naší Lindou a většina mých fotek je vlastně z té doby. 

K Eiffelově věži jsme se přiblížili při první pařížské návštěvě, ale neměli jsme vůbec chuť vystát frontu a na ni vylézt, což se zřejmě, když jste v Paříži poprvé, očekává. 
Nenavštívili jsme ani Louvre, protože se nám tam stát nechtělo a ztrácet drahocenný čas, a to s nimi i Linda pracovala, tedy pro ně připravovala nějaký projekt.

A tak tady najdete nahlédnutí do Zlaté kapličky, která mi přišla velmi impozantní do výšky 20 metrů a já si připadala mrňavá. 
To byl pravděpodobně i účel staveb těchto chrámů, aby člověk pochopil, že v tom světě není on ten středobod vesmíru.

Tak pár fotek z toulání Paříží. Po pár pařížských dnech jsem měla vždy pocit, že uplynulo několik týdnů a já se na letišti doma ptala, zda je něco nového, třeba změna režimu nebo tak...
Tohle je most milenců.

Tady Linda také bydlela.

Tady na náměstí Republiky byly ještě vzpomínky na nedávné teroristické útoky v listopadu 2015. 
Psal se únor 2016 a nebylo překvapením, že pořád tady hořely svíčky. 
Útoky otřásly celým světem.

A další toulání. Tady vidíte i v dálce Notre Dame.

A tady je impozantní interiér kapličky.

A tady z této stanice metra jsme vyjížděli sami do centra. 
Pařížské metro je naprosté bludiště a chaos, aspoň teda pro nás bylo.

Kousek od tohohle kanálu Linda chvíli bydlela a my jsme tam chodili moc rádi si sednout a pozorovat pařížský život. Tohle je focené bohužel v tom únoru, takže tady nevidíte běžce, kteří jsou všude, u kanálu nedebatují umělci, či se tady nekoná normální firemní porada v kravatách s pizzou k obědu. 

To všechno jsme zažili.

Tady jsou fotky z velkého přírodního parku, kde jsme byli několikrát. 

Od Lindina prvního bydlení to nebylo daleko.

               

Tohle je myslím pohled z pařížského Manhattanu. 

Myslela jsem, že mám fotek víc, ale nenašla jsem je. 
A moje největší zážitky z Paříže, které si budu pamatovat navždy?
Můj krásný narozeninový den, kdy jsem si vybrala krásnou, ale velkou starožitnou komodu, která se málem nevešla do auta...
Večeře v restauraci, kdy po zhasnutí zpívala celá restaurace Happy birthday a já si říkala, že někdo má narozeniny jako já. 
O to větší šok to byl, když jsem zjistila, že se zpívá mně. 
Měla jsem slzy v očích.
Posezení v kavárnách uprostřed Paříže. I v tom únoru jsme šly s Lindou brzy ráno, když ostatní ještě spali, do kavárny a seděly venku ve vyhřívané kavárně a povídaly si o Lindině úspěšné premiéře, která se odehrála předchozí večer.
Vzpomínat budu na posezení s mým mužem u kanálu s pivem tak silným, že plechovka stačila pro nás oba.

Možná jste čekali z Paříže naprosto jinou reportáž. 

Tohle jsou jen naše osobní zážitky. 

Ale dnes je svět tak blízko, že Paříž zná dokonale i ten, kdo tam nikdy nebyl.

Tohle jsou vlastně jediné digitální fotky z cestování do zahraničí. 

Několikrát Itálii, Chorvatsko, Rakousko, Německo, mnohokrát Slovensko máme zaznamenáno jen ve fotografiích, které by bylo nutné nascanovat, či nafotit. 

Obávám se, že při mojí lenosti pro tento druh aktivity k tomu nikdy nedojde.

Vlastně jsme navštívili při první francouzské cestě i Versailles, které mám zaryto v paměti, ale fotky tady nenajdete. 

Nakonec na internetu jsou bezpochyby hezčí, než by byly ty moje.

A kdo si chcete přečíst autentické zážitky z Paříže, páč něco jsem psala ještě přímo v místě a někteří z vás je znáte možná dobře i z mojí knihy, najdete na blogu několik dílů tady . 

Tedy první část, ale má to 4 díly.

Podruhé najdete zážitky, některé jsou pro zasmání, nebo možná většina, tady opět Paříž a opět jsou toho tři díly. 

Tak to bylo další cestovní vzpomínání. Už dám na delší dobu pokoj. 

Až zase někdy příště.

Původně jsem chtěla psát o Sáře, ale dnes jdeme na očkování, tak jsem trochu ve stresu, jak to ta naše šelmička zvládne. No jako s miminem.

Mějte pěkný den.