Dnes brzké ranní focení v zahradě se Sárou, ale Sáru na fotkách teda nemám.
Třešeň už téměř odkvetla, ale včelky bych spočítala na prstech jedné ruky. Teď nám zpestřuje svojí krásou každý den hrušeň. Je malinká, ale v posledních letech urodí až dvě kila hrušek, možná víc, jen odhaduju, a dobrých.
No uvidíme letos.
A teď k tomu tajemství. Pachatel je odhalen, ale dnes se mi ho nepodařilo vyfotit.
Jasně, že je to Sára. Dnes brzy ráno lítá kolem mě jako splašená, letí ke každému objektu, který fotím, ale hned přelítne rychlostí světla přes celou zahradu. Tak dnes bez ní.
Keramickou sovu máme na naší zahradě několik let a krásně stojí u lampy. Poslední týden jsme překvapení, proč se pořád válí na zemi, když doteď spořádaně stála. Každý den ji můj muž opět postaví a zkontroluje. Není poškozená, nicméně druhý den se opět válí po zemi k našemu údivu.
Včera brzo ráno ještě ve tmě jsem to tajemství kácející se sovy odhalila. Škoda, že jsem nezachytila, protože jen tak popsat se to nedá.
Koukám, kde je Sára, protože hned ráno musí na zahradu a já s ní. Vidím, jak si stoupá na dekorativní koule a ožižlává trávu, což dělá celkem běžně. Najednou vidím, jak se postaví před sovu. Zvedne jednu přední tlapku a velmi pomalu a elegantně strčí jednou do sovy a ta spadne. Nestačím jí ani vynadat, protože se do ještě nezrozeného rána řehtám nahlas. Není pochyb, že pachatel měl toto v úmyslu, není to náhoda a dělá to poslední týden pravděpodobně každý den.
A viditelně má z toho radost. To bylo vidět i v té tmě. Můj muž, když mu sdělím tajemství, ježíš, tak ji musíme někam přestěhovat, než ji rozbije.
Sára evidentně sděluje, toto území je jen moje, tady vládnu já.
Zahrada je prostě jen moje!!!
A tady je corpus delicti, zbytek mi budete muset věřit.
Tady je odkvétající třešeň. Můj muž včera řekl, že po odkvětu tam normálně už jsou vidět mrňavé zelené třešničky. Letos teda nic nevidím.
A všude přítomné tulipány i na místech, kde nikdy v minulých letech nebyly.
V trávě tak vysoké, že připomíná neposečenou louku. Dnes se prý bude sekat zbytek zahrady.
Včera jsme se ale shodli na tom, že se nám divoká zahrada s vysokou trávou líbí. Jen Sára, když si lehne, není v ní vidět a když volám, kde je, tak udiveně a někdy naštvaně vystrčí hlavičku: jako tady, ty mě nevidíš nebo co??!!
O Skalním obydlí jsem už psala na blogu několikrát a dávala i fotky. Kdo máte chuť si je prohlédnout, můžete tady v článku Skalní byt z roku 2016 a zmínka je i v článku Dny lidové architektury z roku 2019. Ke skalnímu obydlí ve Lhotce na Mělníku se dnes vracím z prostého důvodu. Dnes jsem psala článek, že je pobočka mělnického muzea opět otevřena a je to krásný výlet a navíc jsem objevila i video, které vás virtuálně obydlím provede.
A dávám sem i článek s informacemi z dneška, který na svoje zveřejnění teprve čeká, ale mě se nechce psát znovu.
Moje osobní pocity z návštěvy této zajímavosti si můžete přečíst na odkazech výše.
I pár mých použitých fotografií jsou z roku 2016. Je to pohled z venku, fotky přímo zevnitř bytu najdete v prvním článku z roku 2016.
Mějte pěkný den.
Skalní obydlí ve Lhotce u Mělníka je otevřeno
Marta Dušková
Regionální muzeum Mělník otevřelo od čtvrtka 6. května opět svoje Skalní obydlí ve Lhotce a otevřeno bude do 26. září. Příjemný výlet z Mělníka po žluté značce do Lhotky, trasa je dlouhá 6 km, nebo je možné využít dopravy vláčkem do zastávky Lhotka u Mělníka a pak dále 500 metrů přes náves. Na plotě u skalního obydlí je možné shlédnout výstavu kokořínské přírody Marcely Holubové, zooložky muzea.
Obydlí je otevřeno vždy od čtvrtku do neděle v době od 10 do 12 hodin a od 13 do 17 hodin. Parkování je možné na návsi, příjezd ke skalnímu obydlí není možný, je zde zákaz vjezdu. O historii obydlí jsou zveřejněny informace na www.muzeum-melnik.cz:
"Skalní obydlí ve Lhotce u Mělníka je jedním z mnoha skalních obydlí na Kokořínsku. Ta vznikala převážně v druhé polovině osmnáctého století a ve století devatenáctém. Žili v nich ti nejchudší z obce, někdy obydlí sloužila k dočasnému bydlení například po požáru a také jako úkryty v dobách válečných apod. Některá měla svá čísla popisná a patřila obcím, které je přidělovaly jako obecní byty.
Skalní byt ve Lhotce u Mělníka pochází pravděpodobně z poloviny 19. století a je nejdéle obývaným kokořínským skalním obydlím. Poslední obyvatelka Marie Holubová se zde narodila a žila až do svých 80 let (do roku 1982).
Od roku 2009 je zpřístupněno veřejnosti s ukázkou původního bydlení a hospodaření ve skalním bytě a malou ukázkou zemědělské techniky.
Jde vlastně o celé hospodářství vtěsnané do pískovcového bloku na kraji vsi. Světnici naznačuje obílená vnější stěna se dvěma okny, jedny vstupní dveře vedou do síně a druhé do chléva, za kterým je možné sestoupit do sklípku. Dvě malá okénka v patře patří bývalé sýpce. Areál dotváří přistavěné objekty bývalé řezárny a dalšího malého hospodářského objektu. Toto skalní obydlí je dokladem neobvyklých konstrukčních metod i častého způsobu, jakým nemajetní lidé řešili své bydlení.
V chlévu bydlí kráva Straka (věrný model v životní velikosti). Obdivovat můžete také funkční repliku původních kachlových kamen".
Do Skalního bytu ve Lhotce, pobočky mělnického muzea, je možné nahlédnout i virtuálně prostřednictvím videa níže.
Včera konečně dokončeno. Teda ještě asi není vše na značkách, ale už se budou pilovat jen detaily. Nicméně nový věnec už visí, konečně zmizela nová komoda z tělocvičny, kterou jsme koupili před měsícem a už je tam, kde má být.
Konečně po měsíci to u nás nevypadá jako staveniště. Ne že by se pracovalo na opravě zdi celý měsíc, většinu času se čekalo, zda opět omítka nespadne, a když nespadla, tak až uschne.
Můj muž je trpělivý, ale říká, že jako zedník by se živit nemohl. Několik neúspěšných pokusů způsobilo, že už práci dokončoval s odporem a s poznámkami o nenávisti k práci atd.
Konečně se nám po očkování ulevilo a můj muž včera prohlásil, že jsme za poslední dva dny udělali víc práce než za poslední měsíc. No to není úplně pravda, nicméně konečně se můžeme kochat a dnes nebudeme vítat Báru na staveništi.
Konečně se budeme moci věnovat jiným věcem, včera jsme ještě stihli osadit nově bylinkový záhonek mátou, bazalkou, petrželí a pažitkou, libeček přečkal a krásně už obrostl. Opět bude na rozdávání.
Taky konečně dojde na mytí oken, přes které už není vidět. Můj vtipný muž, kterého právě tahle práce čeká, podotkl, že nemusíme mít vůbec žaluzie.
Na umytá okna se těším, ale nějak už mě to v mém věku netrápí a jiné věci považuji za důležitější.
Dnes si doufám dáme pohov a já uvařím jen oběd.
Zítra totiž vyrážím po dlouhé době do muzea, kde jsou tři výstavy, o kterých si budu v muzeu povídat, tak potřebuji trochu odpočinku.
Jo ten kachel, který je na poslední fotce a já ho tak blbě nafotila, s námi kráčí už 40 let. Koupili jsme si jej v Díle na Václaváku a tenkrát nám vadilo, že nemají jen s jedním dítětem. Měli jsme Jakuba a o dalších dětech jsme zatím neuvažovali. Že by nějaká předzvěst... Kachel je už prasklý a slepovaný, ale pořád s námi je, už je to historie.
Od loňského roku jsem napsala bezpočet článků o stavbě nových mostů přes plavební kanál Hořín - Vraňany a o úpravě historické památky plavební komory Hořín, ale nějak jsem zapomněla dát informaci o této památce na blog.
Článků je fakt hodně a i hodně fotek, které dokumentují průběh stavby od loňského září či října do dnes, a pokud máte chuť si toho přečíst víc, stačí zadat do vyhledávače na Kanál eM heslo Hořín a vyjedou vám všechny články, které jsem napsala.
A když jsem dnes psala krátkou informaci o tom, že o víkendu navštívily desítky lidí plavební komoru Hořín, došlo mi, že to třeba stojí za zmínku i na blogu.
Plavební komory Hořín spolu s objektem plavebního kanálu Vraňany - Hořín jsou zapsány jako nemovitá kulturní památka a byly pořízeny v letech 1902 - 1905.
Dávám na blog jeden z posledních článků z dubna a pár posledních fotografií. Fotografie jsou z víkendu a patří do archivu Ministerstva dopravy a dávám je sem v premiéře, v magazínu teprve budou.
Někde na blogu jsou i moje fotografie z plavby kolem plavební komory Hořín tak před dvěma lety. Celý průběh stavby i s fotografiemi jsem zachytila právě v našem magazínu. Tak třeba bude informace zajímavá i pro vás.
Mějte pěkný den.
Unikátní železniční most přes plavební kanál na Vltavě se poprvé zkušebně zdvihl pomocí počítače
Marta Dušková
Lužec nad Vltavou, 24. dubna 2021 – Dnes v dopoledních hodinách provedl tým zhotovitele první zkušební zdvih nového železničního mostu přes Vraňansko - hořínský plavební kanál v Lužci nad Vltavou. Jedná se o první pohyblivý železniční most v České republice. Zdvih mostu byl plně automaticky řízen počítačem a ovládání se uskutečnilo provizorně z mostu. Po kompletaci zbývajících dvou zdvižných silničních mostů bude zprovozněn dálkový řídící systém a všechny mosty budou ovládány z dispečerského stanoviště ve velíně plavební komory Hořín. Ředitelství vodních cest ČR tak dokončením série nových mostů umožní během června letošního roku proplutí prvních vysokých lodí z Mělníka do Prahy.
Lužec nad Vltavou, 24. dubna 2021 – Dnes v dopoledních hodinách provedl tým zhotovitele první zkušební zdvih nového železničního mostu přes Vraňansko - hořínský plavební kanál v Lužci nad Vltavou. Jedná se o první pohyblivý železniční most v České republice. Zdvih mostu byl plně automaticky řízen počítačem a ovládání se uskutečnilo provizorně z mostu. Po kompletaci zbývajících dvou zdvižných silničních mostů bude zprovozněn dálkový řídící systém a všechny mosty budou ovládány z dispečerského stanoviště ve velíně plavební komory Hořín. Ředitelství vodních cest ČR tak dokončením série nových mostů umožní během června letošního roku proplutí prvních vysokých lodí z Mělníka do Prahy.
Most tvoří příhradová konstrukce se spodní ortotropní mostovkou s přímým upevněním koleje o celkové hmotnosti 135 tun. Celý most o rozpětí 29 m zvedají dvě dvojice hydraulických válců, poháněné dvěma hydraulickými agregáty na každém břehu. Po demolici původního mostu byly v místech původních kamenných opět vybudovány nové krabicové opěry s technologickou místností pro umístění technologie zdvižného zařízení. Železobetonové konstrukce jsou opatřeny kamenným obkladem, aby byl zachován ráz památkově chráněného 116 let starého plavebního kanálu.
Při prvním zkušebním zdvihu mostu bylo ověřeno správné fungování zařízení pro rozpojování kolejových pasů tzv. šikmý styk kolejnic, který zajišťuje nejen jejich bezpečné rozpojení při zdvihu mostu, ale především bezpečné spojení při dosednutí mostu do spodní polohy. Zároveň bylo namontováno další unikátní zařízení, a to zabezpečovací zařízení kontrolující polohu kolejnic ve spodní poloze s vazbou do staničního zabezpečovacího zařízení železniční stanice Vraňany. Bylo tak ověřeno, že po dosednutí mostu do spodní polohy nic nebrání obnovení bezpečného provozu železnice.
Nový most se budoval mezi listopadem roku 2019 a červnem roku 2020, kdy byla obnovena drážní doprava do nové zastávky v Lužci nad Vltavou s bezbariérovým nástupištěm a přístřeškem. Práce pak pokračovaly v montáži složité technologie zdvihu mostu a veškerých zabezpečovacích zařízení.
Stavbu Zabezpečení podjezdných výšek na Vltavské vodní cestě, kanál Vraňany – Hořín, Ia. etapa, realizují dodavatelé STRABAG Rail a.s. - EUROVIA CS a.s. – OK Třebestovice a.s. a je financována z prostředků Státního fondu dopravní infrastruktury.
Ranní revize zahrádky se Sárou, můj nepostradatelný a všude přítomný doprovod.
Ještě pořád to vypadá před vchodem domu jako staveniště, takže se musím vyhýbat štaflím, kbelíkům a kýblům, ale snad nám už dnes bude po očkování líp a budeme moct pracovat a uklidit ten nebetyčný bordel. Ještě včera mně ani mému muži nebylo dobře, takže bylo celkem jednoduché dodržet doporučení odpočívat. Uvidíme, jak nám bude dnes, po ránu je to dobrý, ale včera během dopoledne jsem měla šílenou bolest hlavy, jako při chřipce nebo tak a nemohla jsem ani telefonovat. Mého muže bolelo celé tělo a i očkované rameno.
Tak teď už z rána, co jsme našli se Sárou, která musela jít se mnou jako pejsek. Tulipány rozkvétají na místech, kde nikdy nebyly, takže jsou všude ostrůvky na možných i nemožných místech. Třešeň už začíná i zelenat kromě kvetení, jen furt neslyším včelky. Začíná mít pupeny i hruška.
Nevíte někdo, proč nám v malém jezírku pění voda?
Je tam čistá voda bez nějakých příměsí a je už i znovu vyměněná, přesto to vypadá jako s pěnou do koupele.
Tráva je posekaná jen z jedné třetiny, protože se nám nechce zatím ničit to, co tam vykvetlo náhodou.
Báře vyjde teď v polovině května nová kniha, v pořadí již šestá, a tak jsme se sešly spolu u nás na zahradě a povídaly jsme si.
Jo povídáme si často, i když teď míň osobně, ale spíš po telefonu, ovšem při tomhle povídání minulý týden byl zapnutý diktafon. A co z toho povídání vzniklo, si můžete přečíst níže.
Báru znám docela dlouho, hodně jsem toho už o ní napsala jak dříve do deníku, tak i do magazínu, a tak právě proto je nutné si znovu popovídat, aby byl rozhovor jiný, živý a já nevykrádala sama sebe.
A možná se povídání hodí i k dnešní neděli a třeba vás bude bavit, jako bavilo nás dvě.
Mějte ji pohodovou.
P.S. A prý i na těchto zhubnutých fotkách, které jsem fotila na naší zahradě, vypadá jak mamut. Myslela si prý, že je štíhlejší. Na fotkách vypadá každý tlustěji, anorektička jako modelka, štíhlá jako plnoštíhlá, a tak bych mohla pokračovat. Nafotila jsem hodně fotek a vybrala ty nejlepší, ale je pravda, že ve skutečnosti je Bára štíhlejší. A tak jsem opět dostala vynadáno, že neumím fotit...
Barbora Walterová Benešová: "Ty neumíš fotit! Vypadám jak mamut".
Marta Dušková
Regionální spisovatelka Barbora Walterová Benešová, tisková mluvčí Městského úřadu Mělník vydává svoji šestou knihu. Humoristický román vyjde v polovině května a nese název Od mamuta k modelce. Po knize Síla naděje, která vyšla vloni, je to druhá kniha podle skutečnosti, nikoliv podle fantazie jako předešlé knihy. A nová kniha byla důvodem, proč jsme se sešly u nás na zahradě a povídaly si nejen o knihách, ale o životě vůbec. Známe se několik let, a tak to možná ani není klasický rozhovor.
Baru, teď ti bude vycházet druhá kniha podle skutečnosti, před tím jsi psala podle fantazie. Co tě vlastně nakoplo k tomu, aby si začala psát ze života?
U té první knihy Síla naděje to byl úplně jiný záchvěv k napsání. Tu jsem totiž paradoxně napsala dávno předtím, než vyšla. K té druhé knize jsem se dostala tak, že jsem se rozhodla, že úplně změním svůj životní styl. Z mamuta udělám normálního člověka, protože si moje rodina nezaslouží, aby žila s mamutem. Už jsme se skoro nevešli do auta. Ale začal mi docházel ten prvotní náboj, který mě rozhoupal k hubnutí a po pár týdnech i elán, a tak jsem se rozhodla, že si na sebe ušiju bič a napíšu román, jak jsem hubla. Tím pádem jsem věděla, že musím hubnutí dotáhnout do konce, abych dotáhla i ten román. Já totiž nesnáším, když něco napíšu a pak to vyhodím. Nerada mažu.
Mně se hrozně líbí v názvu knihy ten mamut. My se známe docela dlouho, od doby, kdy ti myslím vycházela druhá kniha. A já jsem teprve teď pochopila, proč si mi nadávala, když tě fotím, že tam vypadáš jako mamut a že neumím fotit. Mně jsi na fotkách totiž připadala krásná. Já si toho mamuta všimla teprve až zpětně po tvém zhubnutí. Proč zmiňuješ toho mamuta? Dala si to tam právě proto, že to byla naše věčné téma posledních let?
No přesně. Protože jsem opravdu vypadala jako mamut. Ale to nejsi jen ty jediná, protože spoustu lidí, kteří pak viděli srovnávací fotky, říkali: ty jsi fakt byla tlustá, ale nám to tak nepřipadalo. A i moje mamka, která je velmi kritická vůči mně, jak k tvorbě, tak k celému životu, tak teprve při těch srovnávacích fotkách řekla: "Baruno, ty jsi byla strašně tlustá". Do té doby to nikdy neřekla. Když jsem shodila prvních 15 kilo a my jsme letěli na dovolenou, už jsem tam měla nové plavky a oblečení a připadala jsem si štíhlounká. Dnes, když se mamka podívá na fotky z dovolené, tak užasle podotkne: ježíš tady jsi pořád ještě byla mamut.
I můj muž, který to nikdy neřešil a ani nevnímal, tak při srovnávacích fotkách vykřikl: "kristepane, matko, s tímhle jsem fakt žil?!".
O tvém hubnutí tady dnes hovořit nebudeme, protože všechno je v knize Od mamuta k modelce. Ty si se rozhodla hned, že tu knihu budeš psát jako deník?
V podstatě jsem se rozhodla až po prvních týdnech hubnutí. Tak jsem to dopsala, a pak jsem už jsem pravidelně zaznamenávala každou změnu či událost, takže v knize je něco rozděleno na týdny a něco na dny. Těch 27 týdnů do cíle, který jsem si dala, já jsem si dala cíl shodit 30 kilo, nakonec se mi povedlo shodit 32, jsem zapisovala poctivě.
Četl už někdo novou knihu, která vyjde v polovině května? Četly to už děti nebo muž? Jo četla to určitě tvoje máma, která dělá korektury všech tvých knih.
Mamka čte všechno, nikdo jiný to zatím nečetl. Samozřejmě kromě nakladatelství. Můj muž si jen horko těžko přečte věnování v knize, ten jestli si to jednou přečte, tak vyhlásím státní svátek. Ale musím říct, že jsem začala dávat krátké příspěvky na blog, které mají souvislost s mými knihami, tak to si přečte, chce vědět, co jsem zase o něm napsala.
Ty jsi opět natočila trailer k nové knize jako i k ostatním. Kdo vystupuje v tom videu? Obvykle jsou to tvoje děti.
Ne, tentokrát jsem oslovila Dětské rádio Mělník, ke kterému jsem se dostala díky své práci, a požádala jsem je o spolupráci. Takže celý ten trailer vznikl díky Dětskému rádiu Mělník, tedy audio. To video jsem si natočila a sestříhala sama.
Ten nápad na obálku vznikl v nakladatelství, pokud vím. Před zrcadlem má být modelka a v zrcadle je mamut. Když si se mnou návrh obálky konzultovala, tak jsem říkala, že by to mělo být obráceně.
No můj táta řekl, že nevidí modelku ani před zrcadlem. Celé je to jako vtip, protože je to humoristický román, takže mamut je jak v zrcadle, tak před zrcadlem.
Vím, že z tvého hubnutí máš radost nejen ty, ale i tvé okolí a především tvoje děti.
Ano, protože můžeme spolu dělat spoustu věcí, které jsem s nimi nemohla. Ale s hubnutím přišel jeden velký problém téma teplo. Protože jsem hodně zhubla, je mi furt zima, zatímco moje děti jsou extrémně horkokrevné. O víkendu u nás proběhl tichý protest, kdy Vojta chodil v plavkách, ručník kolem krku a sluneční brýle a chodil s opalovacím krémem. Prosil mě, jestli bych nebyla tak hodná a nenamazalo ho, že už se začíná připalovat...
No teď je všechno online, tak Vojta si udělal online pláž.
Jo, přesně a furt se rval do mrazáku, aby mu přestalo být takový vedro a že se potí jen kvůli mně. A když můj muž řekne, nemělo by se zatopit, tak Vojta odpoví: "já nevím, zeptej se mamky, jestli je nám zima".
Vím, že píšeš pořád v podstatě v jednom kuse, tak se nabízí otázka, máš rozepsanou novou knihu? Určitě něco chystáš.
Ano, mám. Bude to opět ze života, v tuhle chvíli je to naplánované jako pentalogie, což se samozřejmě ještě může změnit, znáš mě. Je to pentalogie humoru, tedy pět knih, které nesou pracovní název Úřednice, Matka, Dcera a farmářka, Manželka a Snacha. Sesbírané příběhy mého života. Všechny knihy už mám hotové minimálně z poloviny. Zatím je souhrnný pracovní název Balady moderních neandrtálců a celou naši rodinu převádím na neandrtálce, ať je to jak chce, svým způsobem jsme neandrtálci, a jakoby takový indiánský kmen a budou tam i přezdívky. Přezdívku Poslední Mohykán u mého muže používám velmi často. I děti mají svoje přezdívky. Vojta je Splašenej kojot.
Takže název už tentokrát máš.
Jo možná se to ještě změní, ale já normálně nejsem schopná vymyslet název ani po tom, co je ta kniha hotová. Toto je výjimka a považuji to za velký úspěch, že to vůbec nějaký název má už od začátku.
O tvém hubnutí jsme si povídaly v rozhovoru minulý rok, kdo má tedy chuť, může si přečíst a podívat se na srovnávací fotky na Kanálu eM https://www.kanalem.com/…vor.
Baru, já ti děkuji za naše povídání, u kterého jsem se zasmála. Ostatně jako vždy a snad pobavíme i čtenáře magazínu.
Na představení tohoto projektu ve středu jsem se těšila. Nejen tedy, že je člověk po dlouhých měsících hladový po nějakých akcích, ale byla jsem i zvědavá, jak nápad s názvem Žlutý ostrov vlastně vznikl a pohovořila jsem s ředitelkou knihovny, v knihovně tento projekt spolu s projektem Posloucháme uchem vymysleli. Myslím si, že takový originální projekt, který natáčela i televize, určitě stojí za představení i na blogu, i když většina z vás se sem pravděpodobně nepodívá a neposlechne si čtení z audioknih.
Já jsem ve středu poslouchala Julese Verna a jeho Patnáctiletého kapitána.
Ale dost už, všechny informace jsou v článku viz níže. Dávám sem jen výběr fotografií, ostatní, které jsem nafotila, si můžete prohlédnout v případě zájmu na Kanálu eM. Jo a knihovna je ta, kde jsou polepy knih, což tuhle ne zrovna krásnou budovu polidšťilo.
Mějte pěkný den.
Náměstí Karla IV rozsvítila žlutá barva malé oázy relaxace
Marta Dušková
Na náměstí Karla IV. v Mělníku vznikla malá žlutá oáza zastavení se či relaxace. Ostrůvek kvetoucí zeleně se žlutými lavičkami, židlemi a malou knihovnou dostal název Žlutý ostrov. Toto překvapení pro mělnické obyvatele připravila Městská knihovna Mělník.
Žlutý ostrov není jen místem posezení s knihou a dobrou kávou v blízkosti květin, ale otevření Žlutého ostrova ve středu 28. dubna zahájilo nový projekt knihovny Čteme uchem. Jedná se o festival poslechu audioknih všech žánrů pro děti a dospělé a při otevření si návštěvníci mohli poslechnout čtení z knihy Julese Verna Patnáctiletý kapitán či Zdeňka Jirotky Saturnin.
"První myšlenka na tento nový projekt vznikla v nouzovém stavu a v době uzavření knihovny, kdy jsme neměli vlastně kontakt se čtenáři vůbec, tak jsme si říkali, že když jsme ještě vloni sídlili ve vile Karole nad soutokem Labe a Vltavy, měli jsme akci Rychlé šípy na raftu. V letošním roce se knihovna přestěhovala a jakoby doplula do nového přístavu a to nás právě inspirovalo, to nové místo je takový náš ostrov. A Tajuplný ostrov a Ostrov pokladů to už nám zabrali pánové Verne a Stevenson, a když je barva knihovny je žlutá, řekli jsme si, že to bude Žlutý ostrov", odpovídá na otázku vzniku projektu ředitelka Městské knihovny Mělník Hana Lumpeová.
Od nápadu k realizaci už byla potom jenom krátká cesta. Příprava trvala asi měsíc a půl.
"Pořád nás zatím limituje počet lidí, kteří se mohou akcí zúčastnit, ale počítáme do budoucna s menšími akce na ostrově. Zatím poběží projekt volných poslechů do konce června, a až se bude moci shromáždit více lidí na akci, tak určitě něco naplánujeme", doplňuje Hana Lumpeová.
Program v rámci projektu Čteme uchem je připraven již do konce června. Pravidelný poslech audioknih bude na Žlutém ostrově každou středu vždy od 11 hodin a od 15 hodin. Nejbližší čtení je ve středu 5. května a na programu je Loď v Bretani od Marty Davouze a odpoledne Malý princ Antoina de Saint-Exuperyho.
