cestou 2

 

Už jsem doma a všude je sníh. Ještě jsem nestihla zahradu nafotit, ale polepším se. Včera cestou domů se sníh objevil až před Prahou, poprašek kupodivu nebyl ani na Vysočině, tedy u dálnice samozřejmě. Naše cesta domů proběhla dobře a rychle. Litovali jsme na druhé straně dálnice na Brno lidi v dlouhé 14 kilometrové koloně, kteří stáli už od rána, protože před Brnem hořel kamion a ještě po několika hodinách tam bylo spoustu hasičů a ohořelé auto, tedy jen půlka bez kabiny, pořád doutnalo. No odhadem to bylo tak do večera. Mně se teda zdála kolona naprosto nekonečná, ale v rádiu říkali 14 km.

Tak dnes je pokračování včerejšího příspěvku a začnu od konce focení. Vlastně jsem si fotila jen cestu do Hodonína ve čtvrtek a pak v sobotu hodonínské ráno. Tak začnu tím ránem. 

Konečně jiný záběr než ty běžné z domova.

No a tady pokračuji opět čtvrteční cestou do Hodonína. Kolem Břeclavi se snažím vyfotit stromy, na kterých jsou chuchvalce jmelí. Jsme dost daleko, ale něco se mi povedlo zachytit. Přiznám se, že jsem to naživo snad nikdy neviděla a už se nebudu divit, proč někdo prodává jmelí celkem draho. Budu vděčná, páč jmelí je tak vysoko, že bez těch odvážlivců bych ho neměla.

Fotografií je hodně, kdo nemáte chuť, berte to, že si je na blog odkládám pro sebe.

Poslední čtyři fotografie je už Hodonín. Nikdy jsem si nevšimla zajímavého domu, který fotím přes strom a teprve jak kolem projíždíme, vidím, že je ohořelý s rozbitými okny. Švagrová mi pak doma sdělí na můj dotaz, co je to za dům, že se mu podle tvaru říkalo Razítko, bývala tam restaurace, sál na diskotéky a v patře bordel - teď si nemůžu vzpomenout, jak to říct slušně. Za covidu se tam skončilo, ostatně jako spoustu jiných podniků, protože to nešlo. Teď jsou tam bezdomovci, kteří to zničili. Patřilo to prý soukromníkovi.

Poslední fotografie je už naše ulice, tedy náměstí, kde stojí náš rodný dům.

Tak dnes už je to opravdu vše.

Mějte pohodovou neděli a si dnes snad konečně najdu čas podívat se k vám.

Tady se mi trochu povedlo zachytit to jmelí na stromech.

Tohle je to Razítko, o kterém se zmiňuju.

cestou

Celou cestu na Jižní Moravu ve čtvrtek byla opravdu velká mlha, v Praze nebylo vidět na krok. Rozjasňovat se začalo až po cestě, tak jsem si fotila cestu na Jižní Moravu až právě na Moravě. 

Můj muž mi říkal, při jízdě to budeš mít rozmazané, nakonec těch fotek na vyhození je žalostně málo. Použitelných tedy aspoň pro mě dost a žádná se mi nechce vyhodit, tak zítra bude ještě bohužel druhý díl. Došly mi z domova fotky se sněhem, tady není po sněhu ani památky. 

Dnes odjíždíme, tak snad nebude nikde žádná kalamita.

Mějte pohodovou sobotu.

listopadové vzpomínky

Dnes se hlásím z Jižní Moravy, ahoj.

Včera jsem slíbila anketu k listopadu 89, tak tady je. 

Ještě jednou musím poděkovat všem účastníkům za rychlou reakci, páč jsem si anketu do článku vymyslela dost pozdě, ale někdy nápad přijde na poslední chvíli. 

Ale stihli jsme to a ve čtvrtek článek vyšel. 

Vloni jsem vymýšlela ankety dost často, byl covid  bylo víc času. Letos už mě napadlo, že by to chtělo anketu, ale neměla jsem žádný nápad. Nikam se mi nehodila a stejné jako vloni k Valentýnu a tak, jsem dělat nechtěla, chtěla jsem něco nového, jinou anketu. Tak až teď.

Mějte se krásně.

Jaká je vaše první vzpomínka, když se řekne listopad 1989?

Marta Dušková

Dnes je 17. listopadu, státní svátek Den boje za svobodu a demokracii. Toto datum připomíná události z roku 1939, kdy nacisté uzavřeli české školy a bylo popraveno 9 vedoucích představitelů vysokoškolského života. Druhou událostí je 17. listopad 1989. Tuto událost asi není nutné rozebírat. Už navždy patří do naší historie a ať už je názor každého z nás na listopadové události 1989 jakýkoliv, nic to nemění na tom, že historickým milníkem určitě je. A náš pohled či názor se určitě odvíjí od života, který každý z nás žil pravděpodobně trochu jinak.

Pro mladé lidi je to hodně vzdálená minulost, možná podobně jako 2. světová válka, prostě dějepis. Možná neškodí podívat se trochu jinak na tuhle minulost, proto jsem v rámci ankety položila pár lidem z mělnického regionu otázku, vlastně dvě:

Jak vzpomínáte na listopad 1989? Co vás napadne jako první, když se řekne listopad 1989?

A nelze se zaměřit jen na toho 17.11., protože jen málo z nás tehdy vědělo, že se něco děje na Národní třídě v Praze.

Anketa (na přání některých dotazovaných nejsou uvedena celá jména, ale já je samozřejmě znám):

Karel Lojka: Já jsem netušil 17. listopadu vůbec nic. Až teprve z Hlasu Ameriky jsem se dozvěděl, co se stalo na Národní třídě. Československá televize večer ve zprávách všechno bagatelizovala a tvrdila, že tam řádily protistátní živly. Lidé se vše dozvídali ze zahraničních rozhlasových stanic, v pohraničí i z německé a rakouské TV.

Alena, Mělník: Pro mě krásná vzpomínka, euforie, nadšení ze změny, která nastane, i když jsem si to úplně neuměla představit. Neuvěřitelný zážitek ze setkání tolika jásajících lidí na Letné! Teď mě jako první napadne zklamání, postupná ztráta naděje, že bude lépe a nakonec zjištění, že před listopadem 89 nebylo tak špatně.

J. Neratovice: Úplně první mě napadne, že jsem seděla ještě s jednou kolegyní v kanceláři a pracovala jako šroub, aby byly připraveny výplaty včas. Po víkendu jsem jela do Vsetína pro nějaké materiály s mladým řidičem, který mi celou cestu vyprávěl, co v pátek zažil na Národní třídě, protože tam byl. Vypadalo to celkem strašidelně a taky to tak asi bylo. Měla jsem tedy informace z první ruky.

Alena, t.č. Mělník: Listopad 89 byl plný euforie, naděje a odhodlání. Denní sledování televize, tisku, účast na demonstracích. A jako první mě napadá „Nejsme malé děti“, projev Václava Malého na Letné, písničkář Jaroslav Hutka a Karel Kryl.

Karel Zeman: Pro mě to byla velká naděje, nadšení, skoro jako v roce 1968, že něco lepšího přichází. Byl to šok. Pamatuji si, že pár týdnů předtím vyšlo v Rudém právu přání k narozeninám Havlovi a my jsme si ty noviny v práci předávali a všichni jsme se tomu pobaveně divili.

Eva Zemanová: Já si pamatuju, že to byl pátek a po osmé hodině večer jsem jela z tréninku domů Na Příkopy a u banky stáli transportéry proti demonstrantům, ale já jsem pořád ještě neměla pocit, že se něco děje, i když jsme bydleli kousek od Václaváku. Na demonstracích jsme byli jen párkrát i s malou dcerou a báli jsme se, aby ji tam neušlapali.

A abych se nevyhnula anketě, kterou jsem sama vymyslela, tak ještě musím odpovědět já. Já mám na listopad 1989 hodně vzpomínek, pro mě to bylo hodně pohnuté období a všechno by vydalo na samostatný článek, tak jen stručně:

Kdyby se mě někdo ptal, co jsem dělala 17. listopadu 1989, nevím. Byla jsem na mateřské s třetím dítětem a listopadové události pro mě začaly až 20. listopadu. Jeli jsme na představení do Semaforu. Představení se nekonalo a na jevišti místo herců byli studenti a účastníci demonstrace a my jsme se teprve dozvěděli, co se děje. Od té doby jsme několik týdnů žili s mým mužem v úplně jiném životním módu. Ihned po návratu z divadla jsme večer sbírali podpisy pod petici a vyprávěli, co jsme slyšeli od očitých svědků. Petici jsme předali Občanskému fóru před Laternou magikou v Praze. Zúčastňovali jsme se demonstrací na Václaváku několik dní za sebou. Dodnes se divím, já zodpovědná matka, jak jsem tenkrát mohla odkládat tři malé děti k přátelům a známým, nejmladší dceři byl rok a půl.

Tenkrát jsme bydleli ve služebním bytě a po našich tehdy nevítaných aktivitách nastalo ze strany vedení společnosti, kde jsme pracovali, doslova vydírání a zastrašování, ale to už by bylo na další článek.

Pokud byste se chtěli přidat se svojí vzpomínkou, budeme rádi. Napište buď do zpráv na facebooku Kanálu eM nebo se ozvěte na email kanalem.melnik@gmail.com. V případě, že se vás sejde víc, připravím samostatný článek, kde vzpomínky zveřejním. Stačí dvě tři věty.

Děkuji všem, kteří se po oslovení zapojili do ankety se mnou.

Použité foto respekt.cz

architektonické realizace

Na blogu už byla zmínka o České ceně architektury nedávno a i reportáž ze stejnojmenné výstavy v Mělníku. Už jsou známy vítězové architektonických realizací dokončených v posledních pěti letech, tak dnes článek o předávání cen. Proti mým zvyklostem nebyl včera článek na blogu. 

V úterý večer jsem fotila výstavu a byla na divadelním představení. Ve středu jsem upravovala nespočet fotek a psala reportáže z toho večera, protože dnes odjíždím na pár dní na Moravu za rodinou a nechtěla jsem to odkládat. Sice budu pracovat i tam, ale tyhle reportáže byly přece jen složitější než běžné články. 

Tak dnes architektura. Měla jsem se spíše věnovat dnešnímu svátku a já se věnuju, jen článek na Kanálu eM s anketou vyjde až dnes v deset hodin, takže jej dám až zítra z Moravy.

Mějte pohodový sváteční den.

Výsledky 7. ročníku České ceny za architekturu už jsou známy

Marta Dušková

Česká cena za architekturu je soutěžní přehlídka architektonických realizací, kterou vyhlašuje každý rok Česká komora architektů. Výsledky letošního 7. ročníku byly vyhlášeny v úterý 8. listopadu na galavečeru, který přenášela živě ČT art.

Hlavní cenu získali Jiří a Barbora Weinzettlovi z kanceláře Atelier 111 architekti za stavbu Dům na Kozině. Cena byla udělena mezinárodní porotou, která vítěze vybírala mezi pěti díly z řad Finalistů. Celkově se o Českou cenu za architekturu ucházelo 201 realizací dokončených v posledních pěti letech.

Dále byly uděleny Ceny partnerů, cena za Výjimečný počin, Cena předsedy Senátu Parlamentu a Čestné uznání.

Všechna oceněná díla spolu s podrobnými informacemi jsou zveřejněna na stránkách Česká cena za architekturu 2022 (ceskacenazaarchitekturu.cz).

Celkem bylo nominováno 29 děl, které je možné ještě shlédnout na výstavě Česká cena za architekturu 2022 v Mělníku v galerii Naproti do 29. listopadu viz článek Příspěvek | Kanál eM (kanalem.com).

Použité fotografie zdroj ČKA

krása za oknem i venku

Já vím, že tuhle kytku už jsem na blog dávala, ale rozkvetla ještě víc a kvete jen několikrát do roka, takže jsem ji fotila znovu. Krása za oknem a já se kochám. A kochám se i pohledem do ohně a přitom pálím svíčky, tohle mám na tomhle období ráda.

A slíbila jsem i krásu venku, i když je to moje stále se opakující téma, ale já té kráse okamžiku nikdy neodolám. 

Ve čtvrtek jsem opět neodolala nádhernému ránu. Já vím, fotím po ránu často, ale pokud je to taková krása jako ve čtvrtek, beru prostě foťák bez ohledu na to, kolikrát jsem nebe už fotila. Je to prostě stálé téma a krása není každý den. 

Pár fotek už bylo na facebooku hned to ráno, kdy jsem fotila. Na blog dávám celou sérii.

Dnes toho na čtení moc není, trochu odpočinkový příspěvek.

Mějte pohodový den.

klášter podruhé

Zmínila jsem se o reportáži, kterou píšu o domově seniorů v bývalém klášteře a už tady bylo malé nahlédnutí do kláštera. Ale rozhodla jsem se dát i celou reportáž, protože si myslím, že život v klášteře je natolik zajímavý, že možná stojí za to se o něm zmínit i na blogu. Fotografie je možné shlédnout u článku tady.

Mějte pohodový vstup do nového týdne.

P.S. Jaruško, k tvému komentáři u včerejšího článku. Zámek Hořín se prodává už dva roky, proto tam ani nebyl hořínský festival, byla tady i zmínka na blogu. Vloni už to vypadalo, že se prodá, ale pak z toho sešlo. Jo, a včerejší článek byl zveřejněn před pár dny pouze na facebooku ve skupině pana Lojky Mělník historie a současnost, jen tam bylo možné si jej přečíst.

Senlife dobré místo k životu aneb když domov znamená doma

Marta Dušková

Areál Domova pro seniory Senlife se nachází v prostorách augustiniánského kláštera ze 13. století v Mělníku na Pšovce. Po rekonstrukci hlavní budovy byla zrekonstruována a v červenci slavnostně otevřena budova bývalého barokního pivovaru. Budova se postupně zabydluje a slouží jako byty pro seniory.

Od července je novou ředitelkou domova Barbora Drástová. Na otázku, jak se žije v domově, odpovídá: „V hlavní budově jsou pokoje, které již jsou zabydlené a slouží klientům, kteří potřebují větší péči. V nově zrekonstruovaném pivovaru je samostatné bydlení formou apartmánů, klienti mají vlastní klíč a čip do hlavní budovy, kde je kavárna. Jsme však s nimi v neustálém kontaktu, víme, kdo potřebuje třeba více pomoci, chodí tam sestřičky a pečovatelky jen se třeba zeptat, zda klienti něco nepotřebují. Klienti mají možnost se zúčastňovat aktivit na hlavní budově, aktivizační pracovnice chodí i za nimi do vedlejší budovy, sami úplně být nemohou, určitou podporu potřebují, ale jinak jsou soběstační. Snažíme se tady vybudovat komunitu, aby lidé u nás nebyli sami, ale v rámci možností žili plnohodnotným životem. V budově je vlastní jídelna, kam se jídlo vozí v gastro vozíku, kde se udržuje jídlo teplé, ale mohou si ve svých kuchyňkách i vařit sami“.

Ředitelka Barbora Drástová zná všechny klienty a při setkání všechny oslovuje jménem, což je obdivuhodné vzhledem k nemalému počtu obyvatel. Sice po převzetí funkce má jako ředitelka času míň, agenda za celý domov dá zabrat, ale snaží se rychle seznamovat s každým novým klientem. S každým se na chodbách zdraví s úsměvem a nezapomene na vlídné slovo a klienti jí oplácí stejnou přízní.

Domov je dobré místo k životu. Z krásných prostor dýchá historie a všude je vidět velký zájem o člověka. Neustálý úsměv, pohoda a nebývalá ochota ke všemu dění od ředitelky až po recepci. Domov není jen místo k bydlení, ale nabízí spoustu volnočasových aktivit a aktivizace od pečení, cvičení, tréninky paměti či dámský klub probíhá v podstatě denně.

Novou volnočasovou aktivitou je hlasová výchova a dala podnět ke vzniku sboru, který je obzvlášť oblíbený u klientek. Mini sbor vede muzikálové zpěvačka Tereza Sokolíková, která zpívá a hraje v Hudebním divadle Karlín. Pravidelná setkávání zahajuje práce s hlasem, rozezpívání a pak si všichni připraví notové party a zpívají třeba píseň Stánky Jana Nedvěda či písně Marty Kubišové.

Barbora Drástová doplňuje: „Také se nám rozrostl náš zoo koutek o králíčky Ušáci z Mělníka. S králíčky pracujeme jak u aktivních klientů, tak u imobilních, těch odkázaných na lůžko. Chodí k nám rovněž Srdce pro canis, dvě canisterapeutky, které pracují i se smyslovou terapií (ochutnávání jídla) a s fyzickým cvičením klientů. Jde tedy o rozšířenou canisterapii, kterou jen tak někde nemají. Dámy mají s sebou občas mimo pejsků i kocoura Heryho, který je jinak zvyklý pracovat s těžce postiženými dětmi, takže má velkou zkušenost. A nesmím zapomenout, že pravidelně k nám chodí farář M. Erdinger, příští návštěvu plánuje i s kytarou“.

V plánu je ještě spoustu dalších aktivit. Plánují rozšířit práci s rodinami. Nejsou zde návštěvní hodiny, takže návštěva může přijít kdykoliv i večer. Návštěvám slouží kavárna a pobytová chodba, zahrada, dvůr, v létě se mohli zájemci zúčastnit i promítání v letním kině, v srpnu se uskutečnila celkem čtyři promítání. Došlo i na společné sázení sazeniček. Co největší zapojení rodiny do různých aktivit považuje Barbora Drástová za velmi důležité a byla by ráda, kdyby tady prostě trávili čas.

„Právě sháníme dobrovolníky, kteří by s našimi klienty chtěli trávit čas. Je jedno, jestli s nimi budou na pokoji si chvíli povídat nebo v kavárně, půjdou s nimi se projít na procházku na zahradu, přečtou si spolu noviny. Rádi bychom, aby to byl někdo, kdo by to dělal rád a třeba na hodinu nebo jen půl. Zájemce si bude moci vybrat klienta, se kterým si padne do oka. Klidně by se mohli i zúčastnit různých aktivit, třeba když někdo rád tvoří apod. A může to být něco jednoduchého, třeba si jen dát s klientem v kavárně kafe. Odměnou můžeme nabídnout dobrou kávu, zákusek či oběd. A ještě mám jednu vizi. Kdyby se náhodou našel někdo, kdo by zde učil angličtinu. To bych byla ráda. Stačilo by třeba jen pět lekcí základů angličtiny. Pár klientů bylo zvyklých se neustále vzdělávat a zaměstnávat mozek, tak by to pro ně byla radost a nový zážitek. Kdokoliv by chtěl se zúčastnit, vše rádi uvítáme“, prozrazuje další nápady ředitelka domova.

Pokud by se našli zájemci o dobrovolnictví, mohou se ozvat ředitelce Barboře Drástové na telefon 733 158 181 nebo na email barbora.drastova@senlife.cz.

Podrobné informace k Domovu seniorů Senlife jsou zveřejněny na www.senlife.cz. Informace k zrekonstruovanému pivovaru jsou v článku V bývalém augustiniánském klášteře byl slavnostně otevřen bytový dům pro seniory (kanalem.com).