pátek 24. ledna 2020

hloupost je nebezpečná!!!


Včera jsem narazila na článek tedy vlastně video, které ženy odrazuje od prevence a především vyšetření na mamografu. Článek jsem si přečetla celý, ale video jsem ani nedokoukala, neměla jsem nervy na tyhle bláboly nepodložené ničím, žádnými znalostmi či ověřenými informacemi. 
Stejná paní vystupovala i ve videu, kde se ženy omlouvaly mužům, které nedávno proběhlo všude. Takže asi tak. 
Dneska se bohužel může zviditelnit naprosto každý a o to tady zřejmě i jde.
Já sama jsem víc než před deseti lety pracovně psala článek do novin o důležitosti vyšetření na mamografu, trochu teda o tom něco vím.
Málo lidí vnímá prevenci jako důležitou a pořád si myslí, že jich se nemoci netýkají, a pak někdo vypustí takovou hrůzu a tváří se přitom jako odborník na slovo vzatý. 
Paní hovoří o výzkumech a studiích, ale konkrétně žádnou neuvádí a ani necituje. 
Prý čerpala ze zahraničních zdrojů a prý to není lékař, ale někdo alternativní.
Myslím si, že takováto prohlášení, která nejsou založená na faktech, ale jen na špatném úsudku jednoho člověka, jsou hodně nebezpečná.
Já chodím na mamograf od svých třiceti let a neumím si představit, že bych každé dva roky nešla a prvních dvacet let bylo ještě moje vyšetřování prokládáno vyšetřením na sonu, takže jeden rok mamograf, druhý rok sono a zase znovu.
Samo vyšetření nestačí, když si něco na prsu objevíte, už je většinou pozdě.
A neexistuje žádná studie, která prokazuje možnost onemocnění zhoubným nádorem z důvodu opakované mamografie. A nejedná se o běžné tvrdé záření konvenčního RTG, ale měkké mamografické záření a já jsem vděčná, že tahle možnost je. 
A mně vlastně i zachránilo prso, i když tenkrát jsem byla ochotná jej obětovat pro zdraví hned. 
Původně se uvažovalo o radikálním řešení, ale dnes to není o mně.
A bohužel znám tolik případů lidí, které mohla prevence zachránit, protože by problém odhalila včas, kdy se dal ještě řešit. Ono je to dost hrozné, že někdy ani prevence nestačí a něco se prostě včas neodhalí nebo to ani nejde odhalit. 
Ano, máme právo mít vlastní názor na cokoliv, ale pouštět naše diletantské a nepodložené názory do světa a možná ovlivnit byť i jen pár žen, které se mamografu bojí, je nezodpovědné a velmi nebezpečné. 
V tomto případě podalo ministerstvo zdravotnictví trestní oznámení a podle mě je to tak správně.
Možná bych byla schopná tento názor ještě pochopit před třiceti lety a možná ho i tenkrát měla většina žen. 
Sama jsem to zažila: ty chodíš na mamograf? ale vždyť to bolí a kdoví co ti to záření udělá.
Tenkrát byl mamograf ovládán ručně ne jako dnes jedním knoflíkem a zmáčkl vám prso jako svěrák, vlastně na tomto principu to fungovalo a bolelo mě i zdravé prso natož to nemocné, které bolelo i bez nějaké aktivity. A vzpomínám si, že sestry to věděly a po snímkování utíkaly z kabiny, aby mě rychle vysvobodily z té španělské boty, tedy podprsenky. Dnes je to už sranda, která trvá jen chvíli.
Za 15 let, kdy se provádí mamografický screening celoplošně pro ženy od 45 let, se povedlo snížit úmrtnost na rakovinu prsu o 30 procent a já tomu věřím.
Tak dnes jsem vám chtěla původně ukázat pár krásných obrazů z výstavy Krajina, 
ale tohle mi přišlo důležitější. 
Výstavu vám ukážu zítra.
Dnes vám sem přidám svoji malůvku z prosince, která mi přišla naprosto nedokonalá, ale kupodivu se dost líbí a mě uklidňuje. 
Pořád ji mám ve stojanu na pracovním stole.
Nazvala jsem ji "po dešti". A možná se mi sem vlastně i hodí.
Taky jsem po napsání tohoto článku krásně nadechla a uvolnila. 
Jako v létě po dešti.

čtvrtek 23. ledna 2020

hodné obdivu!

Občas narazím na témata k psaní čistě náhodou, kdy téma vůbec nehledám. A pokud o tom nic nevím, vše si nastuduji na různých místech a teď bych skoro už dárcovství ledviny mohla vyučovat 😅. 
Bez náhodného setkání by mě osobně nenapadlo vědět víc.
Byla jsem si v nemocnici pro nějaké papíry a setkala jsem se zde se sympatickou, ochotnou a vstřícnou paní, která se vrátila po nemoci. 
Na začátku tohohle všeho byla moje otázka, zda je paní již v pořádku. Odpověděla mi, ano jsem, ale já jsem vlastně nebyla nemocná, já jsem darovala ledvinu...
Překvapením mi spadla brada a já hned složila poklonu, protože tenhle skutek je rozhodně hodný obdivu. Chvíli jsme si povídaly a já jsem jen špitla, jéé to by bylo krásné téma na článek, škoda, že je to tak osobní.
Odpověď zněla, a proč ne, lidé o tom moc nevědí.
Přiznám se, že v autě při odjezdu jsem si říkala, bože, jak to napíšu?! Musím si vše zjistit, já otrocky neopisuji z netu, mám ráda články živé a ráda je prožívám.
A tak jsme se sešly a povídaly jsme si nejen o darování ledviny, ale vůbec o životě a bylo to moc příjemné povídání. Uvědomila jsem si, že jsem se zase po dlouhé době setkala s krásným a dobrým člověkem, který se chová stejně sympaticky v práci i na ulici.
A tak vznikl článek, který včera vyšel. Je hodně dlouhý, ale i tak jsem ke své lítosti musela krátit, protože články do novin mají svá pravidla a já je už stejně porušila.
Na pár fotek se můžete podívat u článku, koncept článku vám na blog dávám.
V úvodu dnešního příspěvku je fotka kopie ledviny dárkyně, kterou dostala jako dárek.
Poprvé v životě jsem se setkala se živým dárcem a přiznávám, že mě to hodně obohatilo.
Paní Katko, děkuji.

Jak (ne)lehké je darovat ledvinu

Transplantace ledviny od žijícího dárce je v současnosti nejlepší způsob léčby selhání ledvin. Každý člověk může být dárcem, pokud je zdravý. Je to největší dar, který člověk člověku může dát.
Zkušenost s darováním ledviny má Kateřina Knížková z Mělníka, která pracuje jako asistentka chirurgických oborů v mělnické nemocnici. Vloni v listopadu se stala dárcem ledviny.

„O darování ledviny příteli jsem vůbec nepřemýšlela, rozhodla jsem se hned a předem jsem si nezjišťovala žádné informace. Já jsem byla iniciátorem a sama jsem to navrhla. Nakonec jsme se přihlásili do IKEM v Praze, abychom zjistili, že mezi námi panuje shoda. Z operace jsem neměla strach a po ní mě hlavně zajímalo, jak funguje moje ledvina příteli“, říká Kateřina Knížková.

„Transplantaci předchází spoustu různých vyšetření, my jsme na to ale měli šest let, protože ledvina ještě nebyla v takovém stavu, aby byla nutná transplantace hned, tak se nechala takzvaně dožít. Do IKEM jsme jezdili na kontroly šest let a v loni došlo k samotné transplantaci“, doplňuje dárkyně.

Když je nutná transplantace ledviny rychle, vyšetření dárce trvá asi tři týdny a obsahuje krevní a genetické testy, vyšetření protilátek, ledvin a v případě ženy i gynekologické vyšetření. Kateřina Knížková dodává: „Tím, že nejsem manželka, jsem musela jít před etickou komisi, kde jsem odpovídala na otázky, zda spolu žijeme, zda o tom ví moje rodina a děti, jestli souhlasí, a podstoupila jsem psychiatrické vyšetření. To v případě rodinných příslušníků odpadá“.

Po operaci dostávají dárci dárek, kopii svojí vlastní ledviny vytištěné na 3D tiskárně. Darování ledviny blízkému člověku je darování života. Být o ledvinu lehčí má i výhody. Člověk může žít kvalitně celý život jen s jednou ledvinou a dobrý pocit není jedinou odměnou. Podle statistik se dárci ledvin řadí k nejzdravější populaci a dožívají se vysokého věku.

Důvodem je následná celoživotní péče a kontrola zdravotního stavu. Ledvinu může darovat každý dospělý zdravý člověk. U transplantací od živých dárců je průměrná doba funkce ledviny až dvacet let, u transplantací od zemřelého dárce je to osm až dvanáct let. Transplantace ledviny od žijícího dárce je v současnosti nejlepší způsob léčby selhání ledvin a dárce nemusí mít shodnou krevní skupinu.

V roce 2019 se pražský IKEM stal co do počtu výkonů největším transplantačním centrem v Evropě, celkově bylo provedeno 540 transplantací, z toho 299 transplantací ledvin, od živých dárců 33 ledvin (zdroj IKEM). Mezi nimi je i ledvina Kateřiny Knížkové.
Marta Dušková

středa 22. ledna 2020

kanibal na cestách



Uteklo to a už se nám to blíží a trochu mě to teda děsí.
Co? No autorské čtení s Bárou. 
Zase jedeme za dobrodružstvím, jako už tolikrát a kanibal s námi bude jen v knižní podobě. 
No na strach si vystačíme i bez kanibala.
Prý neboj, trasu mám nastudovanou!
No jako bych to už někdy slyšela.
Možná ale zas něco k naší anabázi namaluju jako minule, pokud si vzpomínáte na putování za červeným polem. 
Naše poslední cesta byla teda o trochu lepší, nakonec jely jsme do stejného místa podruhé. 
Jen se nám zase stalo, že jsme se ocitly na dálnici bez dálniční známky.
No vypadá to jako drama, páč dálnici jen tak neopustíte.
Ale má to jednu výhodu. Zas mě bolelo břicho od smíchu.
Tentokrát jsem zařídila autorské čtení Báry z knihy V náručí kanibala až ve velké knihovně v Ústí nad Labem, tak doufám, že toho nebudu litovat.
Kdo to máte blízko, přijďte za námi, bude sranda.
Se tady roztrhl pytel s kulturou a pozvánkami, že jo?
No tak jde momentálně můj život.
Zítra snad už bude článek o dárcovství ledviny.

                 

úterý 21. ledna 2020

"dům bez spánku"

Název dnešního příspěvku jsem si vypůjčila z názvu autorské inscenace Nesladím - Dům bez spánku, jehož premiéru uvede Divadlo Archa v Praze 30. března. Sice je to ještě daleko, ale vstupenky jsou už od začátku ledna v prodeji, takže zvát vás na premiéru v únoru by možná už nemělo smysl. A vím, že pro některé z vás vzhledem k vzdálenosti je to pravděpodobně nedostupné, tak to berte jen jako další informaci z kultury.
A zvu vás nejen z důvodu, že je to premiéra naší Lindy, proto o ní vím celkem brzy, ale ... 
Ježíš, to nesmím dodat, umělci jsou pověrčiví a já bych to zakřikla, takže prostě jen já se moc těším. 
Já vím, ohřívám si tady svoji polívčičku, ale proč ne. 
Pokud chcete něco vědět o naší režisérce, tak si můžete přečíst shrnutí tady.
Na inscenaci se podílí i naše Tereza jako fotografka a právě vizuál k inscenaci v úvodu je její práce.
Od té doby, co se Linda vrátila z Francie do Čech, začaly holky spolupracovat na některých projektech a já mám radost. Škoda, že se nemůže zapojit i náš Jakub, ale programátor do umělecké sféry nepatří, i když je to svým způsobem také umění. A navíc by to bylo divné, že jo?
A protože jsem ještě inscenaci neviděla, kopíruji anotaci z Divadla Archa.
Mějte pěkný den a třeba se s někým z vás v březnu potkám.

"Okna panelových domů dýchají ve stejném rytmu. Večer kolem sedmé se rozsvítí, před půlnocí zhasnou, nad ránem se znovu rozjasní. Pro některé je ale tenhle řád noci cizí. Insomniak zírá do tmy a marně čeká na spánek. Narkoleptik usne kdykoli a klidně několikrát za sebou. Pro somnambula je každá noc nebezpečnou hrou. A každý z nich by chtěl patřit mezi ty spořádané spáče, kteří ve tři ráno oddechují ve ztichlých ložnicích.
Autorská inscenace Dům bez spánku přibližuje život lidí se spánkovými poruchami. Lidí, kteří žijí mimo řád stejně dýchajících panelových domů. Lidí, mezi které patří každý třetí z vás".
Příprava inscenace probíhá za odborných konzultací lékařů a pacientů Národního ústavu duševního zdraví v Klecanech (Oddělení spánkové medicíny). Inscenace vzniká v produkci Divadla Archa v rámci Archa.Fresh.
Kolektiv NESLADIM vznikl v roce 2019 a jeho dramaturgie se zaměřuje na destigmatizaci psychických poruch skrze divadelní tvorbu. Základ tvoří skupina nezavislých umělců z Prahy a Paříže.

Kredity

Koncept a režie: Linda Dušková
Dramaturgie, text: Pavel Gotthard
Scénografie: Lara Hirzel
Kostýmy, asistent scénografie: Rufina Bazlová
Hudba: Matyáš Řezníček
Pohybová spolupráce: Tereza Hradilková
Produkce: Lucie Špačková, Zdeňka Valečková
Hrají: Lucia Čižinská, Michal Kern, Matyáš Řezníček

autor Tereza Veselá

pondělí 20. ledna 2020

projekt Hluboko



Milli Janatková

Dnes bych vám ráda představila jeden zajímavý projekt. 
Občas na blogu propaguji něco, co mi dává smysl a co stojí za podporu či aspoň za seznámení.
Už jsem vám tady kdysi představovala projekt Na skok do Prahy, byl to festival českého divadla v Paříži, kde byla v prvním ročníku ředitelkou naše Linda, který jsme podpořili nákupem obrazu.
Dnes tady mám něco podobného. 
Milli Janatkovou vám asi nemusím moc představovat, na blogu jsem o ní psala už mnohokrát naposledy před pár dny tady a přiznávám, že ji nemám ráda jen jako všestrannou umělkyni, ale hlavně jako člověka skromného, velmi empatického a krásného duchem i tělem.
Projekt Hluboko je výtvarně - hudební projekt a vše o něm si můžete přečíst na stránkách Milli.
A pokud se rozhodnete projekt podpořit koupí některých z děl Milli Janatkové, pomůžete dobré věci. Mně se teda nejvíc líbí linoryty, které jsou v úvodu článku, ale to si nemůžu teď vůbec dovolit, podpořila jsem projekt koupí autorských pohlednic, tedy opravdu jen malinkatou kapkou. 
Projektu pomůže i nákup za 30 korun, kapka ke kapce a máme to.
Já už doma mám i reprodukci Šumavy, kterou jsme si koupili, myslím vloni nebo předloni a už jsem vám ji tady představovala. Mám ji pod sklem, tak se špatně fotí. 
I tahle reprodukce je v nabídce podpory projektu za 500,- Kč.



A autorské pohlednice také někteří z vás znají, protože vám je posílám s výhrou, když o něco na blogu hrajeme a už v zásobě žádné v současné době nemám.
Součástí projektu Hluboko je i tato píseň Buoh, která v loni vyhrála americkou cenu Vox populi.
A i nákupem této písně v MP3 můžete pomoct. Tuhle píseň miluje naše Lola:
"Babi, pusť mi tu paní, jak natáčela píseň v Indii".


Děkuji, že jste si přečetli o projektu Hluboko a případně rozšíříte info dál. 
I to projektu pomůže.
A pokud se rozhodnete projekt podpořit, budu ráda, a pokud ne, berte to jen jako další informaci.
Přeji vám pěkný nový týden.

Hluboko je hudebně – vizuální projekt Milli Janatkové založený na osobitých aranžích nejstarších českých hudebních památek z 11. až 14. století . Výsledkem projektu je vytvoření a publikování písní, obrazů, CD a veřejných akcí. Součástí bude soubor výtvarných děl zobrazujících atmosféru nejstarších českých architektonických památek. Tématicky navazuje na multimediální projekt Mým kořenům, který byl oceněný v Čechách i v USA, získal nominaci na ocenění Classic Prague Awards a cenu The Independent Music Awards v New Yorku. Ohlasy získal v Argentině, Mexiku, Lucembursku a Srbsku. Projekt byl také jedním z nejúspěšnějších na HitHitu, kde získal velkou podporu finančních prostředků od veřejnosti. K tvůrčímu průzkumu podstaty české kultury se autorka dostala přirozeným vývojem od zkoumání osobních rodových kořenů. 

neděle 19. ledna 2020

proboha, nepochopila...


aneb Justýna a škrabadlo.
Justýna je chytrá "holčička", ostatně většina z vás ji už dobře zná, a pořád nás něčím baví a překvapuje. 
Čím je starší, tím víc se z dámy netykavky a asociála stává klíště a místy se nechová jako kočka ale pes.
Už dokáže přijímat dospělé návštěvy, pokud jsou jí včas jménem ohlášeny, a už se před nimi neschovává. 
Jen, když ohlásím, přijdou děti, trochu vytřeští oči, nechá se tak jednou pohladit a uteče do bezpečí, ten dětský rozruch kolem nesnáší. 
Děti se teda snaží být už co nejklidnější, protože ji chtějí kolem sebe, ale i tak to náš jezevec nevydrží.
Pamatuji si dobu, kdy byly malé a plakaly a Justýna s hrůzou utíkala pryč. Jednou ji probudil dětský pláč z televize a ona se zběsile rozhlížela, odkud to proboha jde. 
Ale rozumí, když říkám, nic se neděje, to je v televizi a je na ní vidět, jak se jí ulevilo, že to není skutečné.
Lola každou chvílí říká, babi, ona mě časem bude mít ráda, viď?
Zlatíčko, myslím, že to bude, až vyrosteš.
Ale je to moc hodné zvíře, které hodně rozumí, takže co nechceme, aby slyšela, musíme šeptat.
Od té doby, co jsme doma oba, je furt kolem nás, říkám, jako pes. 
A když se začnu líčit, už ví, že budu odcházet a nervózně mi asistuje v koupelně a já ji musím říkat, neboj, za chvíli se vrátíme. 
A když vidí, že jsem už oblečená, buď vyběhne hned ven, anebo si letí lehnout, podle toho, jak velká je zima.
Ať tak nebo tak, jakmile přijedeme, už pozná auto a už čeká na zahradě za brankou a je na ní vidět velká radost, že jsme doma. 
Jen chybí vrtění ocásku, za to se začne protahovat a tak hezky kníkat a já už vím, že je to radost. 
A je jedno, jestli se vrátíme po dvou hodinách anebo po osmi.
Teprve, když jsme doma, se jde najíst a lehnout si a tvrdě spí. 
I když někdy čeká, kdy si konečně někdo z nás půjde sednout do obýváku, to je nespokojenější.
Někdy po návratu musím hned pracovat a ona čeká trpělivě, až skončím na počítači a pak mi vyzývavě kouká do očí s otázkou: 
už půjdeš konečně se mnou na pohovku?!
Je to velký konzervativec a nemá ráda, když se něco mění. 
Před lety jsem jí koupila nové krásné škrabadlo místo starého a už téměř zničeného. 
Po měsíci jsem jej prodávala naprosto netknuté a můj muž si koupil sisal a to staré opravil.
Minulou neděli přinesla dcera téměř nové škrabadlo, protože jej jejich kočky nepoužívají, mají jich dost. 
Nevěděli jsme, jestli tuto novou věc kvůli pachu jiných koček vůbec příjme.
No neměla jsem iluze, že se snad vzdá svého stoletého velkého škrabadla, ale celkem tu novou věc brzy přijala. 
Tedy ne jako škrabadlo, ale používá jej jako křeslo, na kterém způsobně sedí anebo jako postel na spaní, ze které ovšem přetéká. 
A nepomáhá, když kolem projdeme s důrazným upozorněním: 
Justýnko, to není křeslo!
Jednou to použila jako škrabadlo a nemohla vytáhnout drápek, tak jsem jí musela pomoct. 
Ale měla jsem radost, že pochopila, na co to je.
No ovšem to bylo jednou. Takže nám domů přibyl další kus "nábytku" a můj muž už hlásil, budu muset koupit zase sisal. 
Ono nestačí, že venku musí mít svoji židli, na které sedí jen ona.
Takže to ošklivé staré škrabadlo zůstane a ještě tu bude překážet další kus.
Tak ráda bych jí koupila nové krásné a i drahé. 
Už jí ani nekupuju hračky, protože je nechce a já je rozdávám. 
Stačí jí, když mi ze stolu upadne propiska či štětec a vyhraje si i s kouskem papíru, který si vyhazuje do vzduchu a chytá ho. 
Anebo na zahradě listí, to je nejhezčí hračka. 
Ale musí si to vybrat sama.
Když jí sama něco hodím, kouká na mě s výrazem: 
seš blbá, co s tím mám jako dělat?!
A zbývá jen poklepat si packou na čelo... A já i věřím, že kdybych jí to ukázala, bude to i dělat.
Jo a moc dobře pochopila, že ta nová věc je škrabadlo, není blbá, ale líp se na něm sedí a spí.
A škrabadlo úžasné přece už má, nee?
No tak si tady žijem.



sobota 18. ledna 2020

unikátní sbírka






Malá reportáž ze včerejší výstavy Proměna tvaru a dekoru aneb obraz s příběhem.
Vernisáž jsem ve čtvrtek nestíhala, tak jsem se na výstavu vypravila včera. Tedy vypravili a trefili jsme se zrovna do obědové přestávky, takže tam samozřejmě nebyla ani noha. 
Byla jsem ohlášena, takže jsem se dozvěděla zajímavé informace, které bych pravděpodobně nikde ani nenašla.
Dávám sem opět článek, který jsem včera odeslala, a pravděpodobně vyjde během víkendu.
Tak pojďte se mnou na malou exkurzi v průběhu tří staletí. 
Jedná se o soukromou sbírku, která obsahuje i unikáty, které se vyráběly pouze v Čechách a dávno jsou zapomenuty.
Teprve doma jsem si všimla, že jsem tak třetinu výstavy nenafotila. 
Příliš se soustřeďuji na článek a fotky jsou jen doplňkem. Ale snad i tak bude tato ochutnávka stačit. 
A třeba sami někde na tuhle rodinnou sbírku narazíte.











Výstava zachycuje proměnu tvaru a dekoru během tří staletí

V Regionálním muzeu Mělník je od pátku 17. ledna k vidění zajímavá výstava s názvem Proměny tvaru a dekoru ve fajánsi a jemné kamenině ze 17. až 19. století. Vystavené exponáty patří do soukromé sbírky významné vědecké osobnosti minulého století, jakou byl vynikající ortopéd profesor Miroslav Jaroš, přednosta 1. kliniky pro ortopedickou chirurgii Univerzity Karlovy v Praze. Vystavené soubory prezentují práci modelérů, malířů a dekoratérů středoevropské keramiky v průběhu více než tři staletí.

Kristýna Frelichová z oddělení propagace muzea k výstavě dodává: „Tahle výstava vznikla na základě dlouhodobé spolupráce s Miroslavem Smahou, historikem umění, sběratelem a pedagogem na umělecké průmyslové škole v Praze. A studenti to měli i jako takovou praxi, protože se podíleli na instalaci výstavy. Na základě této spolupráce do muzea zapůjčil Miroslav Smaha, který je kurátorem výstavy, i tuto rodinnou sbírku a je to sbírka jeho dědečka Miroslava Jaroše“.

Sbírka byla v rodině dlouho udržovaná, a i byla rozšířena. V 70. letech 20 století hrozilo rodině vystěhování a byli nuceni část sbírky prodat. Výstava obsahuje i obraz portrétu Miroslava Jaroše, který je zapůjčen z 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy, kam byl věnován právě v pohnuté době 70. let. Dlouho se však nevědělo, kde ten obraz je, posléze jej Miroslav Smaha dohledal a byl zapůjčen právě na expozici v muzeu. Obraz namaloval malíř Zdeněk Burian.

Výstava obsahuje i unikáty, dnes již málo známé a zapomenuté siderolithy a terralithy, severočeská kamenina z 19. století, a tyto výrobky se vyráběly jen v Čechách na Děčínsku a Teplicku a nikde jinde ve světě neexistují. Siderolithy se nepoužívaly jako běžná užitná keramika, ale spíše to bylo luxusní zboží pro měšťany a bohaté. Z kameniny se vyráběly dózy na doutníky, na bonbóny, cukřenky apod.

Nejstarším kusem expozice je habánský talíř ve tvaru kardinálského klobouku z roku 1693. Pozoruhodná je i pozdní habánská keramika ze Slovenska a za pozornost jistě stojí i řada malovaných džbánů či jídelní soupravy a talíře.

„Výstava byla plánována dlouho dopředu právě na rok 2020, protože letos uplynulo padesát let od úmrtí Miroslava Jaroše a rodina se rozhodla výstavu k tomuto výročí uspořádat“, doplňuje Kristýna Frelichová.
Výstavu je možné shlédnout ve velkém sále Regionálního muzea Mělník do 9. února.
Autor: Marta Dušková