čtvrtek 31. října 2019

dobrodružství s Bárou

Evidentně to už nebude nikdy jinak. Trochu se teda zlepšujeme, ale na to, že jsme jely na stejné místo podruhé, teda nic moc. 
Ovšem takové drama jako minule to úplně nebylo.
Jen si říkám, že při další naší společné cestě se teda fakt líčit už nebudu. 
Vyjedu s normálním dobře nalíčeným obličejem a do cíle dorazím s rozmazaným ksichtem, na který si znovu na místě určení musím namalovat nějaký obličej. 
Slzy smíchu udělají své a místy by i člověk brečel.
Anabáze je nepřenosná, ale pokusím se aspoň trochu ji popsat. Nevím, jestli tam ovšem dokážu vložit ten hurónský smích, kdy Bára ležela na volantu i při řízení a mě strašně bolelo břicho.
Včera jsme jely na autorské čtení do již známého místa u Kolína a musím říct, že jsme do tohohle místa jely jako domů již mezi své známé.
Když pro mě přijela Bára, můj muž měl na tabletu ostentativně nastavenu trasu do našeho místa určení.
Ježíš, co provokuješ? Já už tam trefím!!!
Tuhle její větu jsem během naší dobrodružné cesty několikrát Báře zopakovala.
Nakonec minule jsme bloudily a jely přes Řím až na cestě zpět.
Tak proč bychom netrefily dobře tam, že jo?
Bára se neustále vytahovala a já ji upozorňovala, víš, že některé věci se neříkají nikdy nahlas?!
Jedeme celkem v poklidu bez navigace, přestože ji s sebou tentokrát máme.
Jedeme v poklidu, povídáme a já cestu moc nevnímám. 
Ovšem jen do té chvíle než se ozve, nechceš jít nakoupit do Tesca?! 
Panebože, kam jsi to zas zajela?! Stojíme na parkovišti před marketem. 
Nechceš se jít třeba vyčůrat...???
Ježíš, nechci, vyjeď proboha, ať tam přijedeme včas.
Chvíli se rozhlížíme, jak se vrátit na cestu zpět. 
A hurá, zapíná se navigace.
Bára řídí a neustále se kouká mezi nohy na navigaci.
Pak uslyším obvyklé a známé: a do prdele!!!!
Panebože, co je???!!! Co se děje, proboha?
Ty vole, vjíždíme na dálnici.
Jak to? 
Ale já asi zapomněla při plánování trasy vyjmout placené úseky, hlavně že mi to nabídlo, zda se chci vyhnout trajektům... Tak těm se vyhneme! 
No a tak jsme na dálnici. Nebyl by to až takový problém, kdybychom měly zaplaceno.
Ale nemáme. Takže autem létají povely typu: dej nohy na palubku, ať není vidět, že tam nic nemáme...
Jsi normální???!!! Jsem ráda, že chodím, ty nohy tam nedám, i kdybych stokrát chtěla.
Baruno, jeď pořád za tím kamionem, ať není vidět to prázdné čelní sklo. 
Ještě máme čas a navíc si cestu díky dálnici zkrátíme.
Jedeme tedy rychlostí šneka a řidiči v rychlém pruhu udiveně zírají a možná i zakroutí hlavou, ale jedou příliš rychle, než abychom to stihly vidět.
Myslím, že je to stejné, jako kdyby byl na autě transparent: nemáme dálniční známku!!!
Bára celou dobu vykřikuje: už zbývá jen 14 km, už jen 8, už jen 6...
Jako jestli myslíš, že tohle je uklidňující, tak teda fakt není.
Ty vole, stresuješ nás ještě víc!!! Já si připadám jak na startu, jen chybí výstřel z pistole.
Do cíle za stálého koukání mezi nohy dojíždíme o čtvrt hodiny dřív, než bylo v plánu.
Máme čas si ještě namalovat nějaké obličeje na ksicht. 
A já hlásím, běda jak zpět nepřijedeme na čas! 
Chci se jednou podívat na film podle skutečné události. 
No a v kolik ho dávají? V osm? To stihneme.
Myslíš, jako minule, kdy jsme přijely v půl deváté? 
Kdy jsi mě chtěla vzít na prohlídku Pražského hradu, páč jsme vjely do Prahy a to dvakrát, a potom já chtěla volat mamce na jižní Moravu, ať nám ustele?!
Příjemné přivítání nám dá trochu zapomenout. 
Jen tu otázku, jaká byla cesta, není vůbec jednoduché zodpovědět. Jedno slovo na to rozhodně nestačí.
A aby toho nebylo málo, před začátkem čtení se mě Bára ptá: prosím tě, jakou kapitolu jsme vybraly?
Obracím oči v sloup a doufám, že to má být jen pokus o vtip. 
Už mě nerozesměje, vysmátá jsem už dost.
Cesta zpět oproti našim zvyklostem je normální a doma jsem v půl osmé.
No naše cesty mají evidentně 50%  úspěšnost.
Slíbila jsem vám článek. Před chvíli jsem ho odeslala, takže tady je kopie.
Jo ta úvodní fotka neznamená, že nikdo nepřišel. Nicméně mám povolení dát sem jen fotky Báry a to určitě ještě budu poslouchat, jak blbě tam vypadá a co jsem to nafotila... 
A já jsem přitom tak pečlivě vybírala.


Kniha V náruči kanibala je thriller plný napětí
Marta Dušková

Spisovatelka Barbora Walterová Benešová představila ve středu 30. října svojí čtvrtou knihu, která vyšla v září. Kapitolu z knihy V náruči kanibala si mohli poslechnout jako první návštěvníci na autorském čtení v Obecní knihovně Dobřichov na Kolínsku. Autorka si již tradičně vybírá pro své knihy netradiční témata a tentokrát zavede své čtenáře, jak už sám název knihy napovídá, prostřednictvím hlavní hrdinky do Afriky ke kanibalům.

Anotace knihy: „Adriana si svůj život pamatuje až od chvíle, kdy ji našli zuboženou ležet na ulici před britskou ambasádou v Sierra Leone. Co bylo předtím, netuší. Naprosto ji šokuje, když se dozví, že kdysi porodila dítě…“

Na otázku, co bylo prvním podnětem pro vznik knihy, Barbora Walterová Benešová vysvětluje: „Nápad věnovat se tématu kanibalismu přišel před několika lety, kdy jsem vařila uzená žebra na šunka fleky. Asi jsem je uvařila málo a maso šlo špatně od kosti, musela jsem si pomoc vlastními zuby. V tu chvíli se v mé hlavě zrodil nápad. Většinou jsou to takové záblesky, kdy mě najednou něco napadne, a pak po hlubším zamyšlení mě ta idea naprosto pohltí“.

V Dobřichově bylo autorské čtení z knih spisovatelky už podruhé. „Letos jsme uspořádali autorské čtení celkově třikrát a Barboru Walterovou Benešovou jsme letos přivítali již po druhé. Snažíme se plánovat zajímavé akce, jen nás mrzí menší účast, než bychom očekávali“, dodává vedoucí knihovny Pavlína Bohatá.

Středeční autorské čtení bylo plné otázek. Někteří dokonce knihu již stačili přečíst, tak bylo povídání velmi konkrétní.

Došlo i na ohlasy čtenářů či kritiků. „V některých recenzích je mi vyčítáno, že jsem poslala partu vysokoškoláků do nebezpečné džungle, že ve skutečnosti by tam přece nikdo nejel. Ale já myslím, že dnes lidé dělají běžně nebezpečné a riskantní věci. Nakonec, kde je dnes úplně bezpečno. Moji kanibalové jsou sice vymyšlení, ale nemyslím si, že příběh je nereálný“, dodává autorka.

Kniha v sobě nese určité poselství. Každá kultura má své zákony, a byť jsou jakkoliv kruté, návštěvník se musí přizpůsobit. Menšina by se měla přizpůsobit většině. A pro přežití udělá člověk naprosto cokoliv.


8 komentářů:

  1. Opravdu jste správná dvojka, jízda s vámi musí být nezapomenutelný zážitek. Jízda po dálnici byla adrenalinová, ale zase jste byly v cíli dřív.
    My jsme minulý týden bloudili při cestě na Čeřínek. Odbočka na Dvorce byla zavřená a tak jsme museli jet jinudy. Při bloudění po okreskách manžel konstatoval, že dříve to bylo jednodušší, protože tam vedla jen jedna asfaltka. Já se kochala krajinou a nakonec jsme na Čeřínek dojeli.
    Měj hezké odpoledne. Růža

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Růži, my už jsme taky několikrát bloudili, ale hlavně že dorazíme do cíle. Měj pěkný den.

      Vymazat
  2. Já prostě Ty Tvoje příspěvky miluju! Pobavím se ! Jste ,,holky" šikové!
    Hanka

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Hani, díky moc. Měj pěkný pátek a ať nikde nebloudíš :-)

      Vymazat
  3. Já se přiznám, že mne nejvíc pobavil popis prvotního impulsu k napsání knihy - vařená uzená žebra ... :-D. Jsem na knihu zvědavá ještě víc ;-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Stáni, a to všichni okolo Báry doporučovali, ať tohle nikde neříká :-) My jsme si ale řekly, proč ne? Tohle právě má být zveřejněno. Měj pěkný pátek.

      Vymazat
  4. Ne, že by tvůj článek nebyl vtipný, ale nemělo tam být i něco z té vaší cesty? Možná si to Bára schovává jako téma na další knihu :o)
    Marti a Báro, pobavily jste mě!
    Když pojedete kolem Pardubic, napište, volejte, dám na kafe!
    Hezký den, Helena

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Helenko, ano článek by byl zajímavější, ale do novin nesmím dát nic osobního, musí to být striktně novinářské. A Bára nepíše nikdy podle skutečnosti, ale podle fantazie. Tu knihu bych musela napsat jedině já. Díky za pozvání na kafe :-) Měj pěkný pátek.

      Vymazat