ještě si chceme užít

Ani nevím, jestli jsem se tady k tématu hlídací prarodiče už nevyjadřovala. Pravděpodobně ano. Ale rozčílené komentáře pod článkem na odkaze typu - máma mi nechce hlídat, je sobecká, tak jste neměli mít děti, když teď nám nechcete pohlídat, mi přišly natolik egoistické, ba až neuvěřitelné, že opět musím aspoň trochu reagovat. 
Ne, že bych si snad myslela, že změním názor komentujících, tak naivní nejsem, ale ať zazní i druhá strana.
Tento můj příspěvek ovšem rozhodně není určen mým dětem. 
Vy ho vůbec nečtěte.
Jak víte, máme tři děti. A rozhodně jsme je chtěli. Nikdy jsem k babičkám děti neodkládala, jen v případě nutném, někdy z toho z jedné strany byla i hádka, protože, když se svým vlastním dětem nevěnujete a odkládáte je, myslíte si, že to tak půjde dál, chcete si to užít na vnoučatech a myslíte si, že na to máte nárok či dokonce právo trávit s nimi třeba každý víkend a kradete nebo chcete vlastně ukrást život s dětmi rodičům. Ale váš čas už uplynul.
To je ovšem druhý extrém.
Já jsem chtěla chodit s dětmi do divadla, já jsem chtěla chodit do ZOO, na výstavy, na výlety i na tu úděsnou Matějskou každý rok, zkrátka já jsem s nimi chtěla být, co nejvíc to šlo. Všechno má svůj čas a řád, a tak jsem to přece chtěla.
Jak víte, vnoučata opravdu miluju a jsem s nimi moc ráda. Ale u nás tradice pokračuje. Nikdo mě neuvrtal do role povinností hlídací babičky. Někdy to až dcera s ohledy na mě přehání, když potřebuje nutně pohlídat a nikdy to není tak, že by měla pocit, že si potřebuje odpočinout. Má to jako já. 
Ale mami, jestli se na to necítíš nebo nemáš chuť, řekni, já si to zařídím nějak jinak. 
Ale nikdy jsem ještě neodmítla a ani v budoucnu neodmítnu, a vždy jsem to i v případě, že se to zrovna moc nehodilo, nějak vymyslela. Nakonec šly děti se mnou do práce a vždy se povedlo, že to byly akce, které je bavily. Ostatně to znáte z blogu. A o tuhle hlídací frekvenci bych nechtěla přijít.
Ale tak jako já jsem pohlídání nebrala jako samozřejmost, tak to neberou ani naše děti. 
Ano, moc se na vnoučata těším, ale když po čase odjedou, jsem ráda sama, tedy ne sama, ale ve dvou, i když mi vlastně pár dní doma ještě dost chybí. 
Nakonec ještě mám svůj život a pro děti mají žít rodiče, ne prarodiče.
Já jsem si naplnila život svými dětmi, nepotřebuji dnes znovu prožívat třeba divadlo s vnoučaty, či dokonce Matějskou, jsem ráda, že už tam nemusím. 
To si chce přece užít jejich maminka, a tak to má být.
Pokud se vám chce, přečtěte si článek. 
A mladým bych jen chtěla vzkázat, prarodiče sobečtí nejsou, sobečtí jste vy, kteří počítáte s pomocí úplně samozřejmě, dokonce to považujete za naši povinnost. Ještě žijeme a třeba si ten život ještě chceme užít. Konečně máme čas na ty krásné maličkosti, které nás předtím míjely. Navíc se ještě někdo z nás stará třeba o svoje rodiče.
Ale přece děti jste chtěli sami, ne? Tak si je užívejte, ten čas, kdy vás potřebují a chtějí, je fakt krátký. A když si je budete užívat naplno, ve věku babiček pochopíte, že ani vy nechcete být každou chvíli součástí života vnoučat. Pro mě jsou priorita pořád moje děti, i když znovu podotýkám, že vnoučata miluji. Ale nepatřím mezi ty rodiče, kteří neustále vyzvídají na svých dětech, zda se někdy dočkají vnoučat. Já chci, aby moje děti byly šťastné, a když to kdysi vypadalo, že možná žádné děti mít nebudou, upřimně, možná mě teď někdo odsoudí, bylo mi to z pohledu babičky naprosto jedno. 
Chtěla jsem, aby měly život, jaký samy chtějí a byly šťastné ať už bez dětí anebo s nimi.
Můj původní cíl nebo plán taky nebyly tři děti, vlastně ani nevím, jestli jsem kolem dvaceti nějak extra toužila po dětech, ale s nimi jsem si vždy připadala a připadám moc bohatá.

P.S. Dnes je poslední den, kdy hrajeme o knihu. Kdo máte chuť, přidejte se. Hezkou neděli všem.