ze zákulisí ...

Práce či tvoření většího projektu mi připomíná tkaní. Utkáte první řádek, možná se povede druhý a začátek třetího. Pak se vám to někde rozpojí a vy nevidíte vůbec nic. 
A začínáte zase znovu, možná trochu jinak, ale vzdát se nechcete, protože tomu věříte. 
Někdy trvá hodně dlouho, než ten "vůz" dotlačíte do kopce, než utkáte obrazec, který dává smysl a je krásný.

Pavučina pavoučkovi trvá mnohem kratší dobu.

Když se mi Věrka neozývala několik měsíců a já viděla občas jen zmínky na blogu či facebooku, takže jsem věděla, že žije a je relativně v pořádku, bylo mi jasné, že neodpočívá, takže jsem ji nekontaktovala taky. 
Umím si totiž představit to množství práce na tak velkém projektu,
 jakým Sad nadějí rozhodně je.

Měla jsem pravdu, ostatně to si můžete přečíst, nebo jste možná už četli u Věrky na blogu.

Nebudu tady popisovat, o jaký projekt jde. Většina z vás ho dobře zná.

A proto jsem založila na blogu štítek projekt Věra Fina, aby bylo vše pěkně pohromadě nejen o projektu Sad nadějí, ale i o dalších smysluplných činnostech.

Co si budeme ale povídat. 
Pro realizaci jakýchkoliv projektů, především charitativních, a tento Věrčin projekt je velmi smysluplný a má pomoci hodně lidem, kteří se potýkají s nemocí, jejíž jméno se bojí vyslovit a každý nemá sílu poprat se sám, jsou zapotřebí finance.

Sama jsem tuhle nemoc neprodělala, nicméně, když byl mému třetímu dítěti jeden rok, žila jsem měsíc s podezřením.
Naštěstí se nepotvrdilo, nicméně ten pocit, že tady zanechám možná tři malé děti, si pamatuji dodnes. 
Pamatuji si ty bezesné noci, kdy jsem si v sobě řešila, kdo se o naše děti, proboha, postará a že na ně můj muž zůstane třeba sám. 
Nakonec to nebylo to nejhorší a bylo mi úplně fuk, že mi hrozí odstranění prsa. 
Nakonec se nestalo ani to díky mojí soukromé gynekoložce. 
Ale trošku jsem tou nemocí jménem rakovina, nesnáším i anglické slovo cancer, načichla. 
Trochu jsem se o ni otřela.
A teď ji mám i kolem sebe v mnoha případech.

Chtěla jsem vás tedy požádat o podporu tohoto projektu a myslím, že hodně z vás jej už podpořilo. 
I malá částka se počítá, já teď také nejsem v situaci, kdy můžu jen tak poslat tisíce. 
Tak jsme si to s mým mužem rozdělili a už jsme poslali dvakrát menší částku a až se trochu dostaneme z velmi finančně zátěžového října, pošleme další.

Tady nestačí jen slova chvály, která Věrku samozřejmě těší, ale projekt neposunou dál, i kdybychom stokrát chtěli.

Takže pokud můžete a chcete, podpořte projekt. 
Už 1. května letošního roku byla zahájena veřejná sbírka na tento projekt. 
Můžete poslat třeba i stovku na transparentní účet 

                                                    115-8835020217/0100.

Nakonec nikdo z nás neví, jestli náhodou nebude Sad nadějí potřebovat. 
Nikdo neví, jak se zachová, když jej postihne jakákoliv vážná nemoc a vy si přejete, ať zase skáčete přes kaluže (přes švihadlo) jako před dvěma lety. 
Anebo vážný úraz, který vám přinese trvalé následky a ze dne na den se vám změní život. To znám.

Pomozme Sadu nadějí, když ne, bohudík, pro sebe, pomozme zasadit stromy pro svoje blízké, pro rodinu a přátele. 

A když nás bude hodně, kdo přispějeme aspoň malou částkou, kterou můžeme, 
třeba se nám povede se za čas se v krásném místě setkat. 
Projektu nepomohou slova chvály a obdivu či řády a ceny, které jistě Věrku těší a jsou pro ni hnacím motorem. 
Ale vraťme se na zem. 

Projekt naprosto materialisticky, a tady se vytrácí ta poezie, potřebuje finance.

A ještě pozvánka na sobotu na další výstavu Každý den je dar, která právě tento projekt podporuje.