neděle 13. října 2019

no to teda nevím...

Nevím, kým bych chtěla být, kdybych se narodila jako mravenec. Opět ke mě přišlo téma samo, já to fakt nevyhledávám. Článek Inspirujte se u mravenců. Dělejte jen to podstatné a hodně odpočívejte se mi moc líbil. 
No jo, to se mi to teď kecá, po bitvě je každý generál. 
Byla jsem skoro celý život workoholik a v klidu odpočívat jsem nikdy neuměla.
Vlastně to neumím bez výčitek ani teď, kdy to mám lékařsky předepsané. Málokdy relaxuju jen tak, aniž bych nepřemýšlela, že bych měla jít něco dělat.
Ale bylo to samozřejmě o hodně horší, protože jsem svoji práci milovala a nosila jsem všude notes a zapisovala si svoje nápady. Když jsme stáli před lety na dálnici před Brnem, no moc se toho nezměnilo, vymyslela jsem marketingovou akci plavbu lodí v Praze, která byla natolik úspěšná, že jsem ji organizovala deset let.
A nezastavily mě ani problémy ze stresu, já jsem měla pocit, že ho vůbec nemám, kdy jsem se ocitla se žlučníkem v nemocnici, prý dvě procenta, která to nemají z jídla, ale ze stresu, operace se několikrát nepovedla a já strávila tři měsíce v klidu. Tedy vlastně ve skutečnosti jen měsíc v té nemocnici, domů už my pak začali všichni volat, nejdřív opatrně, potom už přímo o radu a já vlastně pracovala z domova. Když jsem měla operaci pravé ruky karpální tunel, klid trval jen jeden den, po dobu ambulantní operace. Pak už jsem normálně pracovala, i když jsem si říkala, jestli všichni vědí, že mám jen jednu ruku. 
Věděli.
Přesto se mi přiváželi kupy dokladů k podpisu, protože hlídat můj marketingový rozpočet nikdo nechtěl. Podpis levou rukou samozřejmě neodpovídal podpisovému vzoru. Prý nevadí. 
Psala jsem i emaily jednou rukou, na které bylo zapotřebí odpovídat. Ale vlastně jsem byla ráda, protože měsíc bez práce bych jen těžko zvládla, navíc se vrátit po takové době do toho kolotoče, je už celkem oprus a skoro na výpověď z vlastní vůle, když na vás většina věcí počká, protože je za vás nikdo udělat nemůže anebo kvůli zodpovědnosti nechce.
Přemýšlela jsem, čím bych chtěla být v mravenčím společenství. 
No asi královnou.
I když to taky není bůhví co neustále rodit, ale manažerka jsem prý dobrá. Navíc jsem dost solitér a to mi ta královna připadá taky.
Ono toho teda stejně není moc na výběr. 
Chlap být nechci a pak už zbývá jen dělnice a to mi přijde hodně jednotvárné a málo kreativní.
Nicméně článek jsem si přečetla se zájmem celý, i když já už jsem si z něho žádnou radu pro sebe nevzala.
Tak mravenci jsem se na blogu ještě nezabývala. Ale po ježcích, Justýnách a Dášách je to příjemná změna.
A jsem vlastně ráda být sama sebou. Jen čím jsem starší, tím víc zjišťuju, jak málo toho vím.
Mějte pěknou neděli.
Jo už jsem doma. Dnes opět cestuji, tentokrát do Prahy.

P.S. Foto samozřejmě není moje. Stáhla jsem z obrázků z netu.

12 komentářů:

  1. Mravenců na zahradě máme neskutečné množství, ale respektují můj zákaz vstupu do domu, to bych se rozezlila :o), tak jsme zatím kamarádi.
    Míváme na zahradě také ježky, ale podařilo se nám je zahlédnout jenom párkrát, vypadá to že mají dostatek krmiva a tak nám žádného malého ztracence nenechávají na očích.
    Marti, jste jak záchytná stanice :o).
    Měj hezkou neděli.
    Ála

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Alenko, no skoro už jo :-) Naštěstí posledních pár dní už máme jen Ježourka, který chodí pořád do svého domečku na jídlo. Měj pěkné dny.

      Vymazat
  2. Marti, já nějka začínám na "stará kolena" přicházet na to, že odpočívat by se mělo. Můj problém je tedy nedostatek spánku, večer mezi příchodem z práce a zavrtáním do pelechu toho chci stihnout tolik, že většinou do té postele lezu později, než by bylo žádoucí. Navíc je to neefektivní, protože jak jsem unavená, tak mi to nejde od ruky (a skončím u čtení blogů :-D)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Stáni, tenhle problém jsem měla taky. Jezdila jsem z Prahy pozdě večer a ráno vstávala brzo, když jsem byla v práci, takže to ani moc odpočívat nešlo a byla jsem nevyspalá. Měj pěkné dny.

      Vymazat
  3. Marti, zajímavé zamyšlení, ale nevím, kým bych chtěla jako mravenec být.:o) Je fakt, že odpočívat také moc neumím, ale učím se to. Snažím se občas nic nedělat a bez výčitek. Jenže to trvá chvíli a pak už vidím, co je zase třeba udělat a je po odpočinku. Ale to zná asi každý, kdo má domek, zahradu, topí dřevem (do krbu) atd.
    Přeji hezkou, odpočinkovou, neděli. D.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Dáši, to je asi úděl příliš aktivních lidí. Já jsem včera s přestávkami po velmi aktivních téměř dvou týdnech odpočívala celý den, ale stejně jsem měla špatné svědomí. Měj pěkné dny.

      Vymazat
  4. Také nevím, jestli bych chtěla být mravencem. Odpočívat jsem se naučila, říkám si, že práce není zajíc a neuteče. Ovšem je mi jasné, že žít v domku se zahradou, tak budu mít práce daleko víc.
    Přeji krásné nedělní odpoledne. Růža

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Růži, někdy taky nechám všeho a kašlu na všechno. Nakonec jsme na všechno dva a většinou děláme všechno spolu. Měj pěkné dny.

      Vymazat
  5. Marti!!! Můj muž tvrdí, že odpočívat neumím. Asi má pravdu. Musím odjet z domova.... Doma je vždycky něco, co je potřeba udělat...
    Děkuji za tu úvahu, zamyslím se nad sebou.
    Měj hezký den, Helena

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Helenko, já jsem si vždy odpočinula jen někde venku. Když jsem zůstala v Čechách, vždy mě práce dostihla, do zahraničí mi nikdo nevolal :-) Měj krásné dny.

      Vymazat
  6. Když jsem se ocitla v péči psychiatrů a psychologů, totálně vyčerpaná, na pokraji fyzických a psychických sil, znělo jednoznačně, neumí odpočívat.
    a on mne to nikdo nenaučil, skutečně. Stále se muselo, stále bylo něco důležité a hlavně , nikdy nezpomalit.
    Jako malé dítě jsem se učila umění relaxace, odpočinku, lásky a porozumění k sobě samé.
    Je to dřina při mém temperamentu, ale jsem už maličko i milovníkem lelkování a povalečem.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Blondýnko, přesně, neseme si to už z dětství, že lelkovat se nemá. Ale má, tak lelkuj co nejvíc.

      Vymazat