čtvrtek 10. října 2019

jepičí život 7


Šestý díl skončil květnem 2018, tak pokračuji. Tento projekt, už se tomu dá říkat projekt, běží na blogu nevím kolik let a já vytahuji dávno zapomenuté komentáře, které měly jen krátký jepičí život, znovu ještě jednou na světlo. 
Některé v sobě nesou krátké malé příběhy a zaslouží si aspoň na chvíli opět ožít.
Dnes končím začátkem října. Naše komentáře jsou delší a delší, říkám malé příběhy, takže moje příspěvky zabírají menší a menší časový úsek. 
Komentáře mám moc ráda, kdo by neměl že jo? 
Těší mě, navíc mám pocit, že přes komentáře se víc poznáváme, 
jako kdybychom se znali všichni osobně. 
Jsem ráda za tohle naše malé blogové společenství a těším se z něho už téměř šest let. 
Tak ať vás těší malý návrat do minulosti, jako mě těšilo ho vybírat.

muž nepochopí
Martinko, tak to jsi přesně popsala mé pocity. Zrovna včera jsem chodila po zahradě s nůžkami a tvořila kytici do vázy. A nyní od počítače se na ni jukám a vidím, že dva květy denivky jsou už zvadlé. Je znát, že se těm kytičkám nejvíce daří venku, ale odstřihnu je a počkám, až vykvetou poupata. I mně se blíží kulatiny a zjišťuji, že to číslo je mi jedno, jen si chci té krásy vůkol užívat co nejdéle v pohodě a zdraví. Mám radost z každého povedeného dne a to není málo. Ráda sedím na zahradě, poslouchám trylky ptáčků a jsem ráda, že okolo mne létají, že u nás vyvádějí mladé. Mám radost, když si návštěva u nás pochvaluje rozkvetlou zahradu, pro mne je to odměna za veškeré ohýbání :o). Všímám si daleko více maličkostí kolem sebe. A nyní se snažíme vše předávat vnoučatům, dokud nám ještě naslouchají, puberta vše změní :o)).
Díky za hezkou úvahu a přeji ti hezké rozjímání.
Ála
Marti, také mám ráda kytičky, ale já spíše ty v květináčích. A raduji se z každé, která mi kvete. I já jsi daleko více všímám věcí, které mě dříve nějak míjely. Hlavně moc ráda pozoruji ptáčky. Bydlíme na sídlišti, kde je dost zeleně a tak mám možnost je pozorovat. Tuhle mě rozesmály tři straky, které se na dětském hřišti honily a praly o kousek papírku. Snažila jsem je vyfotit, ale s mým malým digitálem se mi je nepodařilo více přiblížit. Ale díky těm černobílým ptáčkům jsem hned měla dobrou náladu.
Moc hezky se mi u Tebe rozjímalo. Jo, váš ibišek má nádherné květy. Měj krásný den s kytičkami. Růža
Napsala jsi to přesně. Je to tak. V každé etapě života si mozek cvičíme jinak. A květiny nám ženám prostě do života patří. S přibývajícím věkem to asi víc vnímáme (pokud nejsme od přírody negativně založení) a nacházíme krásu často i něčem docela prostém.
Měj se hezky!
Hanka
U kazdej z nas je to rovnake ... Je zaujimave, ako sa okolo sestdesiatky menia v nasich zivotoch priority... Zivot sa spomaluje, ovela intenzivnejsie vnimame malickosti okolo seba... Tiez do mojej zahradky sadim ovela viac kvietkov, pozorujem vtaciky, (prave teraz mame male drozdy a zltochvosty... ) Mame cas na kazdodenne prechadzky, tvorenie, knihy... Kazdy vek ma svoje vyhody a krasy... Pokial samozrejme zdravie sluzi... :)
Kvietky vo vaze milujem aj ja ... Od jari do jesene mi stale cosi kvitne v zahrade a v zime to riesim vetvickami ihlicnanov, tuji a susenymi kvietkami. Marti... uzivaj si krasy leta, rozkvitnutej zahrady a plnych vaz... :) L.
Martinko,
já bez květin, nedokáži ani pracovat, ani žít!
Všude kam přijedu, tak první dávám kytičku do vázy a pak se tam teprve zabydlujeme.
V práci v kanceláři mi na stole nikdy nechybí, každý mi je obdivuje :-)
Protože bys nevěřila, ale žádná kolegyně to takhle nemá :-o
Můj muž to neřeší, sám květiny kupuje a vázy respektuje i v ložnici, i když je alergik.
A máš pravdu, že až s věkem všechny ,, běžné věci ,, kolem sebe vnímám čím dál tím intentivněji a chvíle volna si dokáži užít!
Je to i tím, že mám malého syna a ten nás učí koukat se kolem sebe a vnímat tu krásu :-)
Měj krásné léto!
Kytky má rád asi každý - teda fakt možná spíš každá. Doma si to občas zpestřuji (i zásluhou mého muže) květinami řezanými. Těm v květináčích se u nás moc nedaří - buď zapomenu zalévat nebo naopak přeliji... V poslední době jsem se naučila dávat si do vázy takové ty úplně obyčejné kytky nebo větvičky, co na ně náhodně narazím na prcoházce nebo jen cestou domů z práce...
A pokud jde o to těšení z drobností, tak mne to taky učí věk a musím přiznat, že občas i blogy, co čtu (třeba i ten tvůj ;-)
Hezký den
Milá Martinko, stejné heslo, mám ho i v profilu na blogu :-)
A přesně, já mám také 3 děti a vlastně jedináčky ;-)
Protože mezi nimi je věkový rozdíl 10 let / skoro 5 a 15,25 /
Také jsem neplánovala, ale neměnila bych!
I když porodit třetí dítě v 41 letech docela záhul nejen psychický, ale hlavně fyzický !
Nejšťastnější jsem, když se všichni na sejdou u nás doma a všechno k sobě mají hezký vztah!
A na druhou stranu můj muž je jedináček, nemyslím si, že je rozmazlený, a nikdy mu sourozenci nechyběli.
Já naopak sestru mám, ale bohužel, se skoro nestýkáme, ona to prostě má jinak a vždycky měla :-o
Takže ať si každý má kolik chce a může mít dětí!
Měj krásné i deštivé úterý !
Svým způsobem s Tebou souhlasím. Zbytečně se rozpitvávají skutečnosti, které jsou víceméně soukromé, je každého věc kolik dětí chce nebo i zda je mít chce.
Můj starší syn a snacha jsou bezdětní. Museli by se zbláznit, kdyby si připouštěli, že je to prázdný život, jak se o tom polemizuje. Neřekla bych. Smířili se s tím, že ani po opakovaném umělém oplodnění to nevyšlo a žijí. To víš, že trochu trápení si odžili, ale už jsou za tím.Tři děti mladšího syna mají prima tetu a strýce. Malinko jsem se od tématu odchýlila, ale trochu to je i o tom.
Hezký den! Konečně nám v noci zapršelo, ale stejně to žádná sláva není.
Hanka
Marti, tohle je typická známka naší doby. Každý musí toho druhého kritizovat, protože klávesnice u počítače a internet to snesou. Většina z nich by to osobně nikdy nahlas dotyčnému do očí neřekla. Ale za PC je každý chytrý a má patent na moudrost. Nechápu. Já mám děti dvě. A že má někdo jedno nebo žádné a nebo tři? No a co, je to každého věc a znám mnoho lidí, kteří vyrůstali jako jedináčci a nebo naopak s několika sourozenci a jsou z nich slušní lidé, kteří myslím v dětství nijak netrpěli. Je to jen o rodičích, jak se k dětem chovají. Přiznám se, že obdivuji rodiče, kteří mají třeba 4 a více dětí. Obdivuji, jak to vše zvládají. To zároveň neznamená, že odsuzuji rodiče jedináčků.
Komentáře pod obdobnými články nejednoho čtenáře akorát rozčílí.
Nenech si zkazit den, máš naprostou pravdu. "Žij a nech žít" je heslo, které by si měli vštípit všichni ti chytrolíni.
Měj se prima, Petra
Marti, můj muž se dočkal sourozence až ve 13 letech a určitě není rozmazlený jedináček. Když jsme spolu chodili, tak jsme švagrovou občas i hlídali.;-) Já jsem ze tří dětí nejmladší, bratr je starší o 10 let, sestra byla o 7 roků starší. S ní jsme se občas vídaly a mohly si popovídat. Bohužel už nežije a moc mi chybí. S bratrem se vídám velice málo a je mi to moc líto. A je mi moc líto, že náš mladší syn zůstal sám. Jeho děti by měli báječného strýčka. Vidíš také jsem odbočila. Každé z nás to evokuje něco jiného.
Také si myslím, že je to věc každého, kolik dětí má. Moje bývalá kolegyně po dětech netouží a netají se s tím, ale na druhou stranu ráda opatruje svého synovce.
U nás prší a jsem za to ráda. Měj hezké odpoledne. Růža
Marti, Tvůj příspěvek mi udělal radost! Nejde tak ani o to téma, ale obecně o to, že spousta lidí vynáší rychlé soudy o všech a o všem, neznaje souvislosti. Úplně nesnáším škatulkování a předsudky!
Navíc také vůbec nechápu to "pravidlo" vydané bůhví kým, kolik dětí je ještě tzv. "v pořádku"a nebo dokonce jaký by měly mít děti mezi sebou věkový odstup!
Ať si každý žije podle svého, je to přece jen jeho život a nikdo nemá právo ho žít za něho nebo mu říkat, jak má co dělat. Někteří lidé zřejmě mají pocit, že bezpečně vědí, co je pro druhé dobré, místo toho, aby řešili a žili svůj vlastní život.
Hezký večer přeji.
ZaZa
Marti, tohle přesně jsou věci, které si mají řešit jen ti dva. Naše děti jsou od sebe 7 let, i s odstupem času mohu říct, že Terka rozmazlená nebyla, spíš naopak. Jsem prý náročná k sobě i lidem kolem sebe, tudíž i ke svým dětem.
A současnost - dokonce u dcery Adam teď "bydlí". Myslela jsem, že jim třeba rok bude stačit a pak to bude kolej nebo privát, ale zatím dobrý :o)
Měj hezký den, Helena

taky jsem pamětník
Kdo jsme to zažili, máme v sobě vzpomínky, které vymazat nejdou. Už je to 50 let a já mám v sobě některé okamžiky jako živé.
Hanka
Marti, i já jsem pamětník. Bylo mi necelých jedenáct. Ten den si naši ráno zapnuli "dráťák", jak se říkalo rozhlasu po drátě a dozvěděli se tu hroznou zprávu. Vím, že jsem měla hrozný strach, že bude válka. Nesměla jsem se hnout ze dvora, kousek od nás byla kasárna a okolo našeho domu jezdily tanky. Na velkých vratech do dvora se objevil nápis proti okupantům, přesné znění si už nepamatuji. A pak ve mně zůstal dlouho pocit nesvobody. Růža
Ahoj Marti, jj, jsme stejný ročník.. 21.8. je velké memento, nikdy nesmí být zapomenuto, hlavně proto, že jsme nepoučitelní... včera u rozhlasu bych chtěla být . s píšťalkou . Měj se hezky Lenka kočka
Hezký večer Marti.Mě bylo 17 a s kamarádkou jsme byly na brigádě v liberecké nemocnici.Nikdy na ten den nezapomenu.Byly jsme se podívat před radnicí,kde tank naboural do podloubí.Hrůza,te stropu vysela postýlka a všude svištěly kulky ze samopalů.Na korbách aut a tanků 15letý vojáci a nevěděli kde jsou.Lidi hrozně křičeli a vyhrabávali zavalený.Když jsme utekly do nemocnice,tak tam byl teprve mazec.Rozstřílený sanitky sváželi raněné,doktoři na chodbách ošetřovali raněné a mám pořád před očima raněného,kterého nesli na nosítkách z prostřeleným břichem a vyhřezlímy střevy. Bohužel to byl otec mè kamarádky a zemřel.Pořád to mám před očima všechno.Martina
I já už jsem pamětník. Byli jsme tenkrát u babičky na Vysočině - totál samota, takže tam se nic nedělo. Táta jel zjistit, jak je v Praze, a my se vraceli později - vlakem. Pamatuji si tanky na některých místech u trati, jak jsme na ně nevěřícně koukali z okýnka. A pak na svou "zásadní" dětskou starost (bylo mi osm) - jestli mi vojáci neukradli moji krásnou mrkačku, co jsem dostal rok předtím k Vánocům.
Kryla jsme zrovna minulý víkend poslouchali cestou z chalupy v autě (náhodný výběr z flešky plné písniček - asi takové připomenutí)
Letos měl tento den zvláštní nádech, vše bylo intenzivnější, všudypřítomné a s daleko větším důrazem, český národ není ani spokojený, ani šťastný a o to víc to bylo v uplynulých dnech patrné.
Marti, díky za tvé vzpomínky. Byly mi sotva dva roky, vzpomínky nemám, ale vyzpovídala jsem, koho šlo. Děsivé, co jsem slyšela...
Musí se to připomínat, tohle nebezpečí přichází nenápadně a plíživě...
Měj hezký večer, H.
Marti, moc dobře jsi vystihla mentalitu některých lidí. Bydlíme v našem domě 35 let a jak píšeš, občas si popovídáme, když se potkáme. Ale nepídím se po tom, jak sousedi žijí.
A mám dojem, že je v mentalitě Čechů závidět úspěch. Bohužel hledají za úspěchem něco jiného a ne schopnosti dotyčného.
Simča je silná žena a udělala dobře, že si to s dotyčnou vyřídila a už se tím nezabývá.
Měj krásný den. Růža
Bydlím na menší vesnici,pořád ve stejné už skoro 60let.Jsem ráda,když jdu do obchodu a s každým se pozdravím,prohodím pár slov bez ohledu na věk(mimochodem staré lidi to potěší),vidím,jak lidi okolo mě stárnou a jiní mají malé děti.Nechcu hledět do "talíře " každýmu a nechcu, ani aby oni koukali do kuchyně k nám. Ale vím už od dětství,že se můžu na každého starousedlíka obrátit,když budu něco potřebovat.A to se o většině přistěhovaných říct nedá,nepozdraví,nenaučí to ani svoje děti. Ale od obce očekávají tu největší podporu sami pro sebe. Možná právě proto,aby o mně všichni nevěděli všechno nepíšu ani blog.Ten Váš navštím občas,při čtení blogu mé známe. Pro to všechno,pro dobré vztahy mezi lidmi uprostřed kterých žiju, jsem ráda,že i moje děti se sem rády vracejí mezi své dřívější kamarády a i vnoučata tady mají své přátele. Přeji hezký den,pro Vás víceméně v anonymitě Alča
už jsem to psala u Blondýnky - většina těchle fabulátorů si takhle nahrazuje prázdnotu vlastních životů. Takoví asi budou vždycky (ikdyž já optimisticky věřím, že jich je fakt výrazná mnešina) - bohužel, protože někdy mohou svými pomluvami ublížit, i když to třeba primárně není jejich cílem.
Měj se hezky
Marti, hezky napsané, musím se k Simi podívat, o co jde.
Já jsem tohle zažila několikrát:
dceru vybrali na VŠ do Hradce Králové na farmacii a kolegyně v práci roznášela, že je to díky mému manželovi, že je v KSČ, přitom manžel a táta mé dcery byl již spoustu let po smrti! ve straně nikdy nebyl.
To nemá cenu se tím zabývat.
Jiřina z N.
Ach Marti, ty tvoje článku se čtou tak dobře, že si vždy při čtení připadám, jako bych si s tebou opravdu povídala. Ať je to na jakékoli téma.
Toto téma je fakt oříšek. Pomluvy a závist jdou ruku v ruce. Takže někdy jsou vlastně pomluvy důkazem toho, že druzí nás vnímají o pár stupínků nad nimi, a tak nás těmi pomluvami pomyslně stahují na svůj stupínek. Ale jen pomyslně :-) Měj se krásně, Ivana.
Marti, já kdybych měla sepsat všechny příběhy o závistí,co se mi udály za celý život,tak to je na pořádnou bichly.Mě většinou pomlouvaly a zavidely ženský.Na dceru i na sebe jsem pletla šila, protože se mi prodávané oblečení za min.režimu moc nelíbilo a ještě se mi dostávaly přez kamarádku francouzské a italské časopisy pletení a šití.Už ve školce to začalo.Ale už jsem asi někdy o tom psala,že si prohlížely ostatní mamči mé dcery oblečení a když jsem ji ušila na zimu z mého starého kožichu ručně kožíšek s kapuckou (nešel šít na stroji),tak to už i paní ředitelka se mě ptala,kde na to oblečení beru.Strašně mě to vadilo,ale začala jsem se smát a odvětila,že nejsem líná ,ukázala rozpíchané prsty od jehly a ať si to přebere a nechají nás napokoji.To jsem zažívala mockrát.Říká se, že chlapi jsou horší,ale v práci jsem to nepoznala.Vždy drbaly a škodily baby.Marti přeji krásné dny.Martina
Tak na tohle téma bych taky mohla vyprávět. Obloukem jsem se vrátili bydlet tam, kde manžel vyrůstal. Nás znali všichni, já nikoho... Ty hezky píšeš fabulace, já říkám drby. A ani po 25 letech neustaly :o)
Jen si z toho už méně dělám...
Měj hezkou neděli, Helena
Martičko, vzpomněla jsem si, jak dcera studovala v Brandejse na střední, a že chodila dost pěkně oblečená, já ji opletla a ona se vrhla na šití, dokonce zvládla i kabát! Umřela nám totiž teta, která měla doma plno kvalitních věcí z vlněných látek a pod. a strejda nám to dal, dcera vypárala, vyprala a vyžehlila a podle BURDY našila na sebe ,,modely,, nu a paní učitelka se mě ptala, zda je to z TUZEXU. ( tam jsem nikdy nebyla ).
Tak jsem jí popravdě řekla, že holka šije na sebe i na mne, např. sukně, halenky, šaty a letní kalhoty. Já pletla svetry a rukavice, šály, háčkovala čepice.
A jaká to byla paráda.
pa Jiřina z N.
Tak teď si mě teda donutila. Jdu na půdu a přeházím všechny krabice, abych ti dokázala, že ten kabel tady není. Já totiž věci neztrácím.... sakra, kam jsem zase dala ten mobil? :-D
Marti,
to mi něco připomíná , náš domov ;-D
U nás se také stále něco hledá !
Viníkem jsme já, která vše dá na to správné místo a pak to ne a ne najít ;-)
Zrovna dnes jsme hledala čepici , našla, byla zapadlá za šuplíky.
To je ještě dobrý, nalezeno, ale některé věci jako by se propadly do bermudského trojuhelníku !
Třeba moje nové plavky, které jsem vytratila z ručníku v létě asi cestou od vody. Vůbec nevím, na jedné fotce koukají z ručníku a pak už se po nich slehla zem :-o
A to prosím byli dvoudílné a košíčky větší velikosti.
No nic, letos už je potřebovat nebudu ;-)
Takže v tom nejsem sama !
Já už se bála, že mi někdo schválně schovává věci ;-)
Pěkný dnešní den bez ztrát !
Marti, jestli klub založíte, tak se hlásím. Poslední usilovné hledání jsem absolvovala v srpnu, když jsme tu měli vnoučata. Ráno jsem vymyslela, že půjdeme k mostu podívat se na kačenky. Musela jsem dohlédnout na děti, aby se oblékly, v rychlosti jsem se také oblékla a že půjdeme. Když jsem se obula a chtěla zavřít dveře do bytu, klíče nikde. Prohrabala jsem kabelku, v rychlosti jsem sáhla do všech kapes, ale cinkání klíčů se neozývalo. Manžel mezi tím vyčkával, pak milostivě dveře zavřel. Po cestě jsem poslouchala ať si připravím peníze, jestli jsem klíče ztratila. V duchu jsem se orosila, znamenalo by to vyměnit zámek a vyměnit zámek i u domovních dveří. Když jsme se vrátili domů, tak nastalo hledání, v lednici, ve spíži na všech možných i nemožných místech. Na pokraji zoufalství jsem podrobila kabelku důkladné prohlídce a hádej, co jsem našla.;-) Mám barevnou klíčenku a do ní jsem klíče pěkně uložila a zipem ji zavřela. Proto klíče necinkaly. Jindy to nedělám. Přiznám se, že mi spadl ze srdce pořádný kámen.
Světlo je pěkné, ať vám brzy svítí na cestu. Růža
Marti, hledají asi všichni, nejvíc myslím můj syn :o) Jako dítě měla autíčka srovnaná podle barev a teď... I když pozor, ve věcech pracovních a těch, na kterých mu skutečně záleží, to je téměř pedant. Já mám ráda věci na svém místě (obávám se, že jsem jediná v domě :o)). Pak mě vždycky překvapí, že to na tom správném místě všichni hledají a nacházejí, aniž by to tam před tím uložili :o)
Marti, měj se moc hezky, Helena
Marti, to znám 😂 My měli v mrazáku kartičku od zdravotní pojišťovny. Našli jsme ji až když už jsme měli doma novou, náhradní. Jinak taky hledáme a hledáme.....
Měj se prima, Petra
Ahoj Marti, pěkně jsem si hledání s vámi užila. Hlavně, že se světlo našlo a to přímo na poslední chvíli. Já co hledám - a to neustále klíče - nemám věšáček na klíče a tak je položím tam, sem a potom nevím, kam jsem je položila a tak hledám a hledám.
Měj se hezky Iva
Taky občas hledám... A občas zírám, kde jsem našla. Třeba vstupní kartu do práce (která je zároveň na přístup do PC, takže si bez ní v práci skoro neškrtnu) jsem po dlouhém hledání našla v lednici :-) - šoupla jsem jí tam s jogurtem, co jsem si koupila v kantýně k svačině)
Měj se pěkně
Když se nad tím zamyslím, tak se mi taky zdají jenom sny, z kterých se raději probudím.
Že by mi bylo někdy líto, že jsem se už probudila, protože jsem měla krásný sen, to se tedy nepamatuji. Někdy nemohu pochopit, co se mi to zdálo, odkud se to vzalo. :-)
Klidný den, Marti !
Hanka
Jeeeej ... to je zaujímavý príspevok ... :)
Sníva sa mi skoro každú noc niečo ... ale do pár minút sny väčšinou zabúdam ... len viem, že som o niečom snila ... To sú sny, ktoré ma nepoznamenajú. Ale mám aj sny, ktoré si pamätám a na ktoré viem myslieť celý deň . Týkajú sa nebezpečenstva, ktoré hrozí mojim najbližším. Alebo ma ide niekto prepadnúť v noci, keď som v dome sama ... Celkom často sa mi sníva že chcem utekať pred niečim a nemôžem sa odlepiť od zeme ... snažím sa ťahať nohy a oni nereagujú ... to sa mi sníva celkom často ... A potom sa mi snívajú cestopisy ... vo farbe ... to je super, prechádzať sa po krajine, mestách ... hi hi ... Zaujímavé je, že väčšina mojich snov sa odohráva v dome v ktorom som vyrastala a ktorý už neexistuje ... a ešte ma niekedy strašia lekárske prehliadky a potom choroby, ktoré mi našli ... to je celkom des ... Erotické sny vôbec nemám a neviem, či je to dobre, alebo zle ... :)))) Snár nemám ani ja a snom nevenujem nejakú zvláštnu pozornosť ... sen prišiel, odišiel ...
Marti, prajem ti krásny deň ... L.
Také nemám snář, jen několikrát jsem nakoukla do snáře na internetu. V poslední době se mi hodně zdá o lidech, se kterými jsem pracovala nebo o těch kteří tu už s námi nejsou. Možná je to tím, že hodně vzpomínám. A pak to jsou sny, kterým říkám "pracovní". Pracovala jsem přes 20 let v textilním závodě a kromě jiného jsem dělala výplaty. A v těch snech vím, že musím výplaty brzy odevzdat a nemůžu je za boha spočítat. Tuhle jsem zase prohlížela na kontrole štítky pro jednu firmu a byly hrozně pomíchané. Tak jsem říkala šéfovi ať nešetří a nakoupí bedýnky, do kterých by se zakázky daly. Na výstupní kontrole jsem strávila poslední roky před důchodem.
A někdy mám sny, ze kterých se celý den nemůžu vzpamatovat. A jeden sen do smrti nezapomenu. Marti, asi víš o kom byl.
Děkuji za toto zajímavé téma.. Měj hezký podzimní den. Růža
Marti, taky se mi zdají někdy sny a když se vzbudím a pak usnu tak pokračují.Je mi dodneška záhadou, před 17lety jsme byli v Chorvatsku a naší nejstarší výmarandu jsme nechali doma, protože jsme jí nechtěli vláčet do toho vedra.Když jsme odjížděli, tak se na mě tak smutně podívala a mě problesklo hlavou, že ji vidím naposled.Hned jsem tu myšlenku zahnala z hlavy.Ale k ránu 10.9.2001 se mi zjevila ve snu a koukla na mě těma smutnýma očima a já jsem se vzbudila a věděla, že umřela.A byla to pravda.Mě se tyhle pravdivý sny zdály už několikrát.Nedovedu si to vysvětlit.A ještě chci poděkovat za recept.Dnes jsem uvařila přesně podle tvýho a bylo to moooooc dobrý.Muž pochválil, že mu to chutnalo.Hezký den Martina
Marti, i já mám sny, které se občas opakují a z některých se probouzím úplně zpocená a na hodně dlouho rozhozená. Ale nejhorší sen, který se mi párkrát zdál je, že se syn jako dítě utopil v řece. Viděla jsem ho.... už nemůžu psát. Dnes je dospělý a sen už se mi nezdá. Tak snad to tak zůstane.
Přeji jen příjemné dny. D.

6 komentářů:

  1. Všechny komentáře jsem si ráda přečetla, některé jsou opravdu malé příběhy. I já jsem moc ráda za blogové přátelství.
    Měj krásný den. Růža

    OdpovědětVymazat
  2. Marti, já jsem moooc ráda, že jsem objevila před léty tvůj blog.Chodím čučnout každý den a ty nikdy nezklameš.Nádherný články ze života a fotky.Mějte se moc hezky všichni.Martina

    OdpovědětVymazat
  3. Smutně mi to připomnělo, jak moc mi chybí Petra a Laura ...

    OdpovědětVymazat
  4. Taky mám tyhle průřezy a pohledy zpět ráda - člověk si vzpomene na starší články, na blogerky, které už tolik (nebo vůbec) nepíší, ale ještě řped časem komentovaly...
    Hezký den

    OdpovědětVymazat
  5. Je to zajímavé přečíst si tyto komentáře s odstupem času.
    Hezký den!
    Hanka

    OdpovědětVymazat
  6. Ahoj holky, jen ještě něco dodám. Původně jsem sem nechtěla dávat komentáře Laury, protože na ni pořád myslím a chybí mi, ale ona sem patří. Dokonce jsem ji už kontaktovala před víc než týdnem zprávou na facebooku, ale nemám žádnou odpověď... Děkuji za komentáře a mějte pěkný den.

    OdpovědětVymazat