furt dokola...

A je to opět tady. Dlouho tady nebylo žádné rozporuplné či kontroverzní téma, 
které by mě přinutilo reagovat. 

Proč pořád chceme mít na něco škatulku, kam by se vešli nejlépe všichni lidé této planety a řešíme, co je pro koho dobré. Proč si pořád někdo jiný myslí, že ví, co je pro mě dobré.
Ke komentářům na facebooku pod tímto článkem Je lépe mít jedno nebo více dětí se vyjadřovat nebudu, i když přiznávám, že jsem je četla pečlivěji než ten článek. Článek je celkem v pořádku, jen nechápu, proč je vůbec nutné toto rozebírat.
Nesnáším rychlé soudy, neznám vůbec příběh a v první řadě, co je mi do toho, jestli má někdo jedináčka či dětí pět?! Proč je vůbec důležité klást si takovou otázku.

Už jsem několikrát tady psala, že moje životní krédo, kterým se snažím řídit, je "žij a nech žít".

Ano, mám tři děti, a přesto se chci vyjádřit k jedináčkům, kteří jsou prý rozmazlení frackové.

Vzhledem k tomu, že našemu synovi bylo víc než pět let, když se narodila Tereza, v podstatě jsme vychovávali jedináčka. Dnes s odstupem času musím přiznat, že na Jakuba jsme byli mnohem přísnější než potom na obě dcery. Už jako malinký, když něco dostal, nejdříve šel podělit všechny přítomné, pak si mrňavý zbytek čokolády vzal teprve sám. Všichni jsme mu ty tabulky samozřejmě schovali na později, ale to on nevěděl. A tak bych mohla pokračovat. 
Rozmazlený fracek může být i ze tří dětí, je to podle mě o výchově. 
A to, že jedináčkovi je smutno, protože je sám, považuji za velmi vtipné. Jedináček neví, že mu má být smutno a jaké to je mít sourozence. Ovšem pokud mu to všichni nepřipomínají. 
Obráceně to samozřejmě platí také. 

 Naše tři děti jsou parta a drží spolu i v dospělosti a já jsem hrozně šťastná, když mi pošlou fotku z hospody, kde jsou spolu všichni tři a v trošku podroušeném stavu. Jsou spolu ve spojení v dnešním světě úžasných technologií téměř každý den, i kdyby si jen posílaly vtipy. Pomáhají si neustále navzájem v nepříjemných situacích a pořád v podstatě pokračují v tom, co jsme dělali doma. Když měl někdo z dětí problém či vysloveně průšvih, večer u nás zasedala rodinná rada a řešili jsme to všichni. Musím přiznat, že jejich vzájemné vztahy mě fakt naplňují spokojeností. 
A vím, že to není úplně běžné.

Neplánovali jsme tři děti, prostě to přinesl život a musím říct, že jsem nikdy nelitovala. 

Naopak naše velká rodina mě uspokojovala a pateticky řečeno naplňovala štěstím, i když myslím nejsem vysloveně rodinný typ, který udržuje oheň u krbu. Někdy bych je samozřejmě "zabila". 😍

Ale každý to máme jinak a já nemám potřebu ani v duchu kritizovat z pohledu "zasloužilé" matky rozhodnutí mít jedináčka či dokonce žádné dítě. 

A houpu si nohama jako Lola na fotce v mých lodičkách a přeji si, ať jsou nám některé záležitosti fuk, samozřejmě pokud nezasahují do života jiných, ať máme více tolerance a nadhledu.
Vždyť život je tak pestrý a to je na tom přece to krásné.