pozdrav do Karibiku podruhé

Připadám si jako lovec. Jen nemám zbraň. 

Číhám za světla i na večer a bojím se rozsvítit, protože holky jsou dost rychlé. 

Už se tedy tolik nebojí, ale musím přijít bez foťáku. 
Rybička se dokonce nechá hladit a už mě něžně okusovala prst. 
Chlupatá Popelka je bázlivější, pohladit se nechala jednou.

Každé ráno nesu snídani, nějaké listy, mrkvičku, rajče nebo okurku, nandám bonbónky. 
Zdá se, že mají dost. Ale to je jen zdání. 
Za pár hodin jdu okolo a oni na mě obě piští a já už vím, že je opět čas krmení. A to jedly i seno. Chodím kolem nich v podstatě pořád. 
Obětovali jsme pro ně tělocvičnu anebo galerii, je to obojí, aby nám byly nablízku a věděli o nás. 
Seno je všude, kam se podíváš. 
Kamarádka Bára konstatovala, že to to jak na farmě.
No je to sranda, dokáží tak řvát, že se to nedá ignorovat a nekončí, dokud něco nepřinesu.

Fotím ode dveří a tyto fotky jsou sběr za několik dní. 

Takže ahoj všem do Karibiku. Podruhé a možná naposledy.

Nevím, jestli další report stihnu, než se vrátíte.

P.S. Teď jsem si vzpomněla, že kdysi dávali nějaký pořad o zvířatech a jmenoval se Lovci beze zbraní. Tak to jsem já. Lovec beze zbraně.