renovace

Konečně jsem se dostala k natírání naše dřevěného sezení na zahradě. 
Už ho máme 11 let a furt venku, ale pořád drží. Až na ten stůl.

Natřu ochranným olejem první židli a koukám na ten stůl. 
Nebyl čas celé tři měsíce a ani se tam moc nesedělo.

Panebože, ten stůl je v úplném rozkladu, to nepůjde ani natřít, 
sděluji mému muži.

Odpověď mě nepřekvapí: no vypadá to, že příští rok budeme muset koupit nové sezení.

Prohlížím vše a říkám, hele ono je to zdravé, až na tu desku. 
Co kdybys vyrobil jen tu desku?

No, to je dobrý nápad, ale nemáme doma žádný materiál a hned hledá na netu, 
na kolik by vyšla nová deska ze dřeva.

Ve středu musí zařídit ještě nějaké smutné záležitosti a při návratu mě překvapí. 
Přiveze i prkna z truhlářství. 
Vzhledem k tomu, že dřevěné sezení nás stálo patnáct tisíc a materiál na horní desku pět set, renovace se rozhodně vyplatí. 

V sobotu přijede dcera s rodinou, tak se začíná makat už ve středu. Tedy já ne. Já jen natírám.

Když můj muž sundá horní desku, celá se rozpadne na tisíc kousků. 
No to by v sobotu při grilování nevydrželo. 
Výměna se tedy nekoná za pět minut dvanáct, ale hodně po dvanácté.

Škoda, že jsem nefotila.

Nevyfotila jsem ani ten původní, tak jen kousek z příspěvku s Justýnou, ale tady ten rozklad není moc vidět. Jo v té koláži vidíte ocásek Justýnky. 
Jakmile zjistila, že fotím stůl, okamžitě na něj vyskočila s pohledem: u nás se fotím přece jen já. Očichávala a značkovala čumáčkem celý stůl. 
Na fotkách nakonec není, páč na mě vystrkovala jen zadek a mně šlo hlavně o ten stůl. 
Ona zkrátka musí být u všeho.

Ve čtvrtek jede můj muž na velký nákup, zapomněl si ještě ke zpracování té desky něco koupit, tak to spojí. Už ve středu jsme si usmysleli, že koupíme omyvatelný ubrus. 
Hledám na netu a ptám se, stačí 150, ne tak dlouhý je ten stůl. 
Musí to být dva metry. 

Objevím celkem hezkou metráž v Jysku a mají ji i v Mělníku. Ukazuji mému muži, co se mi líbí nejvíc a ještě variantu levnější, ale raději bych tu první. 
Nemám ti to napsat k nákupu? Ne nemusíš.

Můj muž se vrací z nákupu a už ve dveřích hlásí: já jsem naprostý debil!!!

No za debila jsem tady už víc než rok od úrazu já. Tohle je moje doména. 
Tohle se stává mně!

Co se stalo?

No já kretén jsem si teď uvědomil po cestě domů,
že jsem ten ubrus koupil jen 150!

Proboha proč??!! 
Vždyť jsme to tady hodinu rozbírali a říkal si, že to musí být dva metry.

No právě, vůbec tomu nerozumím...

No vítám tě v klubu. Podobné věci se mi teď dějí pořád, akorát že já mám alibi...

No jsem vlastně ráda, že nekoupil přesně to, co jsem chtěla, ale tu levnější variantu.

Ježíš, to si můžeme nabouchat, víš kam...

Navrhuji: A co třeba takhle? No není to tak hrozné. Možná ještě lepší. 



Nebude to tady sto let, tak příště se koupí ve správném rozměru. 

Stejně se sem bude dávat jen při jídle.
Když nejde o život...
A můžeme ke stolu.

P.S. Celkem mě překvapilo, jak malý zájem je o knihu básní s autogramem, kterou chci věnovat. 
Hra na anděla běží až do 20.7., tak zkuste své štěstí.