fabulace

Příspěvek u Blondýnky mě přinutil k zamyšlení. O lidech, kteří sledují životy jiných lidí, které vůbec neznají a fabulují příběhy, které se nestaly a technicky ani stát nemohly, občas přemýšlím. 
Lidé chudí duchem. 
Nemyslím ve smyslu nízké inteligence, to nevím, protože je vůbec neznám a ani mě to vůbec nezajímá, ale nemají svůj vlastní duševní život, a tak se musí honit za příběhy ostatních, aby naplnili svůj vlastní příběh.
Každý z nás se s nimi už nesčetněkrát setkal a někomu z nás určitě i ublížili. Já neznám po pěti letech ani naše sousedy. Tedy jejich jména. Občas se zastavíme, prohodíme pár slov, pomůžeme si, ale jinak nevím vůbec, jak žijí a oni to nevědí o nás. 
Když se mi vloni stal ten hrozný úraz a já jsem se stala po pár hodinách celebritou v obci, překvapila mě po měsíci sousedka, když jsem šla s doprovodem na první malou procházku.
Panebože, jak vám je? Já jsem se teprve včera dozvěděla v krámu, co se vám stalo.
Mě to paradoxně potěšilo. Tak to má být. Nikdo v okolí můj život nesleduje.
Lidé dokáží vyfabulovat opravdu příběhy, které by se ani nemohly stát, i kdybych se snažila, protože to ani fyzicky nebylo možné. Na některé opravdu zvláštní jsem si vzpomněla.
Byla jsem měsíc nemocná a netušila jsem, že se dělá konkurz na vedoucího marketingu v mém zaměstnání. Ale vzpomněli si na mě a volali mi domů, zda se chci zúčastnit, že na mě počkají. Zúčastnila jsem se a byla vybrána a dělala úspěšně dvanáct let práci, která mě neskutečně bavila a naplňovala. Po roce po mém nástupu se ke mně doneslo, že jsem to místo získala, protože jsem se vyspala se zástupcem ředitele ...
Vím, že nikoho nepřesvědčíte, jak je vše ve skutečnosti, tak jsem jen odpověděla, že jo a ještě i s ředitelem. 
Zkrátka lidé nevěří, že můžete uspět jen proto, že jste dobrá, bez nějakého dalšího snažení.
Když se naše dcera dostala na DAMU, tak se nás zase všichni ptali, kolik jsme za to zaplatili. Nevěřili, že nic, že se dcera prosadila naprosto sama a ze 300 kandidátů tenkrát vybrali pět.
A mohla bych pokračovat dál.
Jo, ještě jsem si na něco vzpomněla. Po prvním dítěti jsme měli další až za pět let, někdy se to nepodaří, i kdybyste sebevíc chtěli. Bydleli jsme v krásném velkém bytě v prvním patře v areálu, který byl celý obklopen parkem. Můj muž trávil tenkrát hodně času v dílně, protože vyráběl nábytek do dětského pokoje, kuchyně... Už jsem byla těhotná s naším druhým dítětem, ale ještě o tom nikdo nevěděl, když se k nám donesla naprosto ověřená zpráva, která kolovala v okolí. 
No oni ani druhé dítě mít nemohou, oni to nestíhají. Ona kouká po večerech na televizi (já jsem po večerech šila na nás oblečení) a on je neustále v dílně.
Podívejte se, jak všechno přesně a zaručeně věděli, jako kdyby nám mohli vidět do oken. 
A co kdybychom druhé dítě mít nemohli anebo nechtěli? Co je komu potom.
Proč to lidé dělají, fakt nevím. Je to určitě nedostatek osobních prožitků jich samotných. Ty vůbec nesouvisí s tím, jestli jste sami anebo s někým žijete. Já mám svůj vnitřní svět a nemám čas, potřebu a hlavně touhu sledovat životy jiných.
Naučila jsem se za ta léta otřepat se, nevysvětlovat a nic neřešit.
Ať si každý myslí, co chce. 
Oni mě neznají a já nechci znát je.
Takže Blondýnko, kašli na to a buď, čím chceš. Nikdo za to nestojí.