ležící spící...

Včera jsem fotila Justýnu a uvědomila jsem si, že nejvíc ji fotím, když leží nebo spí. 

Vzhledem k tomu, že spí zhruba dvacet hodin denně, to není až tak překvapivé. 
V trávě už teď moc nespává, už se jí nezdá zas takové teplo. Vrací se hodně domů a spí na pohovce u televize a je spokojená, když ležím vedle ní. Ale, jakmile se chci zvednout a odejít do ložnice, okamžitě na mě přiloží obě přední packy a přitáhne si mě, trochu zatne drápky a nechce mě nikam pustit. Většinou poslechnu a vidím ten spokojený výraz, jak znovu usíná na mé ruce a já se stávám vězněm a nemohu odejít. Když se mi to konečně povede, nejde za mnou nahoru do postele jako jindy, to pravděpodobně přijde zase až v zimě a jde opět ven svými malými dvířky. A vrací se ráno. 

Většinou stepuje za dveřmi, vidím ji, páč jsou skleněné, a čeká, až otevřu. 

Přece se nebude cpát dvířky, když už jsem vzhůru. Když tam náhodou ještě není, nechám dveře otevřené a za chvíli slyším, jak mě zdraví a hlásí se o snídani běžíc za mnou k počítači.
No za chvíli skončí ty ráno otevřené dveře, už teď je cítit chlad. Ale to už Justýna nebude courat po venku.

Přidávám pár snímků, kde spí Justýnka na právě čistě vypraném prádle, v popelu na grilu, nacpaná v košíku na noviny či v suché trávě.

Dnes nedělní o Justýně.