fotím, abych mohla malovat

Malování jsem už celkem propadla a ve svém věku jsem dospěla do fáze, že maluju skutečně jen pro sebe a je mi celkem jedno, jestli se to někomu líbí nebo ne. Samozřejmě, že mě potěší, když mi někdo moje neumělá dílka pochválí, potěší mě, když můj muž pozná, co jsem přesně namalovala a kde to bylo, a to zatím pokaždé, což mě fakt překvapuje, ale malovala bych i tak. 
Jen mě pochvala víc postrčí a motivuje.

Nevím, proč mě to chytlo tak pozdě a zrovna teď, ale možná jsme hledala po měsících stresu a bezútěšného života nějaké uvolnění. Je zajímavé, že kdybych nekoupila barvy a plátna pro vnoučata, asi bych to ani nezkusila. Vzpomínám si, že v dětství jsem malovala také podle fotek či obrázků a taťka mě podezíral, že jsem to obkreslila, že jsem to sama nemohla namalovat. Občas jsem měla výkres ve škole na výstavě, ale v soukromí jsem už nikdy pak nemalovala.

Jsem už trošku magor. Když někam jedeme, koukám se okolo a hned vím, co bych chtěla vyfotit. Teď to má ovšem asi dva měsíce ještě jeden rozměr. 
Koukám se, jestli to co vyfotím, budu umět namalovat. 
Vlastně se už dívám na okolní krajinu z pohledu štětce.

A tady jeden nedokončený. To není malířský stojan, ale dětská tabule na psaní. Nepoužívám ji na malování, ale na postavení svých výtvorů, abych viděla, jak to vypadá a co ještě dokončit apod. A taky slouží k nastříkání lakem na konečné dílko. Maluju podle svých fotografií, a tak si zároveň připomínám krásná místa.