ježíš, neposílejte k nám ty ježky...

Někde běží svítící cedule pro ježky s nápisem: běžte k Duškům, tam se najíte, oni se o vás postarají!

Od pondělí už prý máme dva. Nejsem ještě doma, dostávám jen zprávy z domova a důkazy prostřednictvím fotek.

Můj muž se dočetl, že pokud někdo zazimuje ježky u sebe, protože jsou maličcí a nepřežili by, potřebují každý svoji ložnici, protože jsou samotáři.

U nás se v malé ložničce pro jednoho mrňavého ježka mačkají dva a nevejdou se, a jeden celkem velký. 
No, půjde na váhu a běda, jestli má lenoch správnou váhu, půjde do přírody, kam patří.

Na fotkách vidíte, jak spali spolu celou noc i ráno. 
Ale u nás to tak prostě je.

Začínáme jedním krmítkem a do tří let jsme museli pořídit tři a v zimě to u nás vypadá jak v Hitchcockově filmu, nejdřív přijdou sýkorky. Ty musí být v krmítku po jedné, ostatní čekají v čekárně. další fronta jsou vrabci, těch je v krmítku najednou i deset, pak pokračují kosy a já nevím, kdo ještě a poslední nastupují holubi a hrdličky. 
V malinkém krmítku, teda spíš na krmítku, které nebylo ani vidět, se usídlil i holub a krmítko zapíchnuté v zahradě se pod ním nebezpečně houpalo.

Sejdou se tam někdy všichni, takže je to skoro jak z hororu Ptáci.

Už jsou tak oprsklí, že když vylezu v zimě brzo ráno ven a z dálky kontroluji krmítka, jsou prázdné i třikrát denně, hned se začnou ozývat. 
Jakmile mě uvidí, začnou všichni řvát jak na lesy, abych si všimla, že není co jíst.

Já vím, že chcete nakrmit, musíte chvíli počkat, já hned do toho sněhu nepůjdu.

Jsem zvědavá, kolik ježků budeme mít do začátku listopadu.

Takže nově příchozí ježek vážil 900 g!!!, to znamená dospělý možná z loňska, který začal usurpovat toho malého. Zabral jeho ložnici a všechno mu snědl. Není přirozené se starat o zvíře, které má být v přírodě. 
V úterý mu můj muž našel opuštěnou bezpečnou zahradu daleko od silnice.
A volal mi, aby se poradil, zda je správné to udělat. 
Domnívám se, že ano, i když nám to bylo líto. 
Nebudeme ale přece narušovat řád světa. 
A náš maličký by pravděpodobně takto trpěl hladem, protože nebylo možno kontrolovat, zda vůbec jedl. Jedno se vyřešilo, ve čtvrtek byli opět ježci dva.
Opět vážení, ne nebyl to ten samý, tento vážil 840 g. Tentokrát byl odsunut za naše vrátka do krásného křoví s listím, ale je to moc blízko, tak uvidíme.

Tohle je fotka ze čtvrtku v noci. Už spí náš ježourek zase klidně sám. 

Můj muž mu tak začal říkat.

Tak už máme jméno. Je to Ježourek.

Dnes jedu odpoledne domů. Doufám, že uvítací výbor za vraty nebude tlupa ježků. 

No prý jsou samotáři, ale jak vidíte, my máme jiné zkušenosti.

Courá to k nám jak na nějaké poutní místo.