neděle 6. října 2019

ještě si chceme užít

Ani nevím, jestli jsem se tady k tématu hlídací prarodiče už nevyjadřovala. Pravděpodobně ano. Ale rozčílené komentáře pod článkem na odkaze typu - máma mi nechce hlídat, je sobecká, tak jste neměli mít děti, když teď nám nechcete pohlídat, mi přišly natolik egoistické, ba až neuvěřitelné, že opět musím aspoň trochu reagovat. 
Ne, že bych si snad myslela, že změním názor komentujících, tak naivní nejsem, ale ať zazní i druhá strana.
Tento můj příspěvek ovšem rozhodně není určen mým dětem. 
Vy ho vůbec nečtěte.
Jak víte, máme tři děti. A rozhodně jsme je chtěli. Nikdy jsem k babičkám děti neodkládala, jen v případě nutném, někdy z toho z jedné strany byla i hádka, protože, když se svým vlastním dětem nevěnujete a odkládáte je, myslíte si, že to tak půjde dál, chcete si to užít na vnoučatech a myslíte si, že na to máte nárok či dokonce právo trávit s nimi třeba každý víkend a kradete nebo chcete vlastně ukrást život s dětmi rodičům. Ale váš čas už uplynul.
To je ovšem druhý extrém.
jsem chtěla chodit s dětmi do divadla, jsem chtěla chodit do ZOO, na výstavy, na výlety i na tu úděsnou Matějskou každý rok, zkrátka já jsem s nimi chtěla být, co nejvíc to šlo. Všechno má svůj čas a řád, a tak jsem to přece chtěla.
Jak víte, vnoučata opravdu miluju a jsem s nimi moc ráda. Ale u nás tradice pokračuje. Nikdo mě neuvrtal do role povinností hlídací babičky. Někdy to až dcera s ohledy na mě přehání, když potřebuje nutně pohlídat a nikdy to není tak, že by měla pocit, že si potřebuje odpočinout. Má to jako já. 
Ale mami, jestli se na to necítíš nebo nemáš chuť, řekni, já si to zařídím nějak jinak. 
Ale nikdy jsem ještě neodmítla a ani v budoucnu neodmítnu, a vždy jsem to i v případě, že se to zrovna moc nehodilo, nějak vymyslela. Nakonec šly děti se mnou do práce a vždy se povedlo, že to byly akce, které je bavily. Ostatně to znáte z blogu. A o tuhle hlídací frekvenci bych nechtěla přijít.
Ale tak jako já jsem pohlídání nebrala jako samozřejmost, tak to neberou ani naše děti. 
Ano, moc se na vnoučata těším, ale když po čase odjedou, jsem ráda sama, tedy ne sama, ale ve dvou, i když mi vlastně pár dní doma ještě dost chybí. 
Nakonec ještě mám svůj život a pro děti mají žít rodiče, ne prarodiče.
Já jsem si naplnila život svými dětmi, nepotřebuji dnes znovu prožívat třeba divadlo s vnoučaty, či dokonce Matějskou, jsem ráda, že už tam nemusím. 
To si chce přece užít jejich maminka, a tak to má být.
Pokud se vám chce, přečtěte si článek. 
A mladým bych jen chtěla vzkázat, prarodiče sobečtí nejsou, sobečtí jste vy, kteří počítáte s pomocí úplně samozřejmě, dokonce to považujete za naši povinnost. Ještě žijeme a třeba si ten život ještě chceme užít. Konečně máme čas na ty krásné maličkosti, které nás předtím míjely. Navíc se ještě někdo z nás stará třeba o svoje rodiče.
Ale přece děti jste chtěli sami, ne? Tak si je užívejte, ten čas, kdy vás potřebují a chtějí, je fakt krátký. A když si je budete užívat naplno, ve věku babiček pochopíte, že ani vy nechcete být každou chvíli součástí života vnoučat. Pro mě jsou priorita pořád moje děti, i když znovu podotýkám, že vnoučata miluji. Ale nepatřím mezi ty rodiče, kteří neustále vyzvídají na svých dětech, zda se někdy dočkají vnoučat. Já chci, aby moje děti byly šťastné, a když to kdysi vypadalo, že možná žádné děti mít nebudou, upřimně, možná mě teď někdo odsoudí, bylo mi to z pohledu babičky naprosto jedno. 
Chtěla jsem, aby měly život, jaký samy chtějí a byly šťastné ať už bez dětí anebo s nimi.
Můj původní cíl nebo plán taky nebyly tři děti, vlastně ani nevím, jestli jsem kolem dvaceti nějak extra toužila po dětech, ale s nimi jsem si vždy připadala a připadám moc bohatá.

P.S. Dnes je poslední den, kdy hrajeme o knihu. Kdo máte chuť, přidejte se. Hezkou neděli všem.

16 komentářů:

  1. Marti, článek jsem si přečetla. Děti jsem chtěla a jelikož jsem měla zdravotní problémy, byla jsem ráda, že jsem vůbec otěhotněla. Děti jsme měli hodně mladí a vím, že můj muž se někdy hůř vyrovnával, že už nemůže jezdit ven jako za svobodna. Moje maminka měla názor, že když mám děti, tak mám sedět doma. Ovšem na druhou stranu mi rodiče hlídali mladšího syna, který byl často nemocný a nemohl chodit do školky. Přes týden byl u našich, ale chodili jsme za ním. Moc jsem si rodičů za to vážila, nebrala jsem to jako samozřejmost. A pomáhali nám i manželovi rodiče. Tenkrát jsme měli jen 14 dnů dovolené a tak kluci o prázdninách bývali u prarodičů. Moji a manželovi rodiče bydleli jen přes ulici a tak si kluci přes den hráli spolu na noc byli každý u jedné babičky. Ale jak už jsem psala, nebrala jsem to jako samozřejmost. A v době, kdy se krátce před prázdninami u mladšího syna objevila epilepsie, mi moc pomohla manželova maminka. Byla zdravotnice a nebála se o nemocného vnoučka o prázdninách pečovat.
    Dnes se doba změnila. Mnozí prarodiče ještě pracují a jak jsi psala, k tomu se ještě starají o své rodiče.
    Naše vnoučata moc miluji, a protože nebydlíme ve stejném místě, tak jsou mi vzácná. Jezdíme za nimi nebo oni k nám. Občas je i hlídáme, bereme si je na víkend, jsou u nás i pár dnů o prázdninách. Občas je hlídáme když marodí, ovšem většinou pak moribundus sklátí i mně. Rodiče snachy mají k vnoučatům blízko, jen přejdou ulici a tak i oni děti hlídají. Myslím, že každá rodina to má trochu jinak.
    Přeji pěknou neděli. Růža

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Růži, ano samozřejmě každý to máme jinak a já jsem ten článek psala z důvodu rozčílení mladých lidí, kteří se zlobí na své rodiče. Měj pěkný den.

      Vymazat
  2. Měla jsem deficit a veliký. Nikdy jsem neměla klasickou babičku, byť žily, ale k roli se neměly ani jedna. Moje máma žila prací a byť svá vnoučata v rámci možností milovala, práce byla na prvním místě. Toužila jsem přetnout rodová prokletí a již jsem o tom psala, po letošním létě jsem přibrzdila. Nejsem matka svého vnoučete a potřebuji vypnout, vyrelaxovat, nikoliv býti závodní klisničkou. O něco podobné se snaží má kamarádka a tento dostih jí doslova vysává, zestárla o deset let a má tik v oku.
    Cítím a nestydím se za to, že stále je pro mne prvořadá dcera, protože nás pojila pupeční šňůra, svou vnučku miluji úplně jinak, cit je to hluboký, ale podstatně rozdílný. Je to u všech lásek, mateřské, milenecké, partnerské, přátelské, každá je jiná a diametrálně nám koření život. Ovšem nelze zaměňovat, vznikají patologie, které nám komplikují život.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Blondýnko, já jsem na tom byla podobně. Jedna babička strašně daleko a druhá chtěla hlídat, kdy ona chtěla a ne kdy bylo potřeba. Díky za komentář a heslo dne je všeho s mírou.

      Vymazat
  3. Marti, i já žila bez babičky, děda mi umřel v mých 6 letech a tak všechno mi vynahrazovali jen moji rodiče. Já jsem babičkou a snažím se pomáhat. Mám radost ze svých vnuček a tím, že jsem učitelka, tak s nimi trávím hlavně čas v době, kdy mladí pracují a nemá se o vnučky kdo starat. Je to starost, ale převažuje radost.. Marti, ráda bych si zasoutěžila o knížku, takže poslední příležitost využívám a hlásím se do soutěže. Měj krásné dny. Inka

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Inko, přidala jsem tě do soutěže. Jen aby sis nemyslela, že jsem zapomněla :-) Měj pěkný nový týden.

      Vymazat
  4. Tak já zatím babička nejsem, teprve uvidím, jestli a jak se v té roli zabydlím (pokud tedy někdy babičkou budu). Ale více méně souhlasím s tím, že prarodiče by měli vypomoci, pokud mohou a chtějí (a měl by jim zbýt i čas na sebe), nikoliv suplovat rodiče

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Stáni, díky za komentář a přeji ti pohodový vstup do nového týdne.

      Vymazat
  5. Jsem babičkou ráda.Děti jsem neodkládala,neb jsem chtěla prožít s nimi...divadla,poute,les...Mám úplně stejný názor jako vy!Hlídání neni povinnost.Já nejsem zneužívána.Užívám si.Mějte se krásně.JP

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jiřinko?, nevím, jestli je oslovení správné, děkuji za komentář a přeji pěkné dny.

      Vymazat
  6. Marti, my si rozumíme a názory máme podobné, tak i v tomto. Mluvíš mi z duše, že jsi to byla ty, kdo chtěl být s vlastními dětmi a zažívat s nimi zážitky. A jednoduché to nebylo, manžel hodně pracoval a pracuje, domácnost a děti byly většinou na mě... Rozhodně nelituji.
    A vnoučata - ta mě teprve čekají, doufám...
    Měj hezký den, Helena

    OdpovědětVymazat
  7. Ahoj Marti, Tvůj článek přišel v tom nejlepším okamžiku, protože zrovna včera jsem měla možnost řešit hlídací rodinnou situaci. Je moc pěkně napsaný, má hlavu i patu a hlavně výborné téma. Děkuji. Přeji Ti, pokud možno hezké dny.Marcela

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jéé, Marcelko, děkuji za hezký komentář. Potěšilo. Měj se krásně.

      Vymazat
  8. Já to mám skoro stejné jako ty.A vnoučata až na tu nejmenší máme dospělé a když chtějí, přijedou.Dřív jsme si brali vnoučata i na dovolenou o prázdninách k moři atd.Krásný článek jsi napsala.Martina

    OdpovědětVymazat

Moc děkuji za návštěvu a za milé komentáře, které mi zde zanecháváte. Díky za váš čas.