kouzlo opravdové minulosti

Při čtení komentáře Stáni pod mým minulým příspěvkem o hrníčku z jejího dětství jsem si uvědomila, že mám pár pokladů po mém tátovi, který sbíral staré věci. Pokladů mám víc, některé jsem nakoupila v různých bazarech a antikách, ale ty už na blogu byly, když jsem se s úlovkem chlubila.

Nikdy jsem ale neukázala věci, které mají pro mě velkou osobní hodnotu a které jsem nekoupila. Pravděpodobně ji mají i objektivně, ale to mě moc nezajímá, protože bych je nikdy neprodala.

Nikdo je však neviděl kromě pár návštěv, které si všimly. 
Vlastně ani těch všímavých návštěv moc nebylo. 

Ne že bych ty věci skrývala, ale nemám je nikde na piedestalu, kde by okamžitě bouchly do očí. Mám je v otevřených poličkách v kuchyňské lince a kromě starého hmoždíře žádné nepoužívám. 
A protože jsou ke kochání, rozhodla jsem se, že si zaslouží trochu vytáhnout na světlo, aby se mohl pokochat i někdo jiný.

Ten dřevěný mlýnek si pamatuji, že jej taťka používal každý den. Ne kafe se na něm nemlelo. Táta choval cizokrajné ptactvo a papoušky a na tom mlýnku jim mlel snídani z dětských piškotů, vajíček vařených na tvrdo, medu a nevím, z čeho ještě. Jako děti jsme ochutnávaly a chutnalo, dnes už bych to nepozřela. Hrníčky jsou pravděpodobně staré nějakých sedmdesát možná i víc let.

Jen ty dózy fotím na místě bez ohledu na kvalitu fotografie. Nechci s nimi moc hýbat.

Jo a omlouvám se. Teprve na fotkách jsem zjistila nepěknou památku na mouchy z léta. Normálně pouze hrníčky otírám od prachu a myla jsem je snad před rokem, teprve na fotkách jsem si všimla, že potřebují umýt.

Už jsem ale nechtěla fotit znovu už naaranžované a znovu schované :-) 

Snad nezkazí dojem.
Takže dnes premiéra. Malá virtuální výstavka. A na chvíli skončím s návraty do minulosti. 
Zítra snad zase současnost.

P.S. Ještě malá vtipná poznámka. Já psala o nevšímavých návštěvách. Když jsem teď uklízela mlýnek, zeptal se mě můj muž, kde se vzal a kde jej máme. Vidím, že ani sami obyvatelé nevědí.