úterý 25. února 2020

vlastní řád světa


Na Nové scéně Národního divadla, pokud si dobře vzpomínám, jsem byla včera po třetí. 
S dětmi jsem tam shlédla balet Mauglí kdysi dávno a pak nějaký balet, ale už si nevzpomínám, co to bylo a ani s kým jsem tam byla. 
Labutí jezero bych si pamatovala a mého muže na balet nikdy v životě nedostanu. Opera je strop.
Napsat trochu srozumitelně něco o včerejším představení Kosmos se mi asi jen tak nepodaří. 
Mně se představení líbilo, mému muži o něco méně, a když jsme odcházeli z hlediště, vyslechla jsem nechtěně jeden dialog mladých lidí. 
Ona: jak se ti to líbilo, on téměř plačtivě: já vůbec nevím, o čem to bylo, nerozuměl jsem ničemu.
Další monolog jsem vyslechla u toalet a bylo to něco o drogách a šílenství a já měla pocit, že ten kluk byl na jiném představení než já. Takže asi tak. 
Na některá představení, a taková já mám právě ráda, se musíte trochu připravit, něco málo si přečíst, skoro jako před operou anebo baletem.
Kosmos není vlastně příběhem, ale ukázkou nitra hlavního hrdiny a tento cílený chaos na jevišti mi připomněl, že přesně takhle jsem se sama od nehody několikrát cítila. 
Někdo někde napsal a já to tady použiju, že se jedná o filosofický thriller o výpravě na temnou stranu naší mysli a toto to přesně vystihuje.
Při inscenaci je využito žánru live cinema, takže buď můžete sledovat děj na jevišti, kde je rozsvícený dům a v něm se odehrává část děje, anebo můžete sledovat velké plátno a děj vidíte z jiných úhlů z kamer. V každém případě originální představení, o kterém budu přemýšlet ještě dlouho. 
Víc než dvě hodiny mi vymazalo všechno ostatní z hlavy, něco jako restart.
Jak jsem se dozvěděla od naší Lindy, tak představení bez přestávek není novinka a je to vždy věc režiséra. 
Některá představení by přestávka narušila a toto bylo jedno z nich.
Od ledna jedeme díky dárkům k vánocům na divadelním módu jako dříve v našem životě. 
V březnu má premiéru Linda, už jsem se tady o inscenaci zmínila a v dubnu nás čeká Král Oidipus v Národním divadle v hlavní roli Pavel Batěk, se kterým jsem vloni dělala krátký rozhovor do článku.
Včera v noci po představení jsem si říkala, že nevím, jestli budu schopná napsat pár informací na blog. Možná to odložím. 
Ale byla to výzva a i já jsem si srovnala v hlavě, co mi včerejší divadlo dalo.
Fotky jsou pouze z programu, aby byly aspoň trochu moje.
Níže přidávám ještě něco o inscenaci. Ukradla jsem tady.
A přiznávám, že jsem docela ráda, že vlastní reportáž do novin dělám až ve čtvrtek, poslední v tomto měsíci.
Dnes budu vstřebávat včerejší divadlo a možná se podíváme na nějaký film.







Witold, mladý hrdina románu a autorův jmenovec, prchá z dusné rodinné atmosféry ve Varšavě do podtatranského městečka Zakopané a společně s přítelem Fuksem si najmou pokoj v malém rodinném penzionu. Vedro, nuda, erotické snění o dceři domácích a hlavně nález oběšeného vrabce odstartují ve Witoldovi bouři myšlenek, která ho dovede ke snaze vybudovat si vlastní systém, pokusit se najít řád v chaosu skutečnosti, vytvořit si svůj jedinečný kosmos ve světě, ve kterém staré už neplatí a nové ještě nenastalo. Dobrodružná výprava na temnou stranu vlastní mysli vede Witolda ke stále marnějším pokusům vnutit Vnějšku svou vůli. A šílenství číhá za nejbližším stromem… nežije v nás cosi cizího?
Na jevišti Nové scény tímto debutoval současný umělecký šéf brněnského HaDivadla Ivan Buraj, autor řady inscenací, ve kterých se snaží reflektovat proměny současného světa a společnosti. O své inscenaci říká:
Kosmos je pro mě příběh o vztahu mezi vnitřkem a vnějškem. Gombrowicz v něm zachytil klaustrofobii subjektivismu – závrať člověka, který se ve své posedlosti sebou učinil tvůrcem veškerého smyslu a zcela vytěsnil vnější svět. Je to román, který se odehrává na pomyslném konci dějin v apokalyptickém podnebí permanentního vedra. Vítejme v dnešku!
Poslední román jednoho z nejvýznamnějších polských spisovatelů 20. století vyšel poprvé v roce 1965 a je považován za nejkomplexnější autorovo dílo. Není patrně náhodou, že v letech po jeho vydání byl Gombrowicz opakovaně nominován na Nobelovu cenu za literaturu, i když ji nakonec nikdy nedostal. V roce 1968 mu podle legendy unikla o jediný hlas...

14 komentářů:

  1. Marti, určitě zajímavé představení a asi je dobré o něm něco vědět dopředu. Jen nevím, jestli bych to dala bez přestávky, bolela by mě záda a můj muž určitě ne.
    Přeji Ti pěkný den. Růža

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Růži, jak víš, mám hrozné bolesti zad a nemohu pořádně chodit, můj muž vlastně čeká na operaci, ale tentokrát jsme to dali. Neměla jsem ani problém vstát. Možná to bylo těmi velmi pohodlnými křesly, ve kterých by se dalo případně i spát :-) Měj pěknou středu.

      Vymazat
  2. Tak to muselo být hezké představení ♥ děkuju za info a přeju ti Marti krásný den...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Martinko, rozhodně bylo zajímavé, i když náročné. Měj se pěkně.

      Vymazat
  3. Asi by to člověk musel vidět a posoudit. Abych pravdu řekla, tak už jsem docela dlouho neviděla něco, co by se do mne zapíchlo a já to v sobě zpracovávala poněkud déle.
    Měj se hezky!
    Hanka

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Hani, my jsme i s dětmi chodili do divadla pravidelně každý měsíc, takže takovou tu klasiku už máme za sebou mnohokrát. Díky naší Lindě, která má velmi alternativní představení, která jsou úspěšná, jsme se naučili vidět něco jiného. Ale přiznávám, že většinou jsou to představení pro užší okruh diváků, ale to nás právě baví. Měj pěkný den.

      Vymazat
  4. Musím se tu přiznat bez mučení, že jsem na Nové scéně ještě nikdy nebyla. A přitom do divadel chodíme pravidelně a rádi. Nevím, jestli by mě toto představení zaujalo. Po té, co jsem opravdu v divadle plakala (Otec v Městských divadlech pražských), se snažím volit raději něco veselejšího. Chci se bavit a být bavena. No, veselejšího? 6.března jdeme na Donutila (do MDP) na Smrt obchodního cestujícího. Asi to moc velká "sranda" nebude. Budu muset načerpat asi trochu legrace ve čtvrtek v Divadle v Dlouhé.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No, já si nepamatuji, že bych při představení plakala. Jak píši v komentáři výše, už máme klasiku asi za sebou po těch mnoha letech. A díky naší režisérce jsme objevili náročnější představení, která nás hodně baví a jsou hodně pro zasmání, i když se to možná nezdá. Jo, v Divadle v Dlouhé měla naše Linda představení snad vloni. Měj pěkný den.

      Vymazat
    2. Nebyla jsem sama, komu tekly slzy. Dokonce i chlapům. To, co se zpočátku zdálo jako docela zdařilá komedie se vyvinulo v drama, kde hlavní hrdina, podání Jana Vlasáka, bojoval s Alzheimerem.
      Možná pod vlivem vlastních zkušeností v rodině a nebo už věkem, kdy mám pocit, že jsem stále víc a víc naměkko, mi ty slzy tekly a nešly zastavit.
      Hezký den :-)

      Vymazat
    3. Já tomu rozumím, já dokážu brečet běžně například u filmů, ale v divadle si to nepamatuji. Vlastně ano, brečela jsem dojetím, když měla Linda svoji první velkou premiéru jako absolventskou práci.

      Vymazat
  5. Tak nevím, jestli na takovou hru nejsem moc jednoduchá....
    Ale díky za článek, aspoň jsem si rozšířila obzory, já do divadla chodím hooodně málo...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Stáni, to nemá myslím co dělat s jednoduchostí, ale myslím, že je to o tom, jak moc se člověk v divadle pohyboval a co všechno viděl viz moje komentáře výše. A jako se člověk posouvá ve všem, co činí, tak i prostě tady. Je otázka, zda bychom se posunuli bez naší Lindy. Měj pěkný den.

      Vymazat
  6. Marti, děkuji za recenzi. Uvědomuji si, že jsem na Nové scéně, která už dávno není nová, nikdy nebyla. Nás čeká divadelní večer zítra, uvidíme...
    Přeji příjemný den, Helena

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Helenko, přeji ti, ať si divadlo užijete, ať je to příjemný zážitek. Měj pěkný den.

      Vymazat