nevěřila bych,

že mi sbírání vtipů bude tak chybět. 

Ne, nechci vrátit tu přísnou karanténu, ale sbírání lidové tvořivosti mě bavilo.

Tak dnes malý návrat. 

Máma za vodou dnes ráno napsala další rychlé zprávy z Ameriky, které jsem na blog dávala celkem pravidelně. 
Zprávy, kterým se dá věřit, protože je píše člověk, který to vše prožívá.

Ze života s pandemií: Jsme ve fázi dvě! Restaurace si blokují části silnic a místo zaparkovaných aut jsou tam stolečky. Prý nám otevřour pláže a tak budu moct zase okukovat ty plavčíky v červených trenkách, jen čím jsem starší tím víc si připadám jako úchyl. Školy v září klasicky nebudou, teď se jenom rozhoduje, jestli do školy budou děti chodit jeden tejden a dva se pak učit doma, nebo jestli se třídy rozdělí na dvě a budou ve škole ob den.
Hádám, že fakt budem muset zrušit tu dovolenou v srpnu v jižní Francii, neb evropani prý nechtějí Američany, aby je nakazili, jako nezrušili jsme to jen proto, že nás to nějak drželo nad vodou, ta myšlenka toho vína a sýru ve Francii.
New York je ve fázi otevření dvě, naše křivka klesá, zato Florida, tam to parádně stoupá, prý už skoro nemají lůžka v nemocnici, ale to bude asi jen fake news, protože třeba náš prezident je pro netestování, protože testování jen zbytečně zvedá čísla nakažených a jejich smrt se pak blbě fejkuje.
Jdu si nandat roušku, jak mi to v březnu připadalo divný, že lidi mají roušky, tak teď je zase divný, když je nemají.

A aby report nestál samostatně, obložila jsem jej vtipy o životě.

Snad vás některé pobaví. Ty o kávě jsou z mého života.

Mějte pěkný den.

P.S. Také jsem se rozhodla přidat ke Katčině výzvě Barevný týden, ale prošvihla jsem začátek, tak dám v pátek barevný týden najednou, i když to asi nebyl záměr.

A ještě se chci vrátit ke včerejší reportáži ve zkratce, na samostatný příspěvek to není.

Tak včera to byl teda oprus, a kdybych to věděla předem, nikdy by tahle moje reportáž nevyšla. Předem jsem sice věděla, že to není tradiční Burza práce jako každý rok, ale takovou změnu jsem nečekala. Už při vstupu mě překvapilo, jak jsem byla lustrována, kdo jsem a co tam dělám. 

Vstup mi byl povolen jen proto, že jsem novinářka. V podstatě to byla uzavřená společnost, jen přihlášení účastníci, která absolvovala I. etapu projektu Šance na restart 2. Nakonec jsem slíbila po přijetí s radostí, že článek napíšu, ale než jsem se tématem teda prokousala, abych porozuměla, chvíli mi to trvalo. Tohle jsou teda tvrdě vydřené peníze. 

Pokud budete mít někdo zájem vědět, o co šlo, až článek vyjde, dám na blog odkaz.

džungle bylinek

aneb naprostý chaos.

Letos se mi tedy můj bylinný záhon trochu vymkl z ruky.

Před časem se mě ptala Lola, kdy už bude mátový sirup. 
Ještě je jí málo, tedy máty. Babi, já mám tvůj mátový sirup ráda...

No správnou dobu jsem prošvihla a teď je jí moc. 

Minulý týden jsem už sice udělala dvě lahve, ale se záhonem to ani nehnulo.

Recept, který používám už léta, a je vlastně můj, protože je složený z více nabídek z netu, najdete tady. 

Letos se v záhonku daří nejen mátě, ale i libečku, no vždyť říkám, je to jako džungle. Někde jsem tam vysadila taky pažitku a kadeřavou petrželku, tak snad tam je. Do toho se zbláznil sousední keř růží a vyrazil výhony až do těch bylin, na plotě jsou v truhlíku jahody, ke kterým se už moc nedá dostat. 

Je obrostlý okolo jako ten zámek ze Šípkové Růženky.

Jo vím, že potřebuje opravit rám mého letitého zahradního obrazu, který je venku už 13 let a ze zahradních obrazů jej považuju za nejlepší. 
Mám ho ráda, ale říkám, že trochu stagnuju, ale už se to lepší. 
Opravit potřebují všechny naše zahradní obrazy. 

Tedy jen rámy, malba pořád drží a přečkala všechny roční období bez úhony.

Kytice libečku už měsíc rozdávám a stejně roste jako blázen.

Nechcete někdo libeček?

Už ho dávám všude. Včera i na rejži, ale bylo to moc dobré.

V kuchyni moc času netrávím ani běžně, natož teď v tomto období. 

Navíc jsem trochu poslední týdny ztratila drive k životu a pracně ho hledám. Ale už se to lepší.

Samozřejmě vařím rychlovky a mému muži to takto vyhovuje, protože velký masožravec jsem já.
Gulášová polévka s masem pro ně není ekvivalent masa, za to můj muž je spokojený.

Ani včerejší oběd krůtí maso se žampiony mi nedává pocit, že jsem jedla maso.

Teď jsme měli hodně nabité týdny, takže na nějaké vyvařování ani nebyl čas. 

Občas si něco koupíme hotové anebo si necháme dovést z Dáme jídlo Bařka.cz. 

Ne nespletla jsem se. 
Bára nám minulý týden přivezla k obědu lasagne s tímto nápisem. 

Měla je fakt výborné, každá porce ve zvláštní krabičce s výše uvedeným nápisem. 

Přivezla je, protože věděla, že teď těžko hledám zápal pro věc, tak abychom neumřeli hlady.

Vůbec máme skvostné přátele kolem sebe.

Včera ráno mi volala naše rodinná přítelkyně, která se právě připravuje na bakalářské zkoušky, radostnou novinu, že cesta na půl roku do Španělska za vzděláním je potvrzena. 
Mezi řečí mi říká, já ještě před těmi zkouškami na skok přijedu a chceš borůvky?

Já si mezi učením dělám přestávky a sbírám je v nedalekém lese, tak bych ti někdy příští týden přivezla.

To víš, že chci. Panebože, připomněla si mi, že je mám vlastně předepsané. 

No moje lékařka mi to řekla teda trochu jinak: 
tohle není doktorská rada, už jsem ve věku, kdy můžu dávat babské rady, takže jezte hodně borůvky. 
Já na to úplně zapomněla.

Odpoledne trochu lituju svého spontánního výkřiku, když přes facebook přijde zpráva: 

seš doma kolem 6 hodiny? Já bych ti něco rychle přivezla, ale na tvoje dobré kafíčko nepůjdu.

Večer dostanu kilo!!! borůvek. 
Neměla jsem říkat, že je potřebuju, ale potěšilo mě to. 

A v tom zkouškovém vytížení to beru trochu jako oběť, páč sousedé nejsme, tak je to trochu jako malý výlet. Adélko, děkuju...

Dnes vyrážím za reportáží, jejíž téma není úplně pro mě přitažlivé. 

Přitažlivé téma bylo v sobotu, ale lilo a lilo, tak jsme nikam nejeli. 

Zbývá mi pro tento měsíc ještě jeden článek a akcí je pořád málo, tak jsem se rozhodla zabývat se tématem, které se mi zdá v této chvíli velmi aktuální. Reportáž z akce Burza práce.

Info přinesu jen v případě, že se dozvím něco zajímavého, co by obohatilo naše znalosti z oblasti, která úplně není moje parketa, páč já už ji nepotřebuji znát.

Ježíši, ten dnešní příspěvek je taky trochu chaos či džungle. 

O všem a o ničem.

Mějte pěkný den.

pár nedělních střípků

Dnes to nebude příběh, spíš psaní trochu bez ladu a skladu a vlastně i fotografie jen tak náhodné. 

Minulý týden měl Alánek 5 let a tento týden bude mít náš syn kulatiny 40 let. 

Je nás hodně, tak se těžko hledá termín pro společné setkání, obzvlášť když někteří pracují i o víkendu, například v divadle.

Tak se slavilo v Praze dvojitě. Všechny naše děti žijí v Praze. 

Alánek hlavní oslavu už měl ve středu, tak to bylo jen o předání dárků a hlavní oslava byla Jakubova. 

Alan úplně zapomněl, že nějaké narozeniny měl, tak jsme se mu, čekajíc v řadě, museli připomenout, že mu neseme dárečky. 
Ty už jsem na blogu představovala, dárky na téma prasátko Peppa. 

Když Alan vytáhl puzzle, koukal, co to je. 
Říkám, to je puzzle s Peppou a je jich tam deset.

Deset???

No tak je spočítej. 1, 2, 3 ... jo je jich deset.

Dort se 40 upekla pro bráchu Tereza a moc se jí povedl, i když tvrdila, že je šišatej, páč s marcipánem se nepracuje lehce.

A byl moc dobrej, krém s jahodami. 
Téma je Jakubův oblíbený seriál, ale já zapomněla název.

Z dárků vám představím jen jeden, který by vás třeba mohl taky zaujmout. 
Ostatní jsou osobní a mají svůj příběh, který není můj.
Udělal velkou radost a já mám taky radost, že jsem na něj narazila. 
Využila jsem akce knihkupectví jako už tolikrát a nakoupila jsem už někdy v začátkem dubna knihy, které mě zaujaly, jako případné dárky. 

A tohle byla jedna z nich.

Na závěr krásná malá kytka lučního kvítí, kterou po cestě Prahou natrhala Linda.

Mějte pěkný vstup do nového týdne. Dnes neprší.

čokoláda z druhé ruky...

Příběh první.
Před dvěma týdny mi položila na pracovní stůl Lolinka něco divného se slovy: 
babi, aby jsi nebyla smutná.
Ježíš, co to je?
Vypadalo to jako divný již použitý kousek čokolády zapomenutý ve školním batohu. Ono to teda připomínalo i něco jiného, ale to by mi Lola nedala😂. Ovšem s tou čokoládou z druhé ruky jsem si už tak jistá nebyla.
Babi, to je kamínek, dárek, aby ti nebylo smutno po Justýnce.
Co to je, přiběhl Alan s otázkou.
Nesahej na to, to je dárek pro babičku, když je teď smutná...
Nechala jsem si ten zvláštní kamínek položený na klávesnici a netušila jsem, že jej budu brát do ruky každý den a žmoulat a uhlazovat a na mysl mi vytane to Lolino přání. 
Mám pocit, že v té chvíli jsem smutná o něco míň .





Příběh druhý.
Vloni jsme vysadili poprvé v životě jahody do truhlíků. Naše zahrada je až na třešně, hrušky, jahody a maliny květinová. Truhlíky jsme vysadili kvůli dětem, aby si mohli utrhnout do pusy.
Babi, oni nejsou moc sladký...
A tak je u nás samosběr do misky. Už podruhé. Jo chutí a vůní připomínají lesní jahody, jen jsou větší.
Letos byla úroda třešní celkem proti zvyklostem malá, tak mám ty jahody...  
No bublaninu z nich asi neudělám. 
Třešní odpeckovaných jen pár v mrazáku. Ježíš, já letos nemám džemy. Co budu rozdávat jako dárky? 
Babi, je to ta tvoje třešňová marmeláda? Ta mi moc chutná, dí Lola s Alanem.

Příběh třetí.
Nikdy bych si nepomyslela, že někdy dokážu být tak přízemní a materialistická. 
Věc, kterou jsem téměř dvacet let brala jako samozřejmou a při velkém pracovním vytížení naprosto nutnou a běžnou, která mi nikdy nestála ani za zmínku, se pro mě stala najednou něčím zvláštním. Nové nehty si zálibně prohlížím už pět dní a pořád mě to nepřestalo bavit. Díky karanténě se kochám téměř po čtyřech měsících a ta málo důležitá věc se najednou stala důležitější a důvod k radosti.
A nevadí mi ani moje čím dál křivější prsty.
Mějte pěknou neděli. 
My jedeme do Prahy slavit.

v dešti

Už třetí den "chčije a chčije". 
Anebo jak říká moje mamka, "soplí a soplí"... 
Tenhle příměr možná vystihuje intenzitu deště u nás nejvíc. 
Žádný prudký déšť, ale zahrada se zalévá intenzivně.
Déšť vítám, i když jsem zaznamenala některé tragédie, které voda přinesla. 
Neumím si představit bleskovou povodeň, která v mžiku zaplaví místnost a člověk se nemůže zachránit, jako se stalo na Olomoucku.
Někdy fotím i v dešti. Lákají mě ty krásné dešťové perly, které jsou krásou okamžiku. No tentokrát to teda moc neplatí, protože prší tři dny v kuse, takže ta jepičí krása drží trochu déle. 

A ještě přidávám vlčí bob lupinu i s textem, který jsem už zveřejnila na facebooku. 

Evidentně je svět ještě v pořádku. Nás nepotkávají běžné a očekávatelné věci v životě a evidentně ani nebudou. Přiznávám, že co se týká rostlinstva, jsem naprosto negramotná a diletant, kytky nepoznám a ani názvy si nepamatuju. Nevadí mi to, prostě tento druh inteligence mě minul a moje úroveň znalostí končí s růžemi a pivoňkami. Jakou já jsem měla radost, když jsem letos poprvé objevila tuhle kytku, která roste bez nějaké péče jako plevel, krásně kvete a už je větší než já. Obdivovali jsme oba s mým mužem do včera, než naši radost zakalila poznámka: hele, já jsem teď četl, že tu naši lupinu nenávidí celé Česko, je to prý už všude na každé louce a nedá se toho zbavit. Něco jako ta žlutá potvora.
Ježíši, já si připadám jako Cimrman... Teď tady byl...

A krásně rozkvétá předposlední keř růží. Akorát nechápu, když jsem na podzim ostříhala do tvaru, kde to je letos? Působí na mě naprosto chaoticky. 
Ne, nemám ráda na zahradě tvary podle pravítka, to je nepřirozené, ale tady trochu míň chaosu by neuškodilo. No teď jsou všude poupata, tak do toho zasahovat nemůžu.
Ten poslední, co jsem se před týdnem tak oškubala, protože začínal planět, možná letos nerozkvete. 
Dnes je to vše. 
Čekám, jestli přestane pršet a my se budeme moci vydat za reportáží. 

Mějte pěkný den.

já to fakt nenávidím!!!

Vždycky jsem si myslela, že nejsem konzervativní. Mám ráda změny a sama je vyvolávám, protože život je změna.

Kromě jediné výjimky.

Nesnáším, když mi něco, co mi uživatelsky vyhovovalo a co jsem už dělala po paměti, v programu naprosto změní. Nesnáším nové verze a to na počítači pracuji od roku 1996, takže nejsem nováček a úplně negramotná. Nakonec v Komerčce, kde jsem s počítačem začínala, byly programy docela složité, takže, když jsem přešla po pěti letech do zdravotní pojišťovny, přišly mi programy strašně jednoduché a já za hodinu radila, proč se škrabat pravou rukou ze levým uchem, když to jde jednoduše. 

Chvíli mě všichni nenáviděli, no jo radí a ani tu není den, než pochopili, že mám pravdu. 

To jen na úvod.

Přesto nenávidím v tomhle případě každou změnu. Odmítla jsem i novou verzi facebooku, protože jsem ji nesnášela. Tam mi ale dali možnost volby.

Změnili i program na Fleru, který mi rovněž přijde trochu neohrabaný a hodně nepřehledný.

Blogger mi vyhrožoval už pár týdnů, že bude nová verze po sedmi letech, ať si ji vyzkouším.

Včera jsem ji vyzkoušela a už z ní nešlo vystoupit. Ne, není vůbec složitá na pochopení. Příspěvek včera vyšel naprosto v normálním čase a vy změnu nepoznáte.

Ale pro mě se toho změnilo spoustu. Už nejedu naslepo, ale musím se soustředit. Vlastně tam není naprosto vůbec nic nového, žádné nové tlačítko, jak si usnadnit práci. Je to jako, když mi někdo zboural krásnou věž z kostek a rozházel je po celém domě a já je teď musím pracně hledat.

Dřív jsem fotky k příspěvku nahrála najednou všechny, teď to nahrává po jedné fotce, což je oprus a časová ztráta.

Dřív, když jsem chtěla změnit umístěnou fotku, nabídla se mi velikost menší, větší, největší či skutečná nebo přidat popisek.

Teď při každé fotce klikám jako blbec na znaménko + a koukám, jestli to už stačí, či je to málo anebo moc. Kde je popisek, zatím nevím.

Tohle pro mě není přínos k lepšímu. Proč tolik zbytečných kroků, když před tím stačil k akci jeden?!

Vypadá to, že někoho po sedmi letech, možná je to víc, jen já blogger sedm let používám, přestala verze bavit, ale nic nového nevymyslel.

A ještě hledám sakra tlačítko publikovat a statistiky jsou naprosto nepřehledné, no ale vypadá to, že přes to vlak nejede.

Změna podle mě má být k lepšímu anebo na stejné úrovni, protože nás původní verze už nudí.

Proč jsou některé změny k horšímu???

Proboha.

Anebo se to zdá jen mně?

Vlastně nevidím žádnou podstatnou změnu, jen mi to přijde jako škatule škatule hejbejte se anebo špatně poskládané puzzle.

Přemýšlím teď, proboha, kde ještě mohou provést upgrade... Co často používám. 

Panebože, úprava fotek. 

Program se upgradoval snad před rokem, tak stačilo, jo?!

Dnes od včera leje jako z konve, takže v úvodu je fotka ze včera, dnes už nic nenafotím. Vodu vítám, jen nám včera při náhlé bouřce zmoklo prádlo.

Mějte pěkný pátek. Jo na té růži na fotce je moucha. Všimla jsem si jí, až jsem stahovala fotky. 

Teď vám jinou ale nenabídnu.

P.S. Tak teď jsem si všimla toho blbého tlačítka vrácení k původní verzi. Tak už jsem se tam vrátila a jsem v klidu.

zase se to zvrtlo

Nejdřív, než se dostanu k tomu, co se zase zvrtlo jako vždy, musím napsat hlášku mého muže, která mě včera rozesmála.

Nenávidím pivoňky!!!

???

Člověk kouká víc než měsíc na pupeny a čeká, až to konečně rozkvete, a pak se válejí po zemi jako mrchy. Jsou naprosto nezodpovědné. To neumí stát aspoň chvíli vzpřímeně jako ostatní?!

Nafotila jsem dvě fotky z terasy a má pravdu. Válejí se po zemi, ale válejí naprosto všem. 

Při cestě autem šmíruju...

Tak je stříhám, aby byly k užitku a rozdávám do vázy. A nastříhala jsem i včera sobě. Do nové vázy.

Po mojí manikúře, musím říct, že mám po téměř čtyřech měsících krásné nehty a furt si je malicherně prohlížím, jsme jeli do "Pepča" pro dárkové tašky, protože v neděli v Praze slavíme dvoje narozeniny.

Alánkovi bylo včera 5 a příští týden bude našemu Jakubovi 40. Je nás hodně, takže těžko hledáme termíny ke společnému setkání, takže kdo má k sobě blízko, slaví společně. Ostatně já neslavím samostatně po celý svůj život.

No a tam se to právě zvrtlo. V Pepču. Už jsme prostě spolu dávno nenakupovali, tak to zase musí být příběh. Ostatně jako vždy. Jdete koupit jednu věc a nesete si spoustu další a někdy odejdete i bez té zásadní věci, pro kterou jste tam vlastně šli. Tentokrát teda ne. Tašky jsme koupili. 

Právě vybalovali zboží, takže tam lákadel moc nebylo. Pepčo má pro mě nevýhodu, možná je to pro toho, kdo tam chodí často, výhoda, že co si nekoupíte hned, to už příště prostě nebude. Často se tam mění zboží a něco, co jste si vyhlídli, prostě už nikdy nebude.

Chtěla jsem ještě vázu. Ne že bych jich měla málo, ale chybí mi vysoká a na větší kytici. Samozřejmě po ní nebylo ani vidu ani slechu a to tam mívali víc druhů. Úplně zmizel regál s plechovými truhlíky a různými krásnými květináči. A neměli ani džínové šaty, které jsem zahlédla na webu, když jsem hledala ty vázy. Možná bych je stejně nekoupila, ale takhle zbyla marná touha...

No nicméně jsem nějakou vázu koupila, ale bohužel, než jsem se k ní prodrala, všimla jsem si letmo nějakého stojanu na kytky. Ale v béžové barva mi připadal umělohmotný a šla jsem dál hledat nějakou tu vázu.

Ne tak můj muž.

Hele ten stojan je dobrý.

Ježíš, já nechci umělou hmotu.

Je to železný.

Fakt?

Tak jdu teda zpátky a mají i černý.

Prosím tě a stojí jen 89 korun.

Proboha, ty seš jak od Hrabala, obě boty levé, to je jedno, ale jsou levné!!!

No to by se ještě hodilo na terasu. 

Ale to je na malé květináčky, ty nemáme.

No tak nějaké koupíme. A i nějaké kytky.

No to je přesně ono. To se ten levný stojan zase prodraží. Už to znám, s levným nákupem zjistíte, že budete muset obracet celý barák na jih.

Při placení nalákáme i prodavačku: já jsem nevěděla, že to stojí tak málo. No jo, ale to musím koupit kytky a květináče...

Vždyť říkám, vždycky se to nějak zvrtne. No a ještě jsem koupila roztomilou sadu zvýrazňovačů jako malinký dárek pro vnoučata, aby nedostali dárky jen oslavenci. Naštěstí jsem tam nic jiného neobjevila jako jindy.

Tak dnes to bylo o našem společném nakupování. Naštěstí spolu chodíme nakupovat málo, můj muž mě s sebou nechce normálně, jen na vychytávky, ale nákup potravin mého muže se zvrtává docela často. 

To měli ve slevě, viď?

Tak mějte pěkný den a ať se vám nějak nezvrtne.