Lukáš Burian: Vedle historie mám rád i parkur…
Marta Dušková
Před pár dny byla slavnostně uvedena do světa kniha Mělnický uličník, která mapuje mělnické ulice a zabývá se jejich názvy. Jak kniha vznikala a o škole a životě jsem si povídala s autorem Lukášem Burianem, mělnickým rodákem, který je učitelem na Základní škole Jaroslava Seifertova.
Pane Buriane, Vy jste třídní učitel deváťáků.
Vlastně je vedu už 4 roky. To byla celkem náhoda. Ze začátku po nástupu jsem učil na částečný úvazek a v tehdejší šesté odešla třídní učitelka na mateřskou dovolenou. Rozhodovalo se, kdo si tu třídu převezme a volba padla na mě a já jsem moc rád.
Musí to být s deváťáky těžké. Ale máte je od mala. Už jste si je vychoval.
No i oni mě trošku vychovali. Člověk si navyká na vedení dětí, přece jenom v šesté třídě jsou malé děti, teď už jsou to dospívající s jinými zájmy a je těžké držet s nimi krok. Ale máme dobrý vztah.
Už jsou to téměř osobnosti.
Ano, už se to rýsuje. Dnes jsme dělali morální zkoušku, hra se jmenuje Krokodýlí řeka a nemá správné řešení. Ukazuje, jak každý může ke krokodýlí řece přistupovat jinak, mít jiný pohled na aktéry, kteří tam vystupují. Někdo je morální, někdo není a bylo zajímavé sledovat myšlenky dětí, jak se hodně lišily.
V jakém předmětu jste tohle probírali?
V rámci občanské výchovy probíráme právní řád a cílem je zaměřit se i na to, z čeho právo vychází. Z počátku vychází z nějaké morálky, která je velmi široká, obecně daná, a právo to potom shrnuje. A do jisté míry oklešťuje od pro nás nějakých proměnných, které nám přijdou důležité. Typicky je to čas, působení nějakého vlivu teď a tady, co člověka vedlo k nějakému činu, co jej v dané době ovlivnilo, a okolnosti okolo mohou mít charakter polehčující nebo také přitěžující. Dnes jsme se právě snažili pomocí morálních zásad, každý podle svých, hodnotit lidi. Při hodnocení lidí si uvědomíte, jak těžká je pozice soudce, poroty a není jednoduché říct, že někdo něco udělal špatně, ten názor může být různý. To bylo cílem dnešní hodiny.
Chtěl jste vždycky učit?
Upřímně, když jsem studoval na gymnáziu Jana Palacha, tak jsem nevěděl. Z části mě to táhlo k fyzice a matematice a podával jsem přihlášku na vysokou školu, měl jsem maturitu z fyziky a matematiky, tak jsem byl přijat na matfyz bez zkoušek. Pak mi přišlo na odvolání z pedagogické fakulty oznámení přijetí na dějepis aprobaci občanská výchova. Nakonec jsem si zvolil větší zálibu, což je dějepis.
Dějepis zřejmě souvisí s napsáním knihy Mělnický uličník. Co bylo prvotním impulsem věnovat se názvům ulic?
První rok na pedagogické fakultě jsem měl seminář z dějepisu a docent Hnilica nám vyprávěl o fenoménu, kterému se říká kolektivní paměť. Je to představa filozofů, že kromě paměti každého z nás si lidé dohromady vytváří společný náhled na dějiny a ten se může určitým způsobem prohlubovat památníky na ulicích, pamětními deskami, státními svátky a výročími. Třeba příchod Cyrila a Metoděje, tak máme státní svátek, je tedy trochu umělý, protože nevíme přesně den příchodu, stejně tak 28. říjen, 17. listopad, to všechno je důležité pro paměť lidí. Stejný účinek do jisté míry mají uliční tabulky a názvy obecně, protože pomocí uličních tabulek můžeme na někoho vzpomínat. Nebo něco oslavovat.
V rámci semináře byla představena publikace Pražský uličník, úžasné dílo z 90. let. Je tvořeno výčtem všech ulic, které se nachází v Praze. Ulic přibývá ročně 100, což je neuvěřitelné množství a ulicím musí dát někdo název. V publikaci přes 3000 názvů ulic v Praze a mě zaujalo, jak jsou odvozeny názvy, proč název vznikl, na co navazoval, nejzajímavější je centrum, tam docházelo ke změnám nejvíc, ale zajímavé jsou i čtvrti například Žižkov, původně město bylo pojmenováno podle husitské tradice a ulice po známých osobnostech. Celá ta síť připomíná jednu etapu dějin.
Uličník jsem si půjčil a listoval jsem si. Líbilo se mi, že někdo si dal tuhle práci. Publikace je fenomén, který se pak objevuje i v jiných městech. Říkal jsem si, jestli ho má město Mělník. Zjistil jsem, že nic takového není. Kontaktoval jsem docenta Hnilicu s dotazem, zda by mě vedl a společně jsme nenapsali bakalářskou práci. Povedlo se.
Bakalářská práce se věnovala období od roku 1918 do 1990. Nezasahuje do období první republiky, protože tam je dohledávání složitější. Práce byla tak rozsáhlá, že jsme se rozhodli přihlásit ji do soutěže, která se zabývá historickými pracemi. Získal jsem za svoji práci 3. místo, a tak jsem zažádal katedru o pokračování v práci a rozšířil ji do magisterské práce. Správně to nejde, téma diplomové práce má být odlišné od práce bakalářské. Pokud je výjimečná situace, tak lze přistoupit na rozšíření. Rozsah musí být tak velký, aby se snížilo procento okopírované práce. V žádosti jsem uspěl.
Na práci jsem spolupracoval s docentem Petrem Kourou a rozšířil jsem ji o 19. století. Snažil jsem se najít nejstarší názvy, které jsou dochované v mapách, protože soupisy jsou problematické. Na Mělníku je jen jeden soupis z roku 1902. Bylo potřeba jít hlouběji a tam už jsem narážel na to, že zápisy jsou psané ručně. Bádal jsem další dva roky a po pěti letech vyšla celá diplomová práce. Práci jsem obhájil a už při obhajobě jsem dostal nabídku, jestli bych se nechtěl ucházet o rigorózní práci. Práce byla přijata beze změn a kniha, která vyšla, už je obhájená rigorózní práce. Jsem autorem celé práce, i když vznikla na fakultě.
Nápad vydat knihu byl Váš nebo přišla nabídka?
Už při bakalářské práci jsem byl ponoukán k vydání a po diplomové práci jsem zkoušel, jakým způsobem knihu vydat a zjišťoval jsem, zda by o knihu byl zájem. V lednu jsem podal žádost o grant na město, ale nebyl schválen spíš z technických důvodů než z věcných. Ale napsal mi Martin Klihavec, kronikář, ale i člen zastupitelstva, že jej publikace velmi zaujala. Podpořil mě a knihu jsme vydali společně.
V knize se věnujete názvům 270 ulic. Říkám to správně?
Ano, 270 názvů ulic, náměstí a parků. Rozsahem je to jedno procento Pražského uličníku.
Ale muselo to dát velkou práci.
Býval jsem v archivu každou středu 6 až 8 hodin. První dva roky jsem jenom sbíral materiál k bakalářské práci. U diplomové práce jsem strávil rok hledáním materiálu. Bylo to možná kolem 500 až 1000 hodin, které jsem strávil ve Státním okresním archivu Mělník. Musím poděkovat zaměstnancům za pomoc, bez nich by to nešlo. Pomohli mi vyhledávat materiály, přesně šli rok po roce, některé knihy rezervovali. Věnovali mi spoustu času a ten čas byl na práci znát.
Základním dokumentem při bádání jsou zápisy rady města, zastupitelstva nebo národního výboru podle doby. Největší problém je, že není žádná koncepce a názvy ulic se neřeší v jeden den. Zemřel František Palacký, a tak se rozhodlo o přejmenování ulice. A když už se bude přejmenovávat jedna ulice, stálo by za to přejmenovat všechno. V roce 1897 v Mělníku došlo k pojmenování ulic prvními oslavnými názvy jako Husova ulice, Jungmannovy sady a dohromady vytvořily první místopisnou situaci v centru města.
Zemřel Petr Bezruč, typicky pojďme přejmenovat ulici. A mohl bych pokračovat. Problém je v tom, že je nutné jít stránku po stránce, usnesení po usnesení a hledat mezi řádky větu týkající se přejmenování ulice. Některé ulice vznikly samy, některá byla přejmenovaná nebo se název přestal používat či se zapomnělo, že už byl použit.
Podněty i od občanů jsou tvůrčí a bylo by dobré mít nějakou konzistenci, třeba přejmenovávat ulice dva dny v roce. Takhle to má město Brno, které v záplavě nápadů řeklo a dost, sdělte nám své podněty ke dvěma datům v roce a rozhodneme. To je systém, který je přehledný i pro nás historiky pro snadnější dohledání informací.
Je nutné mít koncepci.
Koncepce dlouhodobě chyběla, a i po revoluci se ztrácí. Ideální je využít třeba mimořádného jednání zastupitelstva a probrat pojmenování ulice po někom významném. Ale říct si, teď pojďme ulici pojmenovat jinak, nedává smysl.
Může to být ovlivněno současnou náladou, momentálním stavem, a pak je jednoduché říct, nechci mít ulici Maršála Koněva, protože byl takový, ale zamyslet se nad důvodem pojmenování, a třeba dojít k závěru, že v té době byl pro Pražany významný.
Jaké jiné zájmy máte kromě historie?
Můj hlavní zájem je parkur, ten sport se mi hodně líbí. Jste venku nebo v hale, je to akrobacie, šplhání a skákání, nenudím se u toho.
Historik a parkur…?
No je to rozptyl, ale člověk vypne, babrat se v jednom tématu celý den je velmi únavné. Při parkuru vypnu, nepřemýšlím o ničem a užívám si jen pohyb. Hraju počítačové hry, ve volném čase čtu, ale spíš historické knihy, protože vzdělávat se je potřeba. V neposlední řadě je mým zájmem politika. Jsem politicky aktivní a věnuju se jí i v soukromí.
Děkuji za zajímavé povídání a přeji nám všem pohodové a klidné svátky.
