sobota 13. července 2019

jak lehké je být matkou ...

Po dlouhé době jsem četla článek, který mě vyprovokoval k reakci. 
S článkem Proč nikdy nebylo těžší být matkou, kde je popisován "nelehký" úděl dnešních matek, jen těžko vzhledem ke svým zkušenostem trojnásobné matky a vlastně i čtyřnásobné babičky mohu souhlasit.
Myslím, že už tenkrát jsem vychovávala děti celkem liberálně a cukr a bič nebyl druhem mé výchovy, i když plácnout děti občas jsem se teda nebála. Podobně vychovává dnes syn i dcera a nevidím velký rozdíl.
Výchova je vždy dílem odvahy, pokud jedete proti proudu okolí s jiným názorem, kde je bič a cukr na denním pořádku, a musíte poslouchat, jak špatně vychováváte děti do tehdejšího světa, jak je vlastně rozmazlujete, když se ptáte na jejich názor, a jak vlastně budou nesamostatné na základě vaší výchovy, kdy se snažíte je brát jako partnery. 
A teprve život ukáže, jak skvělé děti jste vychovala.
Bylo to tedy stejně těžké obstát a držet se svého, stejně jako mají pocit dnešní matky. 
Akorát si teda nepamatuju, že bychom si tehdy na svůj úděl, který jsme si vybraly, stěžovaly. 
Také jsem vozila děti na kroužky, na piáno, na kytaru, na kurzy malování a já nevím co ještě a měla jsem radost, že je mám vůbec kam vozit. Dnes je výběr zájmů pro děti nepopsatelně větší.
Možná se můj život lišil jen v tom, že jsem neměla v domácnosti tolik pomocníků, kteří by mi usnadňovali život, neexistoval ještě rozvoz pizzy, který by nahradil vaření večeře, když jsem nestíhala. Nebyly papírové pleny, které při cestě na plavání mého syna, vyhodíte cestou. Ne, naopak si táhnete posranou plenu své mrňavé dcery s sebou a najednou máte kolem sebe v nacpaném autobuse prostor i s kočárkem, na který se předtím tlačili lidé. A věřte, tohle bylo dost stresující. Od začátku cesty do konce myslet na to, jestli se vám dítě posere či nikoliv. A kdyby nikde jinde zákon schválnosti nefungoval, věřte, že tady fungoval na 70-80%.
Syna jsem vozila do Prahy na plavání půl roku z okraje Prahy, takže minimálně hodina a půl tam a hodina a půl zpátky. Jeden autobus a přestup do druhého. Nemohla jsem si tenkrát počkat na nízkopodlažní, protože zkrátka nebyly. A požádat o pomoc s velkým kočárem s miminem uvnitř byla vždy sázka do loterie a velký stres, jestli vám nakonec někdo pomůže nahoru anebo to po schodech budete vláčet zase sama. 
Mnohokrát jsem byla odmítnuta velmi důrazně: ne, já vám nepomůžu.
A to už nehovořím o likvidaci takového nadělení, které si vezete domů, páč látkové pleny se nevyhazují. Samozřejmě sem spadají i problémy s kojením a úplně stejné, jako jsou zmíněny v článku. Já fakt nevidím jediný rozdíl, v čem to mají dnešní matky těžší. 
Jen my jsme tenkrát neřešily, jak těžké to snad máme.
A sehnat v té době mrňavé obyčejné bavlněné tričko pro malé děti bylo taky skoro nemožné. To samozřejmě uvádím jen jako příklad, těch věcí, které nebyly na dosah jako dnes, bylo hodně.
Možná bych se mohla zdát v tomto případě neobjektivní, takže názor dcery, která je matkou dnešní doby: mami, já nechápu, na co si pořád dnešní matky stěžují. Podle mě máme snadnější život než vy kdysi. Je spoustu vymožeností, které tenkrát nebyly. A ty jsi na nás ještě stíhala šít po práci.
Tento názor nijak nesouvisí s článkem, protože dcera je za oceánem, takže o článku ani neví. Tento její výrok je asi rok starý z doby, kdy začala hodně profesionálně fotit, dělala kurzy a vše stíhala s přehledem a rozčilovalo ji neustálé stěžování dnešních matek. Občas si postěžuje na únavu, ale nikdy jsem ji neslyšela říct, jak těžké je to s dětmi, či jak těžké je být matkou.
Takže dnešní matky, volám, přestaňte fňukat. Poctivá a soustavná výchova dětí vždy byla velká práce a rozhodně to nemáte těžší než já v 80. letech. A babičky na hlídání v dosahu jsem taky neměla. Využívala jsem moji mámu, která jezdila z Moravy, jen v krizovkách, kdy už nebylo zbytí. 
A nikdy by mě nenapadlo ji zneužívat často, měla přece taky svůj život. Já to mám dnes stejně, taky se bere ohled na to, že žiju svým životem, i když hlídám moc ráda. 
Někde jsem četla názor psycholožky, když si jí mladá maminka stěžovala, že jí matka nechce hlídat. Odpověděla tak, jak vždy říkám já. Pro děti jsme se rozhodly přece samy, chceme je mít a vyžadovat pomoc a počítat s ní, či ji dokonce považovat za povinnost, je nehoráznost.
Tak dnes jsem po dlouhé době musela něco rozporovat. Vyjadřovat se k něčemu, co jsem sama nezažila a porovnávat doby, ve kterých jsem nebyla matkou, jako je to ve zmíněném článku, je myslím velmi diletantské. 
Pokud chcete vychovávat poctivě a přirozeně a neodkládáte děti k televizi či dnes k tabletu, což by samozřejmě bylo jednodušší, byla a je to vždy práce, kterou ale dobrá matka dělá s láskou, i když nepopírám, že byly okamžiky, kdy bych je nejraději všechny tři sprovodila ze světa😀😅😇.
Ale i přes tyhle chvíle jsem je milovala a miluju bez výhrad.
A dnes jsem si ráda na "těžký" úděl matky zavzpomínala a trochu se mi i zastesklo.

10 komentářů:

  1. A já se pod Tvůj článek podepisuji. Já těm steskům dnešních některých matek nerozumím. Já jsem si to užívala. Neměly jsme některé vymoženosti, ale já to tedy zvládala v pohodě, protože jsme děti chtěli a já jsem byla ráda, že je mám. A to jsem byla podstatně mladší, nežli jsou dnešní matky. Stihla jsem šít,plést- po večerech když kluci spali, stihla jsem si přečíst knihu. Je pravda, že jsem byla 5 a půl roku s nimi doma, ale ani potom, když jsem nastoupila do práce ,jsem z toho žádný tik neměla. A přesně jako Ty jsem chlapečkům plácla na zadek když jejich zlobení dosáhlo určité hranice :-).A že dosáhlo. Ono se teď ke všemu přistupuje moc vědecky :-).
    Hezkou sobotu, Marti!
    Hanka

    OdpovědětVymazat
  2. Milá Marti, přiznávám kajícně, že jsem si článek nepřečetla, ale o to pozorněji Tvůj příspěvek. Víš v čem vidím rozdíl mezi dnešními matkami a námi?? Trošku jsi to naťukla, ….Nám stačilo k radosti docela málo, právě sehnat to bavlněné tričko, sehnat banány, o mandarinkách nemluvě. Byly jsme do života vyzbrojeny odhodláním vychovat dobře děti i přesto, že nic nebylo, byly fronty, nebyla školka ani babičky, které pracovaly. Nehroutily jsme se, ale žily a radovaly se z těch maličkostí. A jak píšeš, pokud dítko mělo na něco talent, najít kroužek, byť skoro zadarmo, zase nebyla samozřejmost. A taky jsem ty děti měly opravdu mladé, já teď mám v blízkosti 42 letou svobodnou matku, bez otce dítěte.. Všechno je problém a se vším chodí za svojí 70letou matkou. Příroda ví, proč nám dává růžové brýle ve 20-30 letech. Měj se hezky Lenka kočka

    OdpovědětVymazat
  3. Marti, krásně, pravdivě a s humorem napsaný příspěvek jako vždy. Já jsem si článek přečetla a myslím si, že je přemíra informací spíše na škodu než k užitku. Měla jsem děti hodně mladá a prožila jsem si i těžké období, protože mladší syn byl často nemocný a byl i v nemocnici. Přesto si myslím, že jsem si to užila. Moc ráda vzpomínám na dobu, kdy jsme bydleli v jednopokojáku a v domě jsme byly mladé rodiny s dětmi. V létě jsme večer poseděli za barákem, popovídali jsme nebo jsem si zahráli volejbal. Jako mladé maminky jsme si předávaly zkušenosti i s výchovou dětí. Když jsme se pak přestěhovali do většího, tak mi to moc chybělo. Vždycky jsem si musela nějak poradit. Když jsem pak šla do práce, tak mi moc pomohla moje maminka, která hlídala mladšího syna, protože ze zdravotních důvodů nemohl do jeslí a pak do školky. Přes všechno, co nás potkalo, vzpomínám ráda a ráda si užívám chvíle s vnoučaty.
    Měj krásnou sobotu. Růža

    OdpovědětVymazat
  4. Martičko, udeřila jsi hřebík na hlavičku. Já jsem měla dceru ve 22 letech, sedmdesátky všude okolo, tak plíny, kočárek aj. věci se sháněly. Ale určitě jsme s mužem měli z dítka radost a jeho stará matka=babička se věnovala vnučce co to dalo, neb jejich vztah byl nadmíru úžasný, babička pásla kolem domku ovečky a seděly s mojí dcerkou na dece a povídaly si, ve 2,5 letech šla na své přání do školky a moc ji to bavilo.
    Pak škola a pod. Do práce jsme chodila v klidu, věděla jsem, kdo ji hlídá. Vedla jsem ji k samostatnosti a vyplatilo se.
    Jiřina z N.

    OdpovědětVymazat
  5. Marti, tys to tak krásně napsala.Já jsem měla dceru v 21,1972.Je to můj nej parťák v životě.Vždy jsme byly jako kamarádky.Když někdy bylo ouvej některý z nás, nikdy jsme se na sebe nevykašlaly a podpořily se.Každý den si voláme a vše si řekneme.Jsem moc ráda, že jí mám a můžeme se na sebe ve všem spolehnout.Díky za krásný článek .Martina

    OdpovědětVymazat
  6. Ahoj holky, dnes odpovím všem najednou, páč by se moje odpovědi moc nelišily. Moc děkuji za vaše krásné komentáře i vaše zkušenosti, které jsou podobné jako moje. Jen ještě doplnění, my jsme tenkrát neměli v dosahu žádné kroužky či lidovku, takže naše děti chodily soukromě k akademické malířce, k profesorce z konzervatoře či učitelce hry na kytaru a platili jsme za to úměrně tehdejší době, ale peněz do dětí jsme nikdy nelitovali. Mějte všichni pěkný den a ještě jednou moc děkuji za vaše názory.

    OdpovědětVymazat
  7. Marti, děkuji za tvou úvahu. Vidím to na chlup stejně. Děti jsem chtěla a tak jsem mateřství přijímala se vším, co přinášelo, je jednoduché to opravdu vždycky nebylo.
    Přeji hezkou neděli, Helena

    OdpovědětVymazat
  8. Víš proč to mají "těžké" protože furt čuměj na net na různá fóra kde se řeší naprosto vážně všechny "problémy". Jsou pak vystresované z toho, že jejich děti neumí to co umí (a kdoví) děti diskutujících, neumí myslet samy za sebe, ale všechno musí rozpitvávat a řešit na sítích, a tam jak známo sto lidí-sto názorů a teď si z toho vyber! My to řešily max s maminkou nebo dětskou lékařkou. Netahaly jsme do toho tisíce dalších lidí, možná jsme se tu a tam poradily s jinou maminkou. Dneska ty maminky žijí virtuální mateřství na sítích a pak, když se mají rozhodnout co rychle udělat jsou bezradné protože honem honem letí na síť a tam shánějí rady. Nikdo už dneska neumí myslet a rozhodovat se sám za sebe, mít jen své pocity a své rozhodování. Vždycky to házejí na jiné, aby rozhodli za ně. Já to vidím na svatebních fórech, kde jsem kvůlivá svým výrobkům a můžu ti říct, že bych ty nevěsty nakopala do řiti a řádně propleskla aby se vzpamatovaly a začaly užívat svůj vlastní mozek a rozhodovat se o své svatbě jen samy za sebe....

    OdpovědětVymazat
  9. Stejně jako Vendy vidím to "těžší" v přemíře informací a porovánávání. Dřív se šlo porovnávat maximálně s "Máňou od vedle" a jejím Pepíčkem, dneska díky sociálním sítím je ta škála mnohem větší. A spousta lidí si neuvděmomuje, že virtuální realita a realita skuečná nemusí být vždycky totožné. A možná pak z toho pramení stress, že dotyčná je nedostatečná matka...

    OdpovědětVymazat
  10. Vendy a Stáni, souhlasím jen částečně. Mám kolem sebe spoustu mladých matek, které se chovají jako my kdysi. A ani já jsem neměla potřebu porovnávat. Já mám spíš pocit, že dnes se lidé moc litují a pak mají potřebu, aby je litovalo i okolí. "Podívejte se, jak jsem vytížená".

    OdpovědětVymazat