maltské střípky

Dnes už vyprávění o cestách do dalekých zemí nemá smysl jako dřív. V době internetu si o každé zemi vše načtete a máte možnost i prostřednictvím fotografií do té země nahlédnout. Ale osobní prožitky tam nenajdete. Já ráda poslouchám vyprávění našich dětí ze zemí, kam se nepodívám.

Na Maltě jsem nebyla, tak jedině na maltě.

Dnešní vyprávění tedy není moje. V neděli jsme grilovali a popíjeli portské s naší už rodinnou přítelkyní Adélkou, kterou známe dva roky. Setkali jsme se náhodou a vzniklo přátelství, i když je to studentka třetího ročníku zlínské univerzity, tedy velmi mladá. 
Vrátila se z tříměsíčního pobytu na Maltě a rozhodly jsme se spolu, no jo novinářka se nezapře, že budeme vyprávění natáčet a já ho z diktafonu pak zaznamenám na blog.. 

S Adélkou jsem už vloni rozhovor dělala, měli jste možnost si ho tady přečíst, tak teď malý rozhovor na blogu. Po třech měsících bylo co vyprávět. 

Třeba vás její osobní postřehy a fotografie také zaujmou.

Proč zrovna Malta? Jaké bylo prvotní rozhodnutí? Proč ne jiná země?

Prvním rozhodnutím byla určitě angličtina, potřebovala jsem se zdokonalit. A za druhé, jela jsem s kamarádkou, která už na Maltě byla dvakrát. Takže jsme se rozhodly pro tuhle zemi, protože to nebylo úplně neznámé.

Měla jsi nějaká očekávání?

Dnes se dá vše vyhledat na internetu, takže jsem vlastně až tak překvapená nebyla. Akorát mi bylo řečeno, že Malta je trochu na nižší úrovni, než jsme my, ale to podle mě pravda není. Překvapilo mě spoustu obchodů se známými mezinárodními značkami, což trochu hovoří o úrovni té země, jakkoliv je to velmi materialistické. Jiné měřítko jen tak letmo nemám.

A jací jsou místní lidé?

Byla jsem jen v horní části Malty, takže samozřejmě nemohu úplně objektivně říct, ale překvapilo mě, že Malťanů je tam jen asi třetina, ty dvě třetiny tvořily lidé z celého světa, nejvíc je lidí ze Střední Evropy a převládají Makedonci a Srbové. Všichni si tam jezdí vydělat.

Ty jsi tam také jela pracovat a strávila jsi na Maltě tři měsíce.

Ano, dva měsíce jsem z toho pracovala. Pracovala jsem v hotelu u bazénu jako servírka, což pro mě nebylo nové. Při studiu pracuju už od svých patnácti let a jako servírka vlastně poslední rok.

Měla jsi možnost místní obyvatele poznat?

Malťany jsem poznala hlavně v práci, pracovala jsem na plný úvazek. Malťané jako hosté zásadně nedávají spropitné. Drží hodně pospolu ve skupinách, jsou hodně hluční a moc se neohlížejí na okolí. Sice se chovají hezky a slušně, ale s obsluhou zacházejí trochu jako s poskoky. Zásadně objednávku neřeknou najednou, za pár minut přivolávají obsluhu znovu, a to několikrát za sebou. Podobně se ještě chovali Francouzi, hudbu u bazénu měli nahlas bez ohledu na to, jestli to někoho rušilo. Co se týká kolegů, ti byli úžasní. Hlavně můj šéf, kterému bylo dvacet a už byl manažer a já jsem tak výborného šéfa ještě nepoznala, a to už jsem prošla vícero brigádami. Ve dvaceti letech se choval jako správný manažer, nic si nebral osobně, vše řešil v klidu, myslel na zaměstnance a zajímal se o jejich osobní život. Po vyčerpávajících dnech nás nutil k odpočinku.

Kde jsi bydlela?

Já jsem bydlela blízko hlavního města Valletta, a čím blíž k Vallettě, tím je architektura starobylejší. Valletta je krásné město. Je celá opevněná a nejvíc mi připomíná Barcelonu, kde jsem taky byla. Po celé Maltě má zastoupení Baťa, čehož jsem si všimla hned, protože studuji univerzitu ve Zlíně. Malťané jsou hodně věřící, je tam množství kostelů, hodně se tam slaví svátky, v době svátků je tam neskutečná atmosféra. Zrovna v období svátků jsem tam byla. Jsou hodně vyzdobené ulice, a dokonce byla i uzavřená dálnice, která je vlastně jediná na Maltě, v době svátků bylo kus dálnice zavřeno. Svátky prožívají všichni v ulicích a hodně to tam žije, jsou hodně pospolu. Vezmou si takové ty rybářské židličky a jdou na náměstíčka a větší ulice a slaví a zpívají a klidně i falešně, tančí, a dokonce jsem na ulici zažila karaoke, hodně lidí na sobě mělo maltské kříže, slavilo se i u moře. Všechny kostely byly osvícený malými i velkými lampami, bylo prostě vidět, že ty svátky hodně prožívají a kolektivně.

Počasí a doprava

Na Maltě byla velká horka až 45 stupňů, zažila jsem tam jeden deštivý den, uprostřed léta. O Maltě se říká, že tam prší jen deset dní v roce. Ale já jsem zažila déšť v září ještě posledních sedm dní, což prý není vůbec obvyklé. Zažila jsem i bouřky, o kterých místní říkali, že tady nebyly deset let. Co se týká kriminality, nezažila jsem žádná výtržnictví, kriminalita tady snad neexistuje, ale sedá se za volant klidně s dvěma pivy. Na Maltě se jezdí hrozně rychle, městská doprava moc na čas nejezdí, nějak jim to nic neříká a zažila jsem i zpoždění třeba dvacet minut. Silnice jsou většinou v příšerném stavu a autobus vjede klidně do nějaké díry na kruhovém objezdu bez ohledu na cestující. Jela jsem v takovém autobuse a lidé poskočili a bouchli se o strop do hlavy. U nás se snažíme dírám vyhýbat, tam mi připadalo, že naopak do těch děr ještě jedou a jedou hodně rychle bez ohledu na cestující a je jedno, jestli je náhodou prudká zatáčka. Už první cesta z letiště byl pro nás šok, řidič jel s námi, jako kdyby chtěl, abychom zvraceli, a ještě vymetal samé díry. Takže do autobusu nejlépe ne po jídle a ještě žíznivý.

Říkala jsi mi, že je na Maltě draho.

Ano, například klasický známý drink tam stojí 7 až 8 eur, a to v normálním podniku, ne nějakém luxusním. Toustový chleba tam stojí kolem 30 korun. Jídlo obecně na Maltě je strašně drahé. Levnější je to samozřejmě ve větších obchodech. Ale je tam spoustu malých obchůdků v podstatě na každém rohu, ale tam je vše tak o dvě eura dražší. Kdybych mohla srovnat nákup běžných věcí u nás okolo čtyř stovek, tak na Maltě za ten samý obsah dáš 1100. V restauraci jsem ochutnala pizzu, není srovnatelná s italskou, a nebyla tak drahá, pro dvě stála asi 11 euro. Po druhé jsem si dala těstoviny s kuřecím masem, které nebylo až tak dochucené, ryby jsou samozřejmě dražší. Čekala jsem na Maltě nějaké rybárny či trhy s rybami, ty tam nejsou vůbec. Hodně se tam jí tuňák, já jsem hodně jedla v hotelu, kde jsem pracovala, jsem se dozvěděla, že klasická svačina či oběd je tuňák, jsou to čerstvé filety, které jsou v obrovské míse spolu s rajčaty a okurkou a pesto, které je do oranžova, takže je asi s mrkví, je česnekové a takové vláčné, a jí se to s pečivem, většinou s bagetou, je to nejtypičtější maltské jídlo a je to výborný.

Hodně se mi lidé po návratu ptají, zda jsem zažila ženy v burkách, hodně jsem obsluhovala například i lidi z Jordánska, jen jednou jsem zažila ženu v burkinách, tedy plavkách a jednu ženu v šátku.

Divím se, že se tě na tohle někdo vůbec ptá proboha.

Ano, hlavně mladí lidé, což mi trochu uniká smysl. Z čeho máme proboha strach? V podstatě jsem tady islamisty vůbec nezažili. Já tohle moc neřeším a nezabývám se tím, když někam jedu. Nemám žádné předsudky. Ani na Maltu jsem nejela s nějakým strachem. A pokud chtějí lidé cestovat a něco zažít, vůbec tohle nemají brát v potaz. 

Co se na nás valí z venku a z médií, to si člověk nesmí vůbec připustit a pak může jet kamkoliv. Neříkám si, že mě tam něco potká, to už bych rovnou mohla zabalit.

Máš úplnou pravdu. Podívej se na mě. Stát se ti může něco doma na chodníku a nečekáš to.

Ano, nikdo z nás neví, ať si plánuje život, jak chce, co se stane zítra. A pokud někdo chce něco dokázat, musí do toho jít po hlavě. Bez strachu.