nová kytka v trávě...

Haló, tady Justýna. 
No konečně. Panička je furt někde v luftu a fotí bůh ví co a na mě zapomíná. Už jí ani nenadávám, když se konečně vrací, protože odchází furt a uklidňuje mě tím, že se za chvíli vrátí. 

Zdravím vás po dlouhéééééééééééé době.

Prý kytka v trávě... Vidíte, jak se tvářím? To reaguji na to, jak mi panička říká, ty moje kytičko.

Ale držím. Vím už, že když fotí, nesmím se pohnout. 
Jednou někdo v komentáři na facebooku řekl, že se tvářím zle. To ale není pravda. To jsem jen soustředěná. Paničku miluji a poslouchám na slovo, i když to ode mě nevyžaduje.
Přes léto, když jsem hned ráno nebyla na zahradě a ani doma, panička tiše zavolala: kde jsi můj broučku? A já jsem hned přiběhla a přeskočila vysoký plot od souseda, kde jsem se trochu potloukala, když tam nebyl. Když je doma, teda doma, on to teprve rekonstruuje, tak tam rozhodně nechodím.
Přiběhla jsem hned, i když zavolání bylo tichoučké, aby panička neměla strach, že se mi něco stalo.

Jo, a ohlašuju, že se blíží podzim. Už jsem se na většinu dne a hlavně noc přestěhovala do domu. Venku už je mi zima. Večer si lehnu paničce na ruku, protože jinak by mi odešla. 
Takto se mnou vydrží dlouho, protože je hodná a nechce mě budit.

Jo já vím, že tohle místo je tvoje. Ale já na svojí židli venku nemám deku a v trávě už spím občas jen odpoledne, když trochu svítí slunce.

Nevadí? Sedneš si na moji židli?

Tady mi ještě bylo hrozné vedro a chodila jsem se chladit na dlaždice do kuchyně. 
No tak tohle bude zase až příští rok.

Mějte pěkný den.

Vaše Justýna.