téměř neviditelný krok pro lidstvo,

ale životní skok pro prvňáčka.

Opravdu první velká životní změna.

Od pondělí chodí naše Lolinka do školy. Každý den dostávám fotky a dozvídám se o prvních zážitcích. Lolinka mi slíbila, že mi hned první den zavolá.

Čekala jsem v pondělí. Odpoledne jsem uklízela nahoře v patře a většinou si s sebou telefon beru. Tentokrát ne a už navždy mi to bude líto.😅

Za hodinu zjistím, že mám dva zmeškané hovory od dcery. 
Ježíš, to byla určitě Lola.

Volám, volám a nic. Dozvídám se, že už teď není čas, dělá něco jiného. 
Naprosto jí rozumím. 
Už ani neví, co mi chtěla vyprávět, nadšení pominulo, když bába dvakrát nezvedla telefon. 

Dobře mi tak.

Ale první dny školy za zaznamenání určitě stojí. 
Včera ráno jsem se hodně nasmála, když mi Tereza vyprávěla storky z prvních dní. Lola za ty dny hodně vyrostla a je najednou dospělejší. 
Vzpomněla jsem si trochu na svoje vlastní pocity, na první klíč na krku a tu vlastní důležitost. Svoji školu jsem Lole ukazovala letos v létě. 
Je přímo přes park proti mému rodnému domu.

V pondělí mohli prvňáčci přijít s taškami, i když je nepotřebovali, kdyby se třeba chtěli pochlubit. Naše Lola uvažuje naprosto dospěle.

Proč by ji proboha vlekla, když ji nepotřebuje? Vždyť ji všichni uvidí zítra.

V úterý: Při odchodu ze školy 20 krát odemyká a zamyká svoji skříňku, aby všichni kolemjdoucí stihli vidět, že má vlastní klíče.

Při nákupu nových bot se Lola ptá, zda by se ještě nemohli vrátit do školy.

Loli, tam už nikdo nebude ani paní učitelka. Ukážeš jí je zítra.

Středa: Konečně půjde na oběd. Vůbec nevadí, že to bude už v 11 hodin. 
Musí přece vyzkoušet čip na obědy.

Na internetu důležitě vybírá obědy na příští týden. 
Máma jí čte tři jídla na každý den a Lola přemýšlí, zda si dá rajskou anebo rýži s masem.
Je to všechno o tolik jiné než ve školce.

A každý den povzdech: my se pořád nic neučíme, jen na koberci malujeme a povídáme si.

Ranní kruh na koberci, kde si každé ráno povídají, budou používat na rozjetí dne až do páté třídy. Výběr školy byla pro dceru celkem velká práce. 
Původně měla být škola soukromá. 
Nakonec našla tuhle školu blízko bydliště, která jako soukromá přístupem k dětem rozhodně působí. O skvělém přístupu vypovídá i to, že není lehké se do školy dostat, když není vaše spádová. 
Děti rozhodují o spoustu věcech ve škole spolu s učiteli. 
Například si vybírají na každý týden jiné zvonění. Pokaždé jiná třída.

Není to tedy klasický zvonek, který vyděsí, ale hudba, kterou si děti samy vybraly a která násilně nepřeruší rozdělanou práci.
Lolinku baví její nová životní etapa. 
Konečně může nosit silonky a vybírat si každé ráno krásné blůzy. 
Už to není jako do školky leginy a mikina, kde to na hřiště stačilo.
Prostě najednou je to opravdu velká holka.
Hodně lidí kolem mě říká, jak ten život strašně letí. 
Já jsem ten pocit vlastně nikdy neměla a nemám. 
Pravděpodobně je to o prožívání každodenních okamžiků života. 
Někdy mám pocit, jako bych si život nastavovala. Některé dny jsou tak plné zážitků a většinou malých, že mám pocit, že od rána uplynuly aspoň tři dny.
Zrovna v tomto případě vím, že jsem si s Lolou hodně za těch šest let, 
co je na světě, užila. 
Nemám pocit, že o něco snad přicházím. 
Jen to teď bude jiné, než když byla malinká.
Mějte všichni krásný den a pokud možno hodně nastavený.

P.S. Hani, Růži a Jarko, nezapomněla jsem na vás, i když to tak možná vypadá. 

Omlouvám se, nějak nestíhám, dám vědět do emailu, až balíčky odejdou .

Fota z archivu Tereza Veselá