u nás o blbce nezavadíš

Nevím, jak se to stalo, ale tato činnost dosud patřila do mé kompetence. 
Než můj muž dorazil večer z práce, měla jsem shrabáno, ovšem klasicky hráběmi. 
 Letos poprvé se toho ujal můj muž. Za prvé má na to čas, já mám hodně práce s psaním pro noviny, to vloni tolik nebylo a za druhé po nehodě by to byl pro mě projekt na pětiletku. 
Vlastně sami dva bychom to možná do zimy nestihli. 
No, když je něco jednomu, druhý má taky problém. 
Máme to tak pořád celý náš společný život. Málokdy si někdo z nás připadá ojediněle. 
A když se to náhodou stalo, tak to byl vlastně průser na hranici života a .....

Ale to by nebyl můj muž, aby nevymyslel nějaký zlepšovák a nemusel vzít hrábě do ruky. 
Vynálezce každým coulem. Kdo čte blog pravidelně, ví, že už tady nějaké zlepšováky byly. 
Jako trochu děsivá síť na čištění bazénu z mých apartních punčocháčů, protože koupená byla na prd, při nevídané úrodě třešní brčko na odpeckování ...

Zlepšovák, který vymyslel tentokrát, už používá od té doby, co padá listí. 
Ale teprve teď mě napadlo poslat to do světa. Vlastně takto sbírá letos vše ze zahrady, všechny větvičky při čištění růží apod. Můj muž to považuje za úplně normální věc, pro něj to není nic objevného, ale včera uznal, že to přece je originální usnadnění práce. 

No v tom je mistr. Práci se nevyhýbá, ale vymýšlí, jak si ji ulehčit.

Takže u nás se shrabuje listí elektrickou sekačkou na trávu!
V cuku letu je hotovo.
Přizvednou se lišty, aby se tráva nesekala a sbírá se úžasně jen listí do koše sekačky, která má automatický uzávěr, který ohlásí, že koš je plný. Ten se vysype a jede se dál. 
Sekačka, prý velmi výkonná dí můj muž, je zakoupena na eshopu Lidl, jak jinak, 
takže úplně obyčejná.

No možná to není novinka a už to někdo takto dělá, protože můj muž je jako Cimrman. 
Já vlastně trochu žiju s Cimrmanem. Nevím, jestli si pamatujete scénu z nějakého filmu, kdy C nese rychle svůj vynález na patentový úřad a tam se ozve: teď tady byl ten a ten. Tak to je přesně můj muž. 
Za svůj život vymyslel spoustu zlepšováků, ještě v době "temna", bez internetu, a když se začal o to zajímat, třeba vylepšení motoru auta, zjistil, že v Americe to už jede.

Tajně doufám, že aspoň někdo z vás to nezná.

Ať má "cimrman" radost 😀

pro ztracené pejsky a kočičky

 

Mám ráda smysluplné akce. 
Na včerejší reportáž z mělnického útulku jsem se fakt těšila. 
Dát do novin něco, co pomáhá, mě uspokojuje. Včera jsme křtili charitativní kalendář. Charitativní proto, že všichni, kdo se na tvorbě podíleli, pracovali zdarma. Zajímavou fotografku Jitku Sobkovou, která se neustále směje, znám už od léta, kdy jsme spolu dělaly rozhovor a její vize na kalendář byla fotit zvířátka spolu s lidmi, kteří se o ně starají, na téma Bojovníci, ale ve smyslu ochranářském, nikoliv boj. Takže žádné modelky. 
Vše bylo foceno v tématických kostýmech, úžasná vizážistka líčila a česala a vzniklo něco smysluplného. 

Když se spoji tři úžasné ženské, fotografka, vizážistka a předsedkyně spolku, která má na starosti vedení mělnického útulku, musí vzniknout něco úžasného.

Projít si útulek nebyl tentokrát čas a moje útlocitná duše po tom ani netoužila. Už jsem viděla ta smutná očička, která říkají: vem si mě! a to bych nezvládla. Svoje svědomí jsem uspokojila dárkem - taškou granulí, které jsem nakoupila v Hodoníně u svého bratra, který vlastní zverimex.

Ten náš asociál doma, myslím Justýnku, vedle sebe nikoho nesnese. 
A já jsem věděla, páč se znám, že prohlídku bych nezvládla. 

Nějaká zvířátka možná ukážu na blogu z předvánoční akce v prosinci. 
Tam bude plno a prohlídku zvládnu, protože bude naděje, že si zvířátko domů odnese někdo jiný.

Rozhovor s Jaroslavou Tichou, předsedkyní spolku byl včera zajímavý a ani se mi všechny úžasné informace do článku nevešly. Tak některé jen tady pro vás. Navíc do novin nemohu napsat nic osobního, takže proto malá reportáž na blogu.

Možná trochu varování. Lidé občas zachraňují zvířátka, která nejsou zraněná a ani opuštěná. To se stalo malému daňkovi, který si pravděpodobně jen odběhl od maminky. Nicméně, když jej lidé přenesou do jiného prostředí, už tam nejde vrátit. Možná to někdy s péči přeháníme a narušujeme přírodní zákony. Líbí se mi, že útulek dává zvířátka na rok pouze do pěstounské péče, aby mohl kontrolovat, zda je zvířátkům opravdu dobře.

Z mělnického útulku má svého mazlíčka i herečka Simona Stašová, které byl pejsek ušit přímo na míru. A když si volala před odvezením Topinky, jak ten zázrak vypadá, odpověď zněla: 

no jako vy, je vám podobná. 
Na druhé straně se ozval Simonin smích: takže zrzavá a prdlá 😅

Dnes vám úkážu z kalendáře jen malou ochutnávku, protože jak víte, do novin musím fotit lidi. 

Takže kradu z archivu fotografky. Jediná moje fotka je ta úvodní, kterou jsem vyřízla.

Úvodní stránka kalendáře je pro mě symbolická. Tlapička s mandalou. 
Pokud budete mít někdo o tento ojedinělý kalendář zájem, který má přidanou hodnotu charitu, dá se koupit na stránkách útulku.

A tady některé fotografie Jitky Sobkové.

malá úvaha pro dnešní den

Pár krásných vět pro dnešní den. A ve slovenštině. 
Slovenštinu mám moc ráda a nejen proto, že jsem po mámě na půl Slovenka. 
Vzpomínám si kdysi na slovenské pondělky v televizi, které jsme všichni sledovali. A hlavně rozuměli. Dnešní generace se již tolik se slovenštinou nesetkává, takže jí tolik nerozumí. 
Já jsem četla i knihy ve slovenštině a moje asi první kniha ve čtrnácti letech byla Čachtická paní, vlastně jsem ji četla v originále, protože ji napsal Jožo Nižnánsky.

Někdy slova někoho jiného jsou v danou chvíli víc, než bych zplodila já. 
Nevím vlastně proč, citáty mám ráda, ale nejsem jejich ortodoxní fanda, ale v poslední době jsem přístupnější krásným nebo moudrým slovům někoho jiného. Ne že bych je snad vědomě vyhledávala, spíš si mě najdou samy. Někde na ně narazím a čtu. Většinou jsou to naprosto otrocky známé pravdy, které člověk zná, někdy se jimi i možná řídí. A proč mě oslovují? Vlastně nevím. 
Možná napsané mají pro mě větší váhu. 
Anebo prostě stárnu a mám víc času se zabývat filosofickými otázkami života.
Jo a do úsměvu se nutit nemusím. Patří ke mě přirozeně. Usmívám se pořád, i když je mi někdy mizerně. Tak hezky s úsměvem do nového dne.

Usmievam sa, aj keď sa veci nedaria. 
Usmievam sa, pretože to je najlepší spôsob, ako ich začať meniť. 
Usmievam sa, pretože nechcem, aby ľudia, ktorí ma milujú, mali o mňa strach.
Usmievam sa, pretože ma to robí silnejšou.
Usmievam sa, pretože srdce s nádejou vo vnútri, nemôže byť bez úsmevu.
Usmievam sa, pretože milujem usmievavých ľudí.
Usmievam sa, pretože žiadne obavy, či utrpenia nemajú právo na môj úsmev.
Usmievam sa, pretože ten, kto miluje život, vždy má dôvod na úsmev.
Usmievam sa, pretože existuje niekto, kto má rád môj úsmev a dokáže sa potom tiež usmievať.
Krásne ráno a deň plný úsmevov, priatelia, ;) .... Odin

Sú dni, keď sa ti nechce nič robiť a dokonca ani pohnúť sa.
Sú dni, keď sa cítiš unavený zo všetkého a z ničoho.
Sú dni, keď pochybuješ o veciach, ľuďoch a dokonca aj o sebe.
Sú dni, keď sa cítiš pohlcovaný každou vecou, ktorá sa okolo teba deje.
Ale nič z tohoto netrvá večne.
Niektoré dni sú len zlé dni, to je všetko .... Odin

Jedného dňa premýšľajúc nad životom som sa ho opýtala: ,,Prečo nie si vždy fér?"
A on mi usmiaty odpovedal: ,,Z času na čas sú veci, ktoré sa ti zdajú nespravodlivé. Ale vedz, že v správny čas spoznáš ich zmysel." .... Raffaela Frese

si to ani nezasloužím ...

Jsem naprostý lempl a ignorant, co se týká pokojových kytek, ale to už jsem tady psala mnohokrát.
 Zahrada se zalévá pořád, ale doma???

Občas něco svou velmi sporadickou péči zničím, tak mě překvapuje, že vůbec u mě něco kvete. 
Ani si to nezasloužím.

U mě prostě vydrží silný jedinci, kteří se sami o trochu vody přihlásí. Chtěla bych se zlepšit. Dřív jsem se vymlouvala na to, že jsem tak pracovně vytížená, že si prostě na ty chudáky vůbec nevzpomenu. Teď teda tahle výmluva pozbyla smysl, páč většinou pracuju z domova. 
A několikrát za týden si říkám, panebože musím zalít kytky. 
Jen to dopíšu a jdu na to.  
Bohužel tenhle slib málokdy splním, páč jej prostě v paměti neudržím.

Takže začíná mi kvést vánoční kaktus, kvete mi neustále kytka, zas nevím, jak se jmenuje, kterou mám už snad patnáct let. A zjistila jsem, že kvete, když ji nechám jen tak. Když se snažím ji nějak upravovat to hezčího tvaru a zastřihnu, přestane na půl roku kvést. 
To je přesně můj "člověk", přílišná péče ji hubí, stejně jako mě.

Z kytky, kterou jsem dostala k narozeninám od bratra a švagrové, jsem měla nelíčenou radost, protože mi v posledních dnech něco na značkách ubylo. 
Ale zároveň je to pro mě hodně zavazující. 
Nejsem si jistá, jestli to pro mě není trochu jako perly sviním. 

P.S. Včera jsem zalila všechny kytky.

pohovková story

Tedy je to už pro zasmání. Jako v Kocourkově. A humoru není nikdy dost. I když tohle vlastně moc humorné není, je to spíš tristní. Ale já už se směju. Nerada píšu špatné recenze, ale tady to evidentně už nejde. V srpnu, ano už v srpnu jsem tady popisovala anabázi s pohovkou, kterou jsem si 8. června objednala na mém oblíbeném, tedy do té doby oblíbeném eshopu Vivre. Zkrátím to, sedačka měla dorazit v polovině července. Od té doby byla v Čechách, dokonce prý u dopravce, který ji údajně nemohl najít, jako kdyby to snad byla špendlíková hlavička a mě přestaly bavit odpovědi a výmluvy pracovníka, který se mnou komunikoval, jako že zítra už bude vědět, kde je a kdy nám ji doručí apod. bez nějaké velké snahy něco vyřešit. Začátkem srpna jsem po dohodě s ním objednávku zrušila. Objednala pohovku jinde, mnohem hezčí, která dorazila do týdne.
Tím pro mě mělo všechno skončit.
Do eshopu jsem nechodila už vůbec, protože jsem ztratila fakt důvěru v solidní jednání, na které jsem byla před tím zvyklá.
Ono to ale neskončilo.
Někdy v září mi napsali, že mi tedy objednávku zruší. Naštvalo mě to, ale nestálo mi to za to se tím zabývat. Prostě nikdo nečetl emailovou komunikaci anebo se někam ztrácí intelekt. No, selský rozum postrádám tady už dávno.
Tuto sobotu ovšem dorazil email s fakturou za pohovku, kterou jsem nikdy neobdržela. Poprvé od té doby jsem se podívala na web do historie svých objednávek. Tohle byla moje osmá. 
A teprve tady jsem se naštvala. Objednávka je ve stavu nikoliv zrušeném, ale s poznámkou vrácený balík, kontaktujte nás. Jak si proboha někdo po půl roce od objednání může myslet, že snad budu zboží ještě potřebovat?!
Nejdříve jsem to vzteky chtěla přejít. Ale co když to bude pokračovat a přijdou vymahači na dlužnou fakturu 😀? Nene, já musím pro jistotu reagovat, i když už mě tato naprosto zbytečná a nesmyslná anabáze fakt nebaví.
A jak to pro mě skončilo?
Reagovala jsem:

Dobrý den,

myslím, že byste si tam měli udělat opravdu pořádek. Nakupovala jsem u vás ráda až do letošního roku. Jen shrnu celou anabázi, i když ji zajisté najdete v historii emailů. Objednala jsem si u vás 8. června pohovku, kterou jsem u vás urgovala ještě koncem července či začátkem srpna, protože jsem ji nutně potřebovala, byla v Čechách, ale nebyla k nalezení a už mě nebavily neustálé výmluvy pracovníka, se kterým jsem komunikovala. Už jsem nechtěla čekat a po emailové dohodě s vaším zaměstnancem jsem objednávku zrušila a objednala krásnou pohovku jinde, kterou jsem obdržela do týdne. Z vaší strany nepřišlo pořádné vysvětlení, natož omluva, proč není pohovka k nalezení a nyní vidím, že objednávka není dosud zrušena a pohovka, kterou jsem díky vám nikdy neobdržela, je vedena jako vrácený balík. A ještě mi ji připomínáte v emailech. Žádám o nápravu, no nakonec se mohu od vás odhlásit, protože důvěru jsem dávno ztratila. Dušková

Jen nechápu, jak je možné takto změnit přístup k zákazníkům a dávat najevo naprostý nezájem, jestli odejdu či nikoliv. Jistě jsem jen jedna, ale sama z praxe vím, že negativní reklama od jednoho člověka je víc než desítky pozitivních a důvěra se těžko získává a velmi lehce se ztrácí. Do této doby jsem na Vivre byla nadmíru spokojená a nakoupila spoustu krásných věcí, které jsem i na blogu prezentovala.
A tak si tady žijem. Nuda u nás fakt nebývá.
Tak i to je život.  
Mějte pěknou neděli pokud možno bez otázky: kde je???

nádherné "zbytečnosti"

Nikdy nedávám praktické dárky, které někdo potřebuje. Ty ať si koupí každý sám. Já bych teda od svého muže nechtěla dostat sporák či pípu na pivo. 
To není fikce, to je skutečnost.

Dávám "zbytečnosti", které si myslím, že potěší a obdarovaný by si je asi nekoupil. 
A taky pochutiny a dárky vlastní výroby.

Ráda i nádherné zbytečnosti dostávám, ale zbytečnostmi se jen zdají. Když je dostanu, mám radost a říkám si, jak jsem mohla bez toho žít. 
Podle mojí mamky je to ovšem jen na prach, jak ona říká. 
To mně nevadí. Mám ráda kolem sebe hezké věci a kochám se pořád.

Vzhledem k tomu, že je čas nakupování dárků, prezentuji zde "zbytečné" nádherné dárky, které jsem dostala já na Moravě k narozeninám. Sice vám nemohu napsat odkaz, jako to normálně dělám vždy, kde nakoupit, ale třeba to někoho inspiruje k nákupu úplně něčeho jiného anebo podobného. 

Aspoň já to tak mám.

Kovového jeřába jsem si zamilovala. Je osázený kamínky, které svítí, když se nasvítí. Jako kdysi v dětství, když jsme podobné kamínky drželi pod světlem a pak pod peřinou svítily.

Rovněž velkou nádhernou vázu. Nevím, jestli je to na fotkách vidět anebo to vidím já, protože to vím, ale je dvoubarevná. 

Prostě krásná. Tak velkou nemám.

Ještě není nic na značkách. Zas budu obracet barák na jih, než najdu to správné místo. 
Socha jeřába se hodí i na zahradu, ale teď ji chci mít blízko sebe. 
Možná ji tam ani nikdy nedám.

A tento krásný malý stojan, vidíte pro srovnání ten štětec normální velikosti, s malým plátýnkem je rozkošný. Co je malé, to je milé.

Chtěla bych tam něco namalovat, ale to budu potřebovat asi štětečky k očním stínům 😂

střípky z D1

Kdo občas jedete po dálnici D1, víte, že málokdy ji projedete bez problémů a v časovém limitu, který by odpovídal délce trasy.

V úterý to sice nebylo tak kruté jako před lety, když mi mamka volala: kde jste? mami, před Brnem. Volala za hodinu: kde jste? mami, před Brnem. No tehdy to většina z nás pak brala už přes trávu.

Tentokrát to nebylo až tak dramatické. Tedy pro nás, pro někoho bohužel to byla úplně konečná.

Před devíti kříži jsme začali jet krokem a viděli jsme, že v protisměru na Prahu nejedou vůbec žádná auta. V rádiu hlásili příšernou bouračku tří kamionů s jedním mrtvým. Když jsme dorazili k místu nehody, pochopili jsme, proč je náš směr stažen do jednoho pruhu. Na druhé straně zabrala nehoda celou silnici, takže potřebovali část i té naší. Hasičská auta stála v koloně a nemohla se dostat k nabouraným autům. Na nehodu jsem nekoukala. Co mě však zaujalo a šokovalo, byli desítky "supů", kteří zabrali kopec nad silnicí. Můj muž si nejdříve myslel, že jsou to lidé z těch nabouraných aut. 

Já mu říkám, to určitě ne. Ty by všichni stáli v hloučku, protože by je prožité trauma spojilo. 

Tady stáli lidé, desítky lidí, roztroušeni nahoře na kopci a v poli bylo vidět i auto. Před nimi byla už policejní páska. Zřejmě to někteří potřebovali vidět zblízka. Tomu fakt nerozumím. 

Já jsem otřesena sotva o tom jen slyším. I k požáru u nás jsem se musela přinutit jít kvůli novinařině, osobně by mě tam nikdo nedostal.

Kolona byla dlouhá až za Brno a nevypadala, že se hned tak hne. Na konci se obrátilo asi jedenáct aut a jelo v protisměru k úděsu řidičů kamiónů, kteří přijížděli a nevěděli, co se děje, protože kolona byla daleko před nimi. Nemohla jsem se na ten risk dívat.

Nerozumím tomu, nechápu, ani pochopit nechci, co to proboha těm lidem dává zírat na cizí neštěstí.

Fotky, které sem přidávám, se mi k tomuto tématu hodí. Při té nehodě pro jednoho skončil život.

Jsou to fotky z krásného hřbitova v Hodoníně, fotek jen pár, špatně se tam fotí, je tam plno stromů a není kam ustoupit pro vhodný záběr.

Pro mě byly Dušičky teprve ve středu. Šla jsem zapálit taťkovi svíčku a přinesla kytici. Při tom jsem fotila i kapli, která je moc hezká, ale dovnitř se nedalo. Jinak bych nahlídla.

Ve středu byl na D1 další smrťák.

Myslím na to, že je čtvrtek a my za chvíli vyjíždíme taky.

Tak si jen přeju, zdrávi došli.

P.S. Je pátek. Jsme doma. Cesta přes ucpanou Prahu domů nám trvala skoro dýl než z Hodonína do Prahy. Přeji vám hezký pátek bez nehod.