kdo se skrývá v trávě?

Mému muži se povedlo Sáru vyfotit v trávě. Vypadá roztomile, jak jí kouká jen hlavička. Většinou se takhle ukrývá před námi jako malé dítě a má pocit, že ji nevidíme.

Já přidávám fotku Sáry v botě, kterou musím vysvětlit. Jak někdo může pochybovat o inteligenci zvířat...

Minulý týden jsme odjeli na pár dní na Moravu, ostatně nebylo to poprvé a Sáru jsme tady samotnou nenechali. Hlídá ji pravidelně kamarádka a už se spolu hodně sžily a Sára tuhle "chůvu" miluje. 

Přesto, když jsme se tentokrát vrátili, nebylo žádné vítání jako jindy po návratu po pár hodinách, žádné radostné protahování a kníkání na uvítanou. V podstatě to bylo naprosto chladné přivítání a já záhy pochopila, že je Sára naštvaná: vždyť si mi říkala, že se vrátíš za mnou brzo. Tohle je brzo?!

Sedli jsme si s mužem po té cestě na zahradu a Sára se usadila blízko nás, ovšem byla k nám otočená ostentativně zády. Když jsem ji volala jménem, vůbec se nepohnula a že mě slyší, o tom svědčily jen pohybující se ouška. Pochopila jsem, že s námi nemluví, že je fakt naštvaná.

Trvalo to dlouhou hodinu, možná víc, než se mi přišla přitulit k noze a udobřit se. A od té doby, jakmile si jde lehnout v horku na chodbu na dlažbu, okamžitě mi zalehne boty, abych asi nemohla odejít. Ve středu se na chodbě myla a to ji v té chvíli nezajímá nic, dokud tento očistný úkon nedokončí. Moje boty, díky Sáře rozházené, byly kus od ní. Vycházím z obýváku, za chvíli odjíždím dělat rozhovor. Sára přestane s očistou, prohlédne si mě od hlavy k patě a zřejmě si všimne, že jsem oblečená na ven. Ona už to rozeznává, najednou vyskočí a utíká si lehnout na botu celou svojí vahou a ještě ji obejme oběma packami. Vím, že je Sára hodně chytrá, že jí to pálí, ale tohle mě přece jen překvapí. 

A i když vidí a ještě jí to hlásím, že nikam nejdu, že jsme doma, stejně ty boty zaléhá už víc než týden. Dokonce na nich spí. Ale když jsem se přiblížila s foťákem, okamžitě zvedla hlavu a začala pózovat.

No a tak si tady žijem...

Mějte pohodový den s úsměvem.