na pět životů...

Před dvěma týdny mi vyšel rozhovor, který jsem zapomněla dát na blog, přestože si myslím, že je zajímavý a přesahuje náš region. Myslím si, že by někoho z vás mohl zajímat, protože aktivita této ženy by vydala na pět životů. Sama jsem hodně aktivní celý život, přesto mě tohle překvapilo. Velmi inspirativní osobnost. Na fotky, pokud chcete, se můžete podívat u článku Jana Šebestová: První moje role byl Bivoj a já vkráčela na jeviště s kancem… (kanalem.com).

Mějte pohodový den.

Jana Šebestová: První moje role byl Bivoj a já vkráčela na jeviště s kancem…

Marta Dušková

Představit velmi kreativního člověka z mělnického regionu Janu Šebestovou jednou větou nelze. Má tolik zájmů a činností, že by to stačilo na pět životů. Její činorodost mě oslovila. Jen namátkou budu jmenovat. Je součástí Rodinného centra Kašpárek, učí v Hudební škole Yamaha, hraje v Novém divadle Mělník, zpívá ve sboru Intermezzo ze Mšena, je členkou Velkého dechového orchestru Mělník, uvádí chrámové koncerty, je v radě Mělnického osvětového a okrašlovacího spolku…

A v první řadě je maminkou čtyř dětí. Sešly jsme se v kavárně u dobré kávy a povídaly jsme si nejen o zájmech, ale o životě vůbec.

Dnes vám velmi ráda představuju Janu Šebestovou.

Já jsem se s Vaším jménem poprvé setkala v souvislosti s akcí v kavárně Café Živel, kde jste dělala muzikoterapii. Můžeme tedy náš rozhovor začít právě muzikoterapií?K muzikoterapii jsem se dostala na vyšší odborné škole na katolické akademii v Praze, kde jsem chtěla absolvovat jako sociální pracovnice, nicméně moje maminka měla tehdy rakovinu v pokročilém stádiu, takže jsem vzdělávání přerušila a věnovala jsem se mamince.

Kolik Vám bylo let?

Bylo to v roce 2013 a bylo mi 25 let. V té době jsem se zrovna vdala a zůstala jsem na Mělníku.

Co přesně obnáší muzikoterapie? Co konkrétně se dělo při akci v kavárně?

Muzikoterapie by měla být ohraničena rituály a vždy by měla být určena pro konkrétní klienty, se kterými se setkáváte. Měla by být přizpůsobena věku dětí a případně handicapu, pokud nějaký mají. A situaci, protože musíte improvizovat. Používáte tedy techniky, které potřebujete, abyste je trošičku naladila, protože nemůžete dělat jakoukoliv terapii bez navázaného vztahu. Musíte je hodit tzv. do pohody, aby vám důvěřovali. A když cítí, že budou v bezpečí, tak se vám otevřou. Takže to je základ. K tomu můžete přidat v podstatě cokoliv, ale musíte vědět, proč to děláte a co chcete způsobit. A když se to stane, můžete zase použít něco jiného. Po dvaceti minutách se doporučuje nějaká klidová činnost. A pak zase navážete a uzavřete rituálem.

Jak dlouho trvá terapie?

Děti nevydrží víc než 15 minut pozornosti, takže je zapotřebí to vyměnit za klidovou činnost, a potom je opět možné pokračovat dalšími 15 minutami. Ale celkově to trvá 45 minut, stejně jako je klasická lekce nebo učební hodina ve škole.

Vím, že další Vaší kreativní aktivitou je maňáskové divadlo.

To jsem vlastně zdědila, když jsem nastoupila do Rodinného centra Kašpárek, to byl možná rok 2007-2008, to jsem ještě studovala na gymnáziu. Hrála jsem v ochotnickém divadle Nové divadlo Mělník, a ještě jsem zároveň recitovala v divadle HDP, a při tom divadle se mi vlastně nabalovaly další činnosti, protože mě vždycky někdo oslovil. Takže jsem v tu dobu navštěvovala sbory, chodila jsem do Kašpárka do herničky pro děti a tam mě odchytila Kristýnka z Kašpárku s tím, že jsem vlastně takový kašpárek, jestli bych to tedy nechtěla použít v divadle. První moje role byla role Bivoje, takže jsem vkráčela na jeviště s kancem v podpaždí. Maminky na to dodnes vzpomínají, že to byl nejen pro jejich děti velký zážitek. Tam jsem opravdu zabodovala a postupně se to divadlo rozšiřovalo a měnily se maminky i děti. Maminky přijdou, odchovají si děti, a pak zase odejdou, když jdou děti do školy. Jediná maminka, která zůstala, je Helenka Frýdlová, která Kašpárek vede, a pak já. Já jsem začínala jako svobodná, pak se mi narodil František a já jsem postupně odcházela a pak jsem se vracela po narození dalšího dítěte. Kašpárek je moje dlouholetá srdcovka. Další mojí činností je hudební škola Yamaha, hudba pro radost, kde je vlastně režim nastavený stejně jako u muzikoterapie, ale rozvíjíme klasické činnosti, jako je grafomotorika, mimika dětí, představivost. 

Škola je součástí Kašpárku?

Ne, v Kašpárku máme v pronájmu krásný prostor. Nádherný sál s úžasnou akustikou a je tam klid. Přijdete tam jako domů. Já jsem tam doma.

Vím i o další vaší činnosti vyučování angličtiny. Je obdivuhodné, jak jste kreativní a činorodá.

Ano, doučuju angličtinu pořád. Jsem na rodičovské, takže doučuju různě v Kašpárku i doma. A pořád mě to baví.

Je něco z těch činností dominantní? Něco, co děláte nejraději?

Mě všechno baví a všechno mi dává smysl. Ale nejvíc asi vnímám jako nejpotřebnější řečnění na pohřbech. To jsem převzala od pana Mědílka, když šel na operaci v roce 2008 a od té doby dělám smutečního řečníka. Baví mě to a lidé to vnímají velmi pozitivně.

Jste neuvěřitelně akční. A ptát se, jak se to dá zvládnout při čtyřech dětech, je zbytečné, protože vy to zvládáte.

Aby to člověk mohl zvládnout, musí mít zázemí. Kdyby mě rodina nepodpořila, tak to dělat prostě nemůžu.

V jakém věku jsou vaše děti?

Od sedmi a půl až do jednoho roku.

Máte aktuálně nějaké nové plány? Co vás čeká nebo co připravujete?

V září se vracím do školy Yamaha, teď jsem měla pauzu se svým nejmladším dítětem. Budu učit v pondělí na Mělníku a moc se na to těším, po pauze se potřebuju vyřádit s dětmi. Budu vystupovat se sborem Intermezzo ze Mšena, kde tchán dělá sbormistra a já tam zpívám. A čeká nás 31. srpna vystoupení v Masarykově kulturním domě, kde bude akce pro Český rozhlas (poznámka redaktorky v souvislosti s výstavou ke stému výročí rozhlasu). Myslím, že to bude pro návštěvníky milé překvapení. A uvidíme, co dalšího život přinese. Každý den máme s dětmi jiný. Buď jsme v Kašpárku a děláme kurzy, nebo hlídáme děti, nebo zkouším se sbory.

Domnívala jsem se, že škola Yamaha je hlavně o hře na hudební nástroje.

Ano je, nejdřív ale děti musí zvládnout jemnou motoriku a pak mohou hrát třeba na flétničku či na klávesy, ale k tomu vede trochu delší cesta. Děti se musí naučit správně rytmizovat a už by tam měla být nějaká intonace, a to se vyvíjí až od věku 4 a půl až třeba do 8 let. Nejdříve se děti musí rozhýbat i s hlasivkami, a pak když vidíme, že to půjde, tak mohou začít hrát.

Vy máte tolik aktivit, že by to stačilo pro pět lidí, pro pět životů.

Ano, ale vždycky mě k tomu dovedla nějaká náhoda, někdo mě oslovil, někdo mě zlanařil a ono to vyšlo. V 16-19 letech jsem neměla žádné starosti jen školu, tak jsem přijímala, co život nabízel. Ještě jsem zapomněla na další svoji aktivitu. V roce 2010-2011 mě František Šťastný oslovil, abych zkusila zpívat dechovku a začali jsme na zámku s obnoveným sborem Fénix, pak to pokračovalo s dechovkou Mělničanka, kde jsem zpívala. Naučila jsem se díky tomu zpívat na mikrofon, od té doby už se nebojím, a byla to pro mě obrovská škola. Já jsem do té doby dechovku nikdy nezpívala a ani jsem k ní neměla vytvořený vztah. Tím, že to babička sledovala pořád v televizi, už jsem ji nechtěla ani moc slyšet. Ale tady jsem si tu cestu našla a zůstala jsem u dechovky dodnes. Takže dnes jsem součástí Velkého dechového orchestru Mělník.

Teď právě běží letní cyklus varhanních koncertů, kde jsem moderátorkou a ráda bych pozvala všechny v neděli 27. srpna od 18 hodin na koncert, kde jsou varhany a zpěv, do chrámu sv. Petra a Pavla.

Pocházíte z Mělníka?

Ne, nepocházím, připlavila jsem se přes Vltavu z Prahy, ale Mělníku jsem věrná, i když teď bydlíme v Byšicích. Tam jsme v podstatě jako na chaloupce a je to kousek od města.

Děkuji za příjemné setkání a povídání. Naši čtenáři se s Vámi jistě setkají při různých Vašich aktivitách a já Vám přeji hodně úspěchů a radosti při všech Vašich činnostech, které přinášejí radost nám ostatním.

Použité fotografie archiv Jana Šebestová