no nic moc...

Chtělo se mi, ale neměla jsem to dělat. Chtělo se mi brzo ráno fotit kytky. 

A neměla jsem to dělat, protože jsem uviděla hodně práce. 

V posledních dnech pořád pršelo, ne že bych neměla radost, i když jsem pár dní narušila svůj ranní rituál v bazénu, anebo jsme byli pryč a na nějakou údržbu zahrady jsme neměli čas. 

Dnes od rána svítí slunce, tak dnes se snad na to vrhnu. 

Možná půjdu i do toho bazénu, i když voda bude asi ledové.

Samozřejmě jsem si fotila jen, na co se dá aspoň trochu koukat. 
Jako například nejkrásnější okno ze všech ...

Dnes se mi nechce nic psát, tak jen krátce. Mějte pěkný den.

jepičí život 10

Nenapadlo by mě, když jsem si vymyslela první díl, že se z toho stane projekt, který baví nejen mě, ale i vás.
Teď malé opakování pro ty, kdo se přidali k našemu malému společenství nedávno, o co vlastně jde. Bylo mi líto, že některé vaše komentáře jsou malými příběhy ze života a mají jepičí život. 
Zaskví se pod příspěvkem a upadnou v zapomnění. Chtěla jsem, aby některé ještě jednou spatřily světlo světa, a tak jsem je začala vybírat do projektu jepičí život. 
Některé dokonce vypráví příběh ze života a mohly by klidně stát samy o sobě.
Takže dnes opět vybírám. Minule jsem v jepičím životě 9 skončila v březnu 2019, tak dnes pokračuji. Tak snad vás malé ohlédnutí do minulosti opět zaujme. 
Zjistila jsem, že s každým dílem zabírám menší časový úsek, protože vaše komentáře přibývají každým rokem a jsou delší. Tak dnes jsem se dostala do konce července 2019. Pokračování příště.
Jo a protože občas něco namaluji podle zážitků, tak v úvodu je "putování za červeným polem" z roku 2019 inspirované stejnojmenným příspěvkem.
Mějte pěkný den.

pobavilo 😂😂😂

blondýna4. dubna 2019 8:36

Klobouk dolů, i jako zdravotní sestře mi lítal žaludek, když jsme se měli postarat o zubní či oční náhradu !

Petra K. Obyčejné radosti života4. dubna 2019 9:59

Jééé, to jsem se opět zasmála.... Ta představivost mi jela na plné obrátky, fuj :o)
Hele, ony zuby asi nebudou levná záležitost a výroba nových bude taky nějaký pátek trvat. Třeba se ještě majitel rád přihlásí :)
Měj prima dny, Petra

Helena Davidová4. dubna 2019 10:03

Pomoc!!! Tohle bych tedy nedala :o) I při čtení mám žaludek mírně na vodě...
Taky občas něco najdeme, naposledy Adam při venčení telefon, pracně jsme se dopátrali majitele a ani nepoděkoval. Zeptal se, jestli mu ho nedovezem...
Marti, měj hezký den. Helena

Růža4. dubna 2019 11:48

Přestože mám sama vyndavací zuby, tak ty cizí bych určitě nezvedla. Dotyčný asi nemá FB a netuší, kde zuby ztratil.
Přidám perličku. Protože vnoučata u nás i spí, tak jsem je seznámila s tím, jak je to s mými zuby. No a naše malá drbna se tuhle u nich ptala sousedky, jestli má vyndavací zuby.
Měj krásný den. Růža

Dáša F.4. dubna 2019 18:33

Marti, pobavila jsem se, ale zuby bych také asi nezvedla. .o)
Měj krásný podvečer. D.

Anonymní4. dubna 2019 21:54

Jo, Marti a to jsou případy, kdy lidem zuby spadly do opravdu nepěkných míst!
Můj manžel jednou našel aktovku, odnesl na Měst.policii a přišel mu poděkovat majitel, neb v tom byly dokumenty a když si tašku na zastávce busu odložil na lavičku, nějaký mladík mu ji ukradl a utekl s ní, pak ji odhodil.
Dobrou Jiřina z N.

Stáňa4. dubna 2019 21:56

Taky mne dnešní příspěvek pobavil. A přiznám se, že do vyhozeného obsahu žaludku by se mi taky sahat nechtělo - notaben pro zuby :-)

Martina z Českého ráje5. dubna 2019 0:20

Marti, já najít zubní poblitou protézu,tak bliju taky.Smekám před tou paní a ještě si jí dala mezi parfémy.Já jsem taky ač jsem se musela přemáhat ,mamce na noc vyčistila a dala do skleničky.Přeji dobrou noc.Martina

Laura Kováčová5. dubna 2019 0:40

Predstava náhradných zubov pred bránkou ma celkom desí a obdivujem pani, ktorá si ich ešte vystavila pri parfémoch ... ale asi je to dobrá duša ...
Marti, pozdravujem s úsmevom na perách ... L.

je to furt dokola

Hana Šlechtová22. dubna 2019 9:00

No mně se už kojení dávno netýká :-), ale souhlasím s Tebou. My jsme jezdívaly dost roků na několik dní na horské chaty na tzv.Dámskou jízdu-babičky,matky,děti. Takový pel-mel. A stalo se, že s námi bylo i mimino, které bylo kojeno.Matka na chatě nezůstávala. Prostě si sedla cestou na mez, dítě se napilo, odříhlo a šlo se dál :-)
Měj hezký den, Marti!
Hanka

Anonymní22. dubna 2019 9:44

Krásné Velikonoce, přeji a moc děkuji za článek. Mluvíte mi z duše. Prostě dite ji, má hlad a nebo chce kontakt u mámy. Ja taky nehazim na lidi, kteří jedi v restauraci, venku, vlaku apod.plachtu a mnozí by si to zasloužili, stejne jako jejich jídlo��.Marie

G ivana22. dubna 2019 10:19

Jsem stoprocentně při tvém názoru na kojení. Hlad je hlad. Zažila jsem to u svých dětí a teď to prožívám s dcerou a vnoučkem. Kojení se naplánovat nedá. A na světě jsou jiné věci k zamyšlení. Krásné Velikonoce!
Ivana

Helena Davidová22. dubna 2019 11:51

Terku jsem kojila dva roky, Adama tři. Mám psát víc?
Lidstvo řeší blbosti a je tu tolik zásadních problémů...
Marti, užij si krásný den, Helena

Anonymní22. dubna 2019 13:45

Milá Marti, klidně jdu s kůží na trh.. Na kojení mám svůj názor, a nikomu ho nenutím, ani v diskuzích. Ale jelikož jsem se u Tebe vyjadřovala k lecčemus, tak i ke kojení.. Já si myslím, že kojeni je docela intimní a soukromá záležitost mezi mamkou a mimčem. A dá se i mezi lidmi dělat klidně a decentně. Souhlasím s tím, že než by mimi řvalo hlady, tak ať je mu prso poskytnuto. ALE někdy mám z kojících matek dojem, že jim vysloveně dělá dobře sednout si do míst, kde je na ně vidět a být tak hlasitá, aby je nikdo nepřehlédl.. Příklad.. kavárna na náměstí, obsazeny jen asi 3 stoly z 10. Mladá matka si vybrala stůl uprostřed, kde jsem seděla já a 4 mladí muži. Kočárkem zatarasila cestu obsluze i nám. Pak vytáhla telefon a prso, Prsem krmila dítě a svou kamarádku informovala o tom co se děje na náměstí, a co kde lítá. Měla možnost si sednout o 2 metry jinam, zády ke kavárně se stejným výhledem, a měla pro sebe i mimi klid.. Já teda nevěděla kam s očima rozněžnělá jsem nebyla ani náhodou.. Mladí muži byli nervozní ještě víc. Je to jako o všem... inteligentní člověk zvládne s grácií ledacos, ale primitiv nepochopí, že něco už je za hranou.. A tak se pak kojení stává tématem k diskuzi. Zda ani nebo ne. Já říkám ano, ale … Zdraví Lenka kočka

Jarka CÁCORkA22. dubna 2019 21:04

Kojila jsem děti také venku a na veřejnosti. Ale tak abych se nevystavovala. V tomhle s vámi 100% souhlasím.
Jarka

Martina z Českého ráje22. dubna 2019 14:59

Marti, opět jsi napsala nádherný článek.Máš pravdu, furt to je dokola.Kdyby se každý staral hlavně o sebe a řešil svý problémy, bylo by líp.Mě to pořád udivuje a opravdu sprostě musím napsat, sere. Když poslouchám propírání života jiných a vím, že ten co kritizuje má sám problémů svých dost, je mi někdy z toho blbě.Už jenom vždy dodám, ať si každý žije jak chce a je to jeho volba.Už jsem si odžila dost let s všelijakýma drbnama a pitomcema v zaměstnání a teď jakožto doživotní víkendovka se obklopují hlavně rodinou a lidma,kteří jsou fajn a nepruděj.Mějte krásný zbytek pondělí.Martina

Anonymní22. dubna 2019 16:58

Martině: můj táta říkával - ať si každý žije, jak chce, ale za svý!
Pro Martičku: článek potřebný a jen tak málo k tomu ode mne: kojit ano, kdekoli, ale proč se tím chlubit, snad jde o stravu pro mimčo, tak se otočím k ostatním zády a krmím! Odpůrcům: nahatin je všude plno a nikdo neprotestuje. Vše má mít nějakou míru, ne?
Jiřina z N.

Stáňa22. dubna 2019 17:26

Kojení považuji za přirozenou věc, byť já sama při něm měla potřebu určité intimity a klidu, takže v hale banky bych asi kojila jen v nouzi nejvyšší. Nicméně v tomto případě mi přijde poněkud úsměvné, že celý mediální humbuk se rozjel kvůli kojení ROČNÍHO dítěte (což je s největší pravděpodobností dítě, které by mohlo klidně dostat na žízeň vodu, na hlad banán). Tady bych řekla, že blbosti řeší obě strany.
Hezký den

VendyW23. dubna 2019 15:17

To je sice pravda, nicméně znala jsem paní která kojila až do tří let a měla velký problém s tím mladou to odnaučit. Moje dcera taky kojila malou až do doby kdy už měla zubiska protože ta odmítala lahvičku i když byla sebevíc žíznivá.

Růža22. dubna 2019 19:17

Marti, měla jsem děti v době, kdy kojení na veřejnosti nebylo obvyklé. Ale pokud bych měla děti teď, tak bych je, pokud by to bylo potřeba, na veřejnosti nakojila. Ale snažila bych se mít pro sebe i pro dítě trochu soukromí.
Měj krásný večer.

Laura Kováčová23. dubna 2019 0:22

Ráno som sem písala komentár z mobilu a nie je tu ... asi som dačo zbabrala ... Tak ešte raz ... Pekne si to napísala, stojím za každým tvojim slovom ... Kojenie je prirodzená vec, kľudne aj na verejnosti, ale so zachovaním určitej intimity. Nájsť si miesto, kde bude mať mamka aj dieťa čo možno najväčší kľud. Je zarážajúce, že v dnešnej dobe kojaca matka vyvoláva u niekoho taký odpor, že sa o tom vedú diskusie a muža, ktorý má v električke ruku vo svojich gatiach si nikto nevšimne ... Marti, prajem krásne dni ... L.

VendyW23. dubna 2019 15:13

Jo, jo ... Je to ostuda a překvapuje mě že právě ty kojící matky jsou proti. Jestli to právě není tím zblbnutím..... My Češi jsme ve spoustě věcí papežštější než papež. Kojení na veřejnosti zavedly ty zapálené biomatky, které s velkým halasem prosazují svá " práva " na všechno. A běda není - li jim vyhověno. A to jim fandily všechny kojící ženy a teď se proti tomu budou ohrazovat?

putování za červeným polem

Martina z Českého ráje18. května 2019 8:56

Ježíši Marti, vy jste dvojka sehraná.Já se takhle chechtat, tak se po.Užily jste si to a tak to má být.Mějte všichni krásný víkend.Martina

blondýna18. května 2019 9:53

Poslední snímek jsem si zvětšila a nebudu zastírat, aj jsem se zasmála.
Chápu vás děvčata, ovšem tak krásně se smát, tak si to užít, ta cesta stále za to. Bára evidentně není paní Nerváčková, tudíž jí nedělá problém zavést tě za pěkným polem a kochat se.
I já jsem si minulý týden tenhle pohled nesmírně užila, je osvěžující, je hlavně jiný než ten žlutý.

Unknown18. května 2019 10:09

Znovu jsem se nasmála, když jsem vzpomínala, až mi tečou slzy. A když si tak utírám ty slzy smíchu a říkám nahlas: "Jéé, to jsem si prodloužila život," podívá se můj 12letý syn na tu mapu a prohlásí. "Ale tou cestou sis ten život minimálně o třičtvrtě hodiny zkrátila." :-D No a co? A vůbec mi nevadí, že jsem celou besedu absolvovala jen s polovinou namalovaného obličeje :-D

Růža18. května 2019 10:41

Marti, můj tatínek říkal, že kdo si cesty krátí, tak si prodlužuje život. Vy jste si cestu zpátky prodloužily, ale život jste si nezkrátily, naopak hodně jste si ho prodloužily smíchem. A mně taky, nasmála jsem se.
Měj krásnou sobotu. Růža

Dáša F.18. května 2019 18:38

Marti, červené pole je úžasné, ani nevím, jestli jsem ho naživo někdy viděla a s tou cestou jsem se pobavila. My jsme podobně absolvovali nedávno cestu z Prahy z divadla. A to jsme měli navigaci, která nás ale vedla kdo ví kam a my místo na Č.B. jeli směr na Plzeň. Když už mi to jako řidičce bylo podezřelé, podívali jsme se kam že to máme nasměrováno a ejhle to překvapení. Někam až za Plzeň. Takže navigaci nastavit znovu a přepočítat. Místo o půlnoci jsme přijeli domů ve čtvrt na dvě v noci. No, byla jsem z toho urvaná jako kůň, ale dnes už se tomu také smějeme.
Přeji fajn večer. D.

Helena Davidová19. května 2019 6:54

Hele, holky, vidím, že jste si cestu užily a potřebovaly jste jí delší :o) Nasmála jsem se!
Viděly jste červené pole, Pražský Hrad a maminka mohla nechat ty peřiny v klidu, čtení proběhlo v pohodě - tak co si víc přát, že :o) O objíždění "špuntů", nábližkách a cestování po našich silnicích něco vím...
Přeji hezkou neděli a obě vás zdravím! Helena

u nás o dobráka nezavadíš

Růža23. června 2019 10:59

Marti, moc jsem se nasmála a představovala si Tvého muže v županu a kravatou. U Vás by mi bylo dobře. Vtipálka mám doma a za více než 40 let bych měla být zvyklá a nenaletět mu. Buď jsem důvěřivá nebo blbá, protože mě občas nachytá. Podědil to i syn, jen snacha to nějak nedává.
Máš pravdu, děti řeknou, to co si myslí a díky za to. Verunku většinou upoutají moje prsa, tu hle mi seděla na klíně a poplácával mi je. Tak jí říkám, to jsou polštáře, viď. Hned si položila hlavu. Včera jsme se šly chvilku projít, protože se začala nezřízeně cpát a měla jsem obavy, aby jí nebylo špatně. Stálo mě to stovku v Uni-hoby. Naštěstí se spokojila s pistolkou na vodu, malým balonkem a pitím. To první, co mi přistálo v košíku, byla velká plyšová kuželka a měla jsem jí co vysvětlovat, že by nás doma nepochválili.
Měj hezkou neděli.:-)

Anonymní23. června 2019 19:11

Marti řehtám se a je moc škoda, že nevidíš mé "Mišelíny a Madla lásky". A vepředu mám také hezkou "lochničku". A košíčky velikost D. No štítná žláza nefunguje, a trápit se nemá smysl. Kdysi jsem byla také krásná, milá a štíhlá. A teď už mám jen první dva přídavná jména. Hlavně, že máme humor. Zdraví Iwka

Helena Davidová23. června 2019 20:01

No, chechtám se tady nahlas! U vás by se mi líbilo, jen se trochu bojím, jak by mě děti ohodnotily :o)
Alánkovi přeji všechno nej k narozeninám!
Hezký večer, Helena

Martina z Českého ráje23. června 2019 20:06

Teda Marti i když jsem introvert ,tak bych chtěla vedle vás bydlet.Já mám tenhle humor ráda.S váma musí být takzvaně ,prdel".Přeji krásný nedělní večer všem třem.Martina

Laura Kováčová23. června 2019 23:01

Marti, normálne si mi zdvihla náladu ... som v poslednej dobe akási pokleslá, aj nálada u nás doma ... (zhoršujúci sa manželov zdravotný stav, nohy ho prestávajú poslúchať ... ) Predstavujem si opísané situácie, a tichúčko sa chechtám ... Je dobre, že napriek stárnucemu telu vaše hlavy ostávajú mladé ... :) Prajem všetko dobré ... L.

jak lehké je být matkou

bavi-mne-to13. července 2019 8:39

A já se pod Tvůj článek podepisuji. Já těm steskům dnešních některých matek nerozumím. Já jsem si to užívala. Neměly jsme některé vymoženosti, ale já to tedy zvládala v pohodě, protože jsme děti chtěli a já jsem byla ráda, že je mám. A to jsem byla podstatně mladší, nežli jsou dnešní matky. Stihla jsem šít,plést- po večerech když kluci spali, stihla jsem si přečíst knihu. Je pravda, že jsem byla 5 a půl roku s nimi doma, ale ani potom, když jsem nastoupila do práce ,jsem z toho žádný tik neměla. A přesně jako Ty jsem chlapečkům plácla na zadek když jejich zlobení dosáhlo určité hranice :-).A že dosáhlo. Ono se teď ke všemu přistupuje moc vědecky :-).
Hezkou sobotu, Marti!

Anonymní13. července 2019 11:15

Milá Marti, přiznávám kajícně, že jsem si článek nepřečetla, ale o to pozorněji Tvůj příspěvek. Víš v čem vidím rozdíl mezi dnešními matkami a námi?? Trošku jsi to naťukla, ….Nám stačilo k radosti docela málo, právě sehnat to bavlněné tričko, sehnat banány, o mandarinkách nemluvě. Byly jsme do života vyzbrojeny odhodláním vychovat dobře děti i přesto, že nic nebylo, byly fronty, nebyla školka ani babičky, které pracovaly. Nehroutily jsme se, ale žily a radovaly se z těch maličkostí. A jak píšeš, pokud dítko mělo na něco talent, najít kroužek, byť skoro zadarmo, zase nebyla samozřejmost. A taky jsem ty děti měly opravdu mladé, já teď mám v blízkosti 42 letou svobodnou matku, bez otce dítěte.. Všechno je problém a se vším chodí za svojí 70letou matkou. Příroda ví, proč nám dává růžové brýle ve 20-30 letech. Měj se hezky Lenka kočka

Růža13. července 2019 11:32

Marti, krásně, pravdivě a s humorem napsaný příspěvek jako vždy. Já jsem si článek přečetla a myslím si, že je přemíra informací spíše na škodu než k užitku. Měla jsem děti hodně mladá a prožila jsem si i těžké období, protože mladší syn byl často nemocný a byl i v nemocnici. Přesto si myslím, že jsem si to užila. Moc ráda vzpomínám na dobu, kdy jsme bydleli v jednopokojáku a v domě jsme byly mladé rodiny s dětmi. V létě jsme večer poseděli za barákem, popovídali jsme nebo jsem si zahráli volejbal. Jako mladé maminky jsme si předávaly zkušenosti i s výchovou dětí. Když jsme se pak přestěhovali do většího, tak mi to moc chybělo. Vždycky jsem si musela nějak poradit. Když jsem pak šla do práce, tak mi moc pomohla moje maminka, která hlídala mladšího syna, protože ze zdravotních důvodů nemohl do jeslí a pak do školky. Přes všechno, co nás potkalo, vzpomínám ráda a ráda si užívám chvíle s vnoučaty.
Měj krásnou sobotu. Růža

Anonymní13. července 2019 12:50

Martičko, udeřila jsi hřebík na hlavičku. Já jsem měla dceru ve 22 letech, sedmdesátky všude okolo, tak plíny, kočárek aj. věci se sháněly. Ale určitě jsme s mužem měli z dítka radost a jeho stará matka=babička se věnovala vnučce co to dalo, neb jejich vztah byl nadmíru úžasný, babička pásla kolem domku ovečky a seděly s mojí dcerkou na dece a povídaly si, ve 2,5 letech šla na své přání do školky a moc ji to bavilo.
Pak škola a pod. Do práce jsme chodila v klidu, věděla jsem, kdo ji hlídá. Vedla jsem ji k samostatnosti a vyplatilo se.
Jiřina z N.

Martina z Českého ráje13. července 2019 21:37

Marti, tys to tak krásně napsala.Já jsem měla dceru v 21,1972.Je to můj nej parťák v životě.Vždy jsme byly jako kamarádky.Když někdy bylo ouvej některý z nás, nikdy jsme se na sebe nevykašlaly a podpořily se.Každý den si voláme a vše si řekneme.Jsem moc ráda, že jí mám a můžeme se na sebe ve všem spolehnout.Díky za krásný článek .Martina

VendyW14. července 2019 12:01

Víš proč to mají "těžké" protože furt čuměj na net na různá fóra kde se řeší naprosto vážně všechny "problémy". Jsou pak vystresované z toho, že jejich děti neumí to co umí (a kdoví) děti diskutujících, neumí myslet samy za sebe, ale všechno musí rozpitvávat a řešit na sítích, a tam jak známo sto lidí-sto názorů a teď si z toho vyber! My to řešily max s maminkou nebo dětskou lékařkou. Netahaly jsme do toho tisíce dalších lidí, možná jsme se tu a tam poradily s jinou maminkou. Dneska ty maminky žijí virtuální mateřství na sítích a pak, když se mají rozhodnout co rychle udělat jsou bezradné protože honem honem letí na síť a tam shánějí rady. Nikdo už dneska neumí myslet a rozhodovat se sám za sebe, mít jen své pocity a své rozhodování. Vždycky to házejí na jiné, aby rozhodli za ně. Já to vidím na svatebních fórech, kde jsem kvůlivá svým výrobkům a můžu ti říct, že bych ty nevěsty nakopala do řiti a řádně propleskla aby se vzpamatovaly a začaly užívat svůj vlastní mozek a rozhodovat se o své svatbě jen samy za sebe....

Stáňa14. července 2019 12:46

Stejně jako Vendy vidím to "těžší" v přemíře informací a porovánávání. Dřív se šlo porovnávat maximálně s "Máňou od vedle" a jejím Pepíčkem, dneska díky sociálním sítím je ta škála mnohem větší. A spousta lidí si neuvděmomuje, že virtuální realita a realita skuečná nemusí být vždycky totožné. A možná pak z toho pramení stress, že dotyčná je nedostatečná matka..

ježíš, já to mám stejně

Růža29. července 2019 8:34

Také ráda měním starou houbičku za novou a některé barvy mám raději. Myslím, že každá máme nějakou tu úchylku. Přečetla jsem si předchozí článek a uvědomila si, že mám svůj systém při věšení prádla, ponožky musí být pověšené do páru. Můj muž věšel prádlo jen párkrát a pak jsem to musela nenápadně opravit. A je toho víc, ovšem prach mě nechává klidnou.
Moc se mi líbí předposlední citát.
Měj pěkný den. Růža

Anonymní29. července 2019 11:33

Růženko, s tím věšením prádla to mám podobně, musím to dělat já, manžel to podle mne ,,neumí,,. I když to taky uschne, ne že ne. A když koupíme houbičky na nádobí, všechny modré vyndám a věnuji je vždy sestře.
Ona je ráda a já taky. Hezké pondělí všem. Jiřina z N.

Markét29. července 2019 9:48

Šmarja! Je mi 29, ale nic mě nepotěší víc než vyměnit houbičku! :D to je to semnou taky hodně špatné. A navíc teda i s tím parkováním...to občas taky provedu :D

Martina z Českého ráje29. července 2019 17:16

Marti a k těm houbičkám musím mít i stejnou barvu hadříku.Picla bych se co si vše díky tvým článkům uvědomuju.Musím se smát, no opravdu magor.Martina

Dáša F.29. července 2019 15:46

Marti, jo houbičky..., snažím se kupovat ty, ve kterých není fialová. Tu barvu v kuchyni nechápu, ale třeba se někomu hodí. :o) A prádlo..., také věším ponožky v páru vedle sebe a to špičkou doleva. Fakt, ... tak jsem úchylná. :o) A našlo by se toho asi víc... :o)
Přeji prima týden. D.

Hanako29. července 2019 20:02

Děvčata, pokud nenutíte svého muže a děti, aby rovnali vše podle vašich představ, tak vaše vášeň nemůže vadit. Naopak si myslím, že z vás na stará kolena budou ty upravené staré dámy, které budou na sebe dbát a doma podle svých možností udržovat pořádek. Zdraví babka už dávno přes 2 x 30.

Blondýna29. července 2019 20:37

Mám k houbičkám negativní vztah.
Jako mladé tele jsem zapletla, s ženatým pánem. Puritáni ať dál nečtou !!!
Láska hory přenáší, ženatý pán odešel, prý to neklapalo a zde začínají ty boží mlýny.
Manželka lépe zavařovala, lépe pekla, lépe vařila, lépe mluvila a hlavně ... manželka prala houbičky. Skutečně, vážně ...prala houbičky.
Za půl roku se vrátil domů, manželka lépe věšela záclony a já vím, ženaté a houbičky nebrat :-) :-) :-)
VŠE NEJLEPŠÍÍÍÍÍ !

Laura Kováčová29. července 2019 23:49

Marti ... opäť parádny článok a rovnako skvelé komentáre ... hi hi ... Vidím, že úchylka na hubkách je dosť rozšírená ... Ja mám najradšej žlté hubky, tie si nechávam nakoniec a tie farebné, vyťahujem ako prvé ... a cez sviatky musím mať žltú hubku i žltú savú utierku na dreze ...
Teším sa rovnako ako ty, z nových maličkostí, kozmetiky, z vybavenia domácnosti ... Dokonca aj keď si vyupratujem poličku, špajzu, skrine, počas dňa niekoľko krát otvorim dvierka a kochám sa tým poriadkom ... no a keď prezlečiem postele, nevieš si predstaviť, ako sa celý deň teším na večer, keď zaľahnem do perín. :) Citáty sú skvelé ... najmä o tom obliekaní ... hi hi ... L.

Helena Davidová30. července 2019 6:31

No, Marti, to si mě tedy pobavila! Houbičky, věšení prádla, stejně roztažené žaluzie, lednička, kapičky v koupelně... mohla bych mluvit dál, každý něco máme.
Přeji hezký den, Helena

Anonymní31. července 2019 7:46

I já se hlásím k úchylným ženám a vzpomínám si, že můj první komentář na tvém blogu patřil k hrnkům, co musí mít úška na stejnou stranu. Marcela

malý ranní rituál

S ranní kávou zasednu k počítači a nejdříve si projedu emaily a případné komentáře, to už mám tak nastaveno každé ráno. 
Po té začnu projíždět facebook a čtu jen citáty, které mě zaujaly či něžné obrázky a vtípky se zvířaty, většinou jsou to kočičky. 
Můj ranní rituál se se začátkem karantény trochu rozšířil, moje sestra pracovala z domova, a tak jsem jí některé obrázky či videa začala pravidelně posílat pro lepší ráno. 
A už nám to zůstalo, je to tradice a posíláme si vtípky navzájem furt každý den. Většinou mě něco i po ránu rozesměje. I když u mě to není až takový problém, mně někdy stačí málo.
Teprve po dávce roztomilosti a moudra začínám číst "noviny".
Rozhodla jsem se dnes, že vám taky pošlu pár citátů a vtípků z posledních dnů pro vaše lepší ráno. Asi mi fakt chybí to sbírání karanténních vtipů o koronaviru.
Dnes tedy jen něco k pobavení či zamyšlení.
Nejdříve malá dávka roztomilosti.

A teď pár mouder či "mouder", které jsem potkala dnes.

Tak to je vše. 

Mějte pěkný a pohodový den s úsměvem či smíchem. 

střípky z oslavy

aneb zase slavíme. 
Od dubna vlastně každý měsíc a oslavy spojujeme někdy do dvou. 

Ale oslavy pro léto už skončily a začínáme zase na podzim.

Tentokrát nevyšel původní záměr slavit u nás, ale jelikož oslavenkyně přiletěla v pátek v noci z cest, sobota v Praze byla jasná. Nakonec všechny naše děti bydlí v Praze, my dva s mužem jsme jediní, kdo přijíždí z větší dálky. 
Důležité je ale, že jsme se sešli všichni, což není vždy snadné.

Hlavním bodem programu se zpočátku zdálo připravované divadlo pod vedením Alánka. Hned na začátku Lola vyvolávala neustále "divadlo začíná" a násilím mě otočila i se židlí: babi, abys dobře viděla. Ale protože zůstalo jen u toho vyvolávání, otočila jsem se zase zpět ke stolu. 

Úvodní hudba, kterou pouštěla Lola, zazněla ještě několikrát a můj muž trefně poznamenal: to vypadá na nějaký horor. 
Nicméně Alánek nazval divadlo "Králíček a Česká republika".

Po několika výzvách a zvoněních formou hudby to konečně vypadalo, že divadlo začíná a možná jen proto, že se z obecenstva ozývalo, že chceme vrátit vstupné...

Po několika dlouhých minutách, kdy kluci jezdili s auty, jsem to zkazila já, když jsem se neprozřetelně zeptala: a kde je ten králík...???

Ježíš, králík!!!

A tak se hledal vhodný adept na hlavní roli a já vlastně ani nevím, jestli jsme ho nakonec vůbec viděli. 

Na otázku a kde je v představení ta Česká republika, dodnes neznám odpověď.

Linda jako správná režisérka od začátku upozorňovala Alana, že by měli zkoušet. 

Alan měl rychlou odpověď: ne já nemusím, já to mám v hlavě...

Taková byla naše včerejší oslava. 
A ten úžasný dort jsem si myslela původně, že je koupený. 
Byl krásný a hlavně úžasně dobrý a lehký a pekla jej naše Tereza. 
Lindě, oslavenkyni připomínal dřívější koupací čepice😂 
Vzpomínáte si na ty barevné s kytičkami? 
Byly povinné v bazénech a naše holky měly růžovou a zelenou. Takže jsme si i zavzpomínali.

A dorty prý teď budou domácí.

To, že je na většině fotkách Lola, není žádný záměr ani plán. 

Prostě se mi objevila v hledáčku a já cvakala jen tak.

Mějte pěknou neděli.

něco jsem teda vědět nemusela

aneb přehled tisku. Tedy toho virtuálního. Jo, každé ráno si musím projet na internetu média a přečíst aspoň titulky, abych věděla, co se kolem mě děje. My to tak v rodině máme, musíme mít přehled. 
Nejsem teda takový masochista jako moje máma, která sleduje debaty s lidmi, kteří ji naprosto rozčilují. 
Mně stačilo, když jsem několik let musela sledovat tyhle pořady pracovně a jsem ráda, že už nemusím.
Nicméně zprávy číst prostě musím a má to tak i můj muž a občas čteme každý něco jiného a pak se o tom informujeme a někdy zdravě rozčilujeme.
Většinou mi stačí si přečíst jen titulky a jsem v obraze a občas nějaký článek rozbalím.
Tak dnes malý přehled tisku i na blogu, možná jen pro mě, protože každý to máme jinak.
Tento článek mě spíše potěšil a ráda jsem si jej přečetla. Již sám název Divačka upozornila americkou reportérku, že by mohla mít nádor vyvolal zvědavost a posléze i radost, že ještě lidstvo není úplně lhostejné k okolí. Jo a ta reportérka nádor opravdu měla.
Další článek, který mě zaujal a potvrdil moje vlastní názory, se týká samozřejmě současné situace, jak jinak, kterou právě žijeme. Názor epidemiologa z Ikem si můžete přečíst v Reflexu. Je škoda, že ti lidé, co neustále zlehčují situaci a považují vše za strašení vlády, jak čtu velmi často v komentářích, si tenhle článek bohužel nepřečtou. A jejich výkřiky - tohle už si na hubu nikdy nedám (rozuměj roušku)- jsou trochu děsivé v kontextu se současnou situací. Myslím, že zrovna na tohle téma jsem toho napsala na blogu hodně, takže už nebudu nic rozebírat.
A nakonec jsem si nechala článek, kde je přesně to, co jsem fakt vědět nemusela, páč je to trochu děsivé zjištění. Jasně, téma smrt je ve společnosti pořád tabu a snažíme se mu vyhnout. A když už o tom přemýšlím, většinou jsme doma načali tohle téma s mým mužem, popsala jsem tady naši debatu, zda chceme pohřbít či spálit už kdysi a docela jsme se tenkrát nasmáli, když jsme se ocitli v blízkosti smrti někoho blízkého.
Článek se zabývá tím, že si pravděpodobně člověk uvědomí vlastní smrt. Myslela jsem, že když zhasnu, zhasnu hned bez nějakých myšlenek. Dosud je spojována smrt se zástavou srdce, nicméně vědci zjistili, že mozek ještě i potom vyvíjí pár minut nějakou činnost a je schopen si uvědomit, co se stalo. Když o tom přemýšlím, má to i celkem logiku. Dokud je nějaký kyslík v mozku, tak prostě funguje. To mě teda trochu děsí.
Kdysi jsem zažila pocit, že se blížím smrti, když nás málem zabil můj kolega v autě, protože jel příšerně rychle. Spěchal tak vehementně, že si na nás počkala policie, ale to je jiný příběh. 
Já jsem zpočátku byla šíleně vyděšená, vykulené oči nalepené na skle a na rtech prosbu, proboha zpomal, ale jemu se nezdálo, že se něco děje. Takhle rychle jsem ještě s nikým nejela a to ani při stopu, kdy mě vezl automobilový závodník.
Po čase jsem se uklidnila, jo a bylo mi kolem 50, a možná mi to nebudete věřit, já bych taky nevěřila, začala jsem si trochu promítat svůj život. A klid jsem získala po zjištění: no tak holka, měla jsi krásný život a bohatý zážitky krásnými i těmi hroznými, nikomu jsi vědomě neblížila, všechny vztahy máš vyřešené, ty máš život plný, děti už dospělé, když náhodou odejdeš, nemusíš ničeho litovat. 
To považuji za největší hrůzu na konci života a zažila jsem to, když jsem stála u lůžka umírajícího a ten se omlouval a litoval, že už nic nemůže napravit. Tady platí heslo žij každý den, jakoby to byl tvůj poslední. Já to vnímám jako, uzavři každý den bez restů. Už se mi to několik let daří.
Jistě jsem tady pořád, ale ten pocit naplnění ve mně zůstal a já už se smrti bojím méně.
Ježíši, to jsou dnes témata!!! 
Pokud se dostanete ve čtení až sem, tak nebuďte smutní ani zoufalí.
Ani já z této mojí úvahy nejsem a měla jsem potřebu si to pro sebe napsat a možná trochu rozebrat.
Jen jsem to možná měla nazvat Milý deníčku...
Mějte pohodovou sobotu.