něco jsem teda vědět nemusela

aneb přehled tisku. Tedy toho virtuálního. Jo, každé ráno si musím projet na internetu média a přečíst aspoň titulky, abych věděla, co se kolem mě děje. My to tak v rodině máme, musíme mít přehled. 
Nejsem teda takový masochista jako moje máma, která sleduje debaty s lidmi, kteří ji naprosto rozčilují. 
Mně stačilo, když jsem několik let musela sledovat tyhle pořady pracovně a jsem ráda, že už nemusím.
Nicméně zprávy číst prostě musím a má to tak i můj muž a občas čteme každý něco jiného a pak se o tom informujeme a někdy zdravě rozčilujeme.
Většinou mi stačí si přečíst jen titulky a jsem v obraze a občas nějaký článek rozbalím.
Tak dnes malý přehled tisku i na blogu, možná jen pro mě, protože každý to máme jinak.
Tento článek mě spíše potěšil a ráda jsem si jej přečetla. Již sám název Divačka upozornila americkou reportérku, že by mohla mít nádor vyvolal zvědavost a posléze i radost, že ještě lidstvo není úplně lhostejné k okolí. Jo a ta reportérka nádor opravdu měla.
Další článek, který mě zaujal a potvrdil moje vlastní názory, se týká samozřejmě současné situace, jak jinak, kterou právě žijeme. Názor epidemiologa z Ikem si můžete přečíst v Reflexu. Je škoda, že ti lidé, co neustále zlehčují situaci a považují vše za strašení vlády, jak čtu velmi často v komentářích, si tenhle článek bohužel nepřečtou. A jejich výkřiky - tohle už si na hubu nikdy nedám (rozuměj roušku)- jsou trochu děsivé v kontextu se současnou situací. Myslím, že zrovna na tohle téma jsem toho napsala na blogu hodně, takže už nebudu nic rozebírat.
A nakonec jsem si nechala článek, kde je přesně to, co jsem fakt vědět nemusela, páč je to trochu děsivé zjištění. Jasně, téma smrt je ve společnosti pořád tabu a snažíme se mu vyhnout. A když už o tom přemýšlím, většinou jsme doma načali tohle téma s mým mužem, popsala jsem tady naši debatu, zda chceme pohřbít či spálit už kdysi a docela jsme se tenkrát nasmáli, když jsme se ocitli v blízkosti smrti někoho blízkého.
Článek se zabývá tím, že si pravděpodobně člověk uvědomí vlastní smrt. Myslela jsem, že když zhasnu, zhasnu hned bez nějakých myšlenek. Dosud je spojována smrt se zástavou srdce, nicméně vědci zjistili, že mozek ještě i potom vyvíjí pár minut nějakou činnost a je schopen si uvědomit, co se stalo. Když o tom přemýšlím, má to i celkem logiku. Dokud je nějaký kyslík v mozku, tak prostě funguje. To mě teda trochu děsí.
Kdysi jsem zažila pocit, že se blížím smrti, když nás málem zabil můj kolega v autě, protože jel příšerně rychle. Spěchal tak vehementně, že si na nás počkala policie, ale to je jiný příběh. 
Já jsem zpočátku byla šíleně vyděšená, vykulené oči nalepené na skle a na rtech prosbu, proboha zpomal, ale jemu se nezdálo, že se něco děje. Takhle rychle jsem ještě s nikým nejela a to ani při stopu, kdy mě vezl automobilový závodník.
Po čase jsem se uklidnila, jo a bylo mi kolem 50, a možná mi to nebudete věřit, já bych taky nevěřila, začala jsem si trochu promítat svůj život. A klid jsem získala po zjištění: no tak holka, měla jsi krásný život a bohatý zážitky krásnými i těmi hroznými, nikomu jsi vědomě neblížila, všechny vztahy máš vyřešené, ty máš život plný, děti už dospělé, když náhodou odejdeš, nemusíš ničeho litovat. 
To považuji za největší hrůzu na konci života a zažila jsem to, když jsem stála u lůžka umírajícího a ten se omlouval a litoval, že už nic nemůže napravit. Tady platí heslo žij každý den, jakoby to byl tvůj poslední. Já to vnímám jako, uzavři každý den bez restů. Už se mi to několik let daří.
Jistě jsem tady pořád, ale ten pocit naplnění ve mně zůstal a já už se smrti bojím méně.
Ježíši, to jsou dnes témata!!! 
Pokud se dostanete ve čtení až sem, tak nebuďte smutní ani zoufalí.
Ani já z této mojí úvahy nejsem a měla jsem potřebu si to pro sebe napsat a možná trochu rozebrat.
Jen jsem to možná měla nazvat Milý deníčku...
Mějte pohodovou sobotu.