úterý 3. července 2018

život jde dál...



Pondělí a úterý je plné smutných povinností. I když to člověk čeká, stejně není na to nikdy moc připravený. 
Na úmrtí v rodině. 
Teď večer jsme dokončili nejvíc smutné záležitosti, ještě tedy máme něco před sebou, ale hrabat se v cizím životě není nic příjemného. 
Už mám několik likvidací pozůstalostí za sebou, ale vždy mě to odstřelí a já si řeknu, musíš si vytřídit život a vzpomínky, ať to nemusí dělat nikdo za tebe. 
Někdy člověk schovává takové zbytečnosti jako prázdné papíry, bloky, či obálky. To sice já nemám, ale také možná z pohledu někoho jiného to bude na kroucení hlavou. Třídím po každé likvidaci pozůstalosti, takže redukuju pokaždé svoji vlastní pozůstalost.
Ale život jde dál. 
Už zase píšu. 
V podstatě jsem vlastně nepřestala psát, dodržela jsem pracovní povinnosti, které jsem si sama stanovila. 
Snažíme se s mým mužem se s tím vyrovnat a pořád si povídáme a uzavíráme jednu životní etapu.
A samostatně se s tím vyrovnáváme každý po svém.
Já psaním a můj muž skládá velkou klec, kterou jsme objednali na ven pro morčata, aby měla výběh. Vůbec pondělí bylo plné pošťáků, vše, co jsme v posledních týdnech objednali, dorazilo najednou a u nás se setkalo DPD, PPL i pošta. V jednom dnu se to ještě nikdy nestalo. Možná nám to mělo pomoct k rozptýlení a odpoutání od pochmurných myšlenek. Klec představím v příštím příspěvku, až se mi bude chtít upravit fotky.
V posledních třech měsících špatně spím. Vzpomínám si na dobu, kdy jsem nenáviděla budík, který v pět ráno zazvonil, i když práci jsem milovala. Dnes můžu spát svobodně a stejně vstávám v pět a na zahradě čekám na východ slunce. Někdy vstane i Justýnka a dělá mi společnost. 
Přes den jsem naopak hrozně unavená tak, že skoro každý den si musím lehnout a po obědě usínám. Má to prý co dělat s mým chorým mozkem. Musím vše z posledních měsíců v sobě uzavřít a srovnat se s tím, přestat se cítit ublížená a necítit hlavně pocit marnosti, a pak mi snad bude líp. 
Dnes je to jen takový pelmel, nemá to ani hlavu a ani patu a prosím, nekondolujte nám v komentářích, moc děkujeme. 



16 komentářů:

  1. Marti, myslím, že už teď to máš v sobě srovnané a jsi na správné cestě....nejdůležitější je odpustit, hlavně kvůli sobě, abychom si s sebou netahali zbytečná břemena...
    Přeji hodně síly!
    ZaZa

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Zazi, děkuji. Já mám na tohle celkem šťastnou povahu a křivdy rychle zapomínám a můj muž se celý život diví, jak to dokážu. Tentokrát mi to trvá déle, protože to trvalo asi příliš dlouho, ale máš pravdu, už začínám zapomínat.

      Vymazat
  2. Problémy se spaním i únava mohou být logickým následkem předchozího vypětí (ať už fyzického nebo psychického a jak jsem pochopila, minimálně toho psychického se ti dostalo v míře nemalé). Takže jak píšeš - život jde dál a čas v tomhl bývá nejlepší "doktor".
    A pokud jde o tu likvidaci pozůstalosti - taky jsem si říkala, že bych měla likvidovat, když jsme vyklízeli byt po tchánovi. Ale ještě na to nedošlo (nerada vyhazuju věci, které mohou ještě někomu posloužit, a nacházet jim nového majitele žere čas, takže likvidace jde pomalu).
    Hezký den

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Stáni, máš samozřejmě pravdu, i když já špatně spím v podstatě od té nehody, ale teď se to zhoršilo. No já taky nedokážu vyhazovat věci potřebné, ale spíše hovořím o hloupostech, který každý z nás syslí, ať už z lenosti, protože koš je v té chvíli daleko... A musím ti moc poděkovat za komentář k minulému příspěvku, moc mě potěšil. Ještě jednou díky a měj pěknou středu.

      Vymazat
  3. Vždyť víš, že čas vše srovná. A najednou Marti vlastně ani nevím co ti napsat, protože mi naskočily určité vzpomínky...tak to v životě chodí.
    Tak se mužem držte za ruce a nechte plynout myšlenky.
    Ála

    OdpovědětVymazat
  4. Marti, také mám asi chorý mozek. Nespím od 1,15 hodin do 5,3 hod. A pak to na mne padne, to zrovna jedu do práce. A večer v 17,30 znovu, chci spát do 20 hodin a pak zase mohu zevlovat hezky dlouho. A léta s tím nemohu nic udělat. Asi mám divné biorytmy. Zdraví Iwka

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Iwko, já spím špatně už od té loňské nehody, poraněný mozek není pořád v pořádku, ale nějak extra se tím netrápím. Děkuji ti a pěkný den.

      Vymazat
  5. Marti, ze své zkušenosti vím, že v takové situaci pomáhá práce, něčím se zaměstnat. Člověk na chvíli zapomene. I spánek se určitě časem srovná. Je moc dobře, že si s mužem spolu povídáte. Růža

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Růži, já právě nemám ani moc náladu na fyzickou práci a prý to přináší ten postkomoční syndrom po nehodě, na který se pořád léčím. Ale včera se to celkem zlepšilo při třídění písemností a fotek z pozůstalosti. Jediná výhoda je, že musím psát, tedy nemusím, ale píšu pro noviny. No my si povídáme celý život pořád každý den. A děkuji ti moc.

      Vymazat
  6. Martinko,
    jedna kapitola života uzavřena !
    Nemá cenu se hrabat v minulosti, člověk musí jít dál!
    Jak tu už někdo psal čas je milosrdný.
    Je super, že máš své, naše psaní, které Tě baví a za mě to děláš skvěle :-)
    Přeji Ti co nejvíce letních pohodových dní bez zdravotních problémů!

    OdpovědětVymazat
  7. Marti, moc ti přeji, aby tohle smutné období bylo brzy pryč. Psaní je tvým ventilem a je dobře, že ho máš. Přeji ti hodně sil a optimistických vyhlídek do budoucna.
    Bude líp!
    Henrieta

    OdpovědětVymazat
  8. Všechno chytré už ti napsaly dámy přede mnou.
    Dívejte se dopředu a myslete na hezké věci.
    Martinko, moc zdravím, Helena

    OdpovědětVymazat

Moc děkuji za návštěvu a za milé komentáře, které mi zde zanecháváte. Díky za váš čas.