setkání po roce

Škoda, že jsem si na svého loňského přítele nevzpomněla před tím, než jsem na výstavu šla. 
Šlo by se mi tam líp, takhle jsem šla jen kvůli práci, protože je výstava chovatelů vděčné a věčné téma a mám to doma a slíbila jsem nějakou víkendovou akci.

Jediné, co se mi líbilo na včerejší velikonoční výstavě, byl přítel leguán, kterého jsem poznala už vloni. 
Chce se mi věřit, že i on poznal mě, páč se mi při focení otáčel ze všech stran a koukal na mě vždy zvídavě jedním okem. A věřím, že je to chlap. Nevím proč. Mohla jsem se zeptat starosty, který je jednatelem místních chovatelů a natáčela jsem s ním pár odpovědí na moje otázky.

Jo a ještě had v teráriu pod leguánem.

Pak už mě toho moc nezaujalo a fotila jsem pro noviny. Hodně času jsem strávila s paní, která malovala na obličej a fotila ji při práci. Jo, a taky štěbetající housátka, ale vadilo mi, že jsou nacpaná v kleci. Já vím, že to jinak nejde, ale bylo mi jich trochu líto.

Tenhle věnec u stropu vyděsil mého muže. Já jsem se soustředila na práci a celkem bych byla i ráda, kdyby to tak zůstalo. 
Ježíši, podívej se na ten věnec z peří!!! To je děs. 
Já mám ráda dekorace s peřím. Ale tohle vyděsilo i mě. Někdo namočil korpus věnce do peří právě oškubaného bažanta, či co to bylo. Možná nemám pravdu, ale esteticky to vypadalo děsně.
Všechny zdraví venkovanka na oko.