sobota 26. září 2020

syndrom špatné matky

Nedávno jsem četla článek s tímto názvem a pobavil mě hned první trochu drsný odstavec s nadpisem Seřezat nebo nechat přejet autem? Ne, nebudu tady rozbírat článek, kdo máte chuť, čtěte. 
Ale vzpomněla jsem si na dobu, když já jsem měla děti malé.
Je pravda, že byly celkem hodné, ale i já jsem si tenkrát snad v roce 1986 vysloužila titul špatné matky a dodnes si to moc dobře pamatuju, ale ani dnes bych se nezachovala jinak. A dnes jsem přesvědčená, že to bylo správné rozhodnutí, přestože ještě dlouho na mě lidé koukali se zlým pohledem. Ale tenkrát na mě sociálku nikdo nezavolal. Dnes možná ano a převážně ženy. Jako by okolí, které kritizuje matku se řvoucím dítětem a kroutí hlavou, jak nezvládá situace, samo dávno zapomnělo. V této chvíli je těžké neřešit okolí, ale jinak se z takové situace nevymotáte.
Bydleli jsme na okraji Prahy a já chodila nakupovat z kopce do krámu vzdáleného kilometr. A tohle se mi stalo jen jednou, ale tu nálepku špatné matky jsem měla ještě dlouho.
Šla jsem do krámu s jedním dítětem za ruku a s druhým v bugině (nevím, jak se tomu říká dnes, jo golfové hole!). Vstoupíme do krámu a to malé stvoření začne hned ukazovat na první bonbóny, které uvidí. Bože, proč tenkrát byly ty bonbóny na ráně. Říkám: ne, tohle teď ne.
I já jsem byla šíleně překvapené, jak se najednou to moje hodné dítě změnilo v zuřící šelmu. Začala brečet, tedy řvát a pořád ukazovat na ten pamlsek. 
Už jsem si představovala, když povolím, jak asi budou vypadat naše budoucí nákupy, proboha.
Krám byl plný lidí a já obcházela regály se řvoucím dítětem, za nějž se i to starší stydělo: mami, tak to kup. Ne nekoupím, takhle si o to říkat nebude. Celou dobu byly na mě zaměřeny zlé pohledy a nejen ty pohledy říkaly, přibyly k tomu i slovní rady: ježíš, tak tomu dítěti kupte to lízátko či co to bylo.
Ano, uznávám, tohle je jen pro silné nervy.
A jak to bylo dál?
Jela jsem se řvoucím dítětem až domů, tlačila kočárek do kopce a uklidňovala starší dítě. Doma ten křikloun v plenkách, suďte si mě nebo ne, dostal na prdel. Dnes by asi na mě někdo zavolal sociálku. 
Až se ten malý prevít uklidnil a stalo se z něj zase roztomilé mimino, dostal za odměnu sladkost.
A jak to bylo dál?
Určitě už víte. Nikdy potom se taková situace neopakovala a všechny tři děti věděly, že když budou hodné, maminka bude taky hodná a sladkost bude odměnou.
Tenkrát jsem nečetla žádné návody jak vychovávat, a asi jich ani moc nebylo, používala jsem selský rozum. Jistě, ne vždy jsem se zachovala správně, jsem jen člověk, ale naučila jsem se za svá pochybení i malým dětem omlouvat. Ale popsanou situaci za pochybení nepovažuji ani dnes. Přiznávám, že jsem četla článek jen zpočátku. Manuál na výchovu už nepotřebuju.
Vnoučatům jsem nikdy na zadek nedala. Občas jsem tedy zařvala, ale dnes, jak trochu odrostly, je situace jiná a při hádkách, které považuji za samozřejmé, stačí říct, na žádný výlet se nepojede, nebudu číst pohádku, dokud nebudete k sobě hodní.
Ale je pravda, že i naše vnoučata jsou hodná, tak to ani není tak těžké.
Mějte pěkný den.

10 komentářů:

  1. Pro mne jsou takové manuály úsměvné. Všechno se teď moc rozebírá a všelijakých odborných rad je přehršle.Nezatracuji ty rady,některé se i hodí. Já jsem klidně naše kluky přes zadek plácla i na veřejnosti. Tenkrát z toho nikdo druhou světovou válku neměl. :-)
    Klidnou sobotu!
    Hanka

    OdpovědětVymazat
  2. Marti, ani já jsem nebyla máma bez chyb. Náš mladší syn se většinou načuřil, když nebylo po jeho, ale neřval. Zato vnučka je jiný kalibr. Jak není po jejím začne řvát a někdy je to jen pro silné jedince. Když je u nás, tak to sice občas zkusí, ale nepochodí. V pondělí jsem jí řekla, že když bude celý týden hodná, tak dostane v pátek překvapení. Sice byly chvíle, kdy jsem jí to musela připomenout, ale celkem to šlo. Možná to není výchovné, ale trochu to zabralo.
    Měj pěknou sobotu.

    OdpovědětVymazat
  3. Marti, chce to být matka důsledná, hodná, ale i náročná. Ale podle situace, každé dítě je jiné.Naši mladí nikdy neříkali vnučkám počkej, teď nemám čas.Když dítě moc vyvádí, pomůže studená sprcha.Moje zlobivá neteř to ode mne schytala a pak jsem byla jediná, koho poslechla ihned a vždy.A nestydím se za to.
    Jiřina z N.

    OdpovědětVymazat
  4. Marti, myslím, že každá matka si pamatuje situaci, kdy odněkud vlekla dítě v hysterickém oblouku :). Já jednou ze sáňkování, když syn odmítl chodit nahoru a chtěl, abych ho na kopec tahala.
    Hezký den

    OdpovědětVymazat
  5. Marti, ani moje děti si nikdy nic nevyřvaly, nevyvztekaly. Nepovolila bych stejně jako ty. Terka byla oblečená pod sprchou v den oslavy jejích druhých narozeniny. Jednou a naposledy. Pak už to nebylo potřeba. Myslím, že láska a důslednost je základ výchovy.
    Měj hezký večer, Helena

    OdpovědětVymazat
  6. Marti, tak já jsem měla podobnou zkušenost s nejmladším synem. Začal se mi v sámožce vztekat a hodil sebou na podlahu. Položila jsem košík, vytáhla ho ven z krámu a za rohem mu nasekala na zadek. Pak už jen vzlykal, ale neřval, nevztekal se. Od té doby už to také nikdy neudělal a mohla jsem s klukama jít kamkoliv i na návštěvu a nikdy si nic nedovolili. Vždy se chovali jak mají. Žádné nakukování do šuplíků, prostě vydrželi v klidu nebo si hráli s dalšími dětmi a nikdy pak už nebyl problém. Mnohdy dobře míněná rána na zadek je lepší, než dvě hodiny domluv, které dítě stejně vážně nebere a neposlouchá. Dnešní výchovný systém, že "na to si musí přijít dítě samo" je pitomost. I zvířata mláďata upozorní klovnutím, či packou, nebo stiskem na to, co nesmí.
    Přeji Ti krásný a pohodový prodloužený víkend.

    OdpovědětVymazat
  7. Tož já jsem prudká hlava, svou dceru jsem vysprchovala ve třech letech v zimní kombinéze, nechtěla domů ze sáněk a to co předvedla bylo poprvé a naposledy.
    Ve čtyřech letech jsem vysprchovala synovce, též mi udělal výstup hodný ND. Chtěl si stěžovat rodičům, ale dodnes to neudělal, styděl se. Dnes mu je 21 let a nezapomněl, prý jsem jeho nejmilejší teta.
    To, jak se vychovává dnes, já raději komentovat nebudu. Ale na druhou stranu nikdy nezapomenu, jak velice brutálně a bez skrupulí mne mlátila moje matka, tak to fakt né.

    OdpovědětVymazat
  8. Jo, vztekající se dítě, to je těžká věc. Matka se nikdy nezachová správně, když nepovolí, špatně, když povolí, taky špatně. Moje dcera se taky vztekala a pár těžkých chvil jsem s ní zažila. To ovšem nebylo nic proti její dceři, naší vnučce. Tam teda nepomohla ani sprcha ani na zadek. Musela se nechat vyvztekat. Nicméně dnes je to klidný miláček, bez jediného náznaku poruch chování.

    OdpovědětVymazat
  9. Ahoj Marti, tvůj příběh se mi moc líbil, protože je krásně lidský a založený na životě. Marcela

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji všem za komentáře a vlastně nemám už ani co dodat. Mějte pěkný den.

      Vymazat