čtvrtek 18. ledna 2018

jak jde život

Někdy život přináší různá překvapení a nástrahy, které nejsou v naší moci nějak ovlivnit.
Většinou si svůj život můžeme řídit sami, ale někdy si cestu zvolit nemůžeme.
Několikrát s mým mužem nás svedl osud nebo co dohromady, že jsme oba najednou zažívali podobné problémy. 
Mám samozřejmě tajemství, která na blogu neventiluji, ale včerejší komentář Laury pod mým příspěvkem s chválou mých výrobků posledních dnů s dodatkem - přece jen nebudeme čekat na důchod, jsem si uvědomila, že některé věci jsem opomíjela a tady tajila a ani vlastně nevím proč.
Možná, protože nejsou vtipné a já ráda píšu vtipné příspěvky..
Anebo proto, že to nevidím jako drama vzhledem ke svým životním prožitkům.
Kdo čekáte něco vtipného, dnes nečtěte.
A jestli se chcete se mnou smát, tak tady. Dnes lepší vtip fakt nedám.
Už čas uzrál.
Dost bylo náznaků.
Už jsem tady psala, že jsem před dvěma lety ukončila smlouvu s novinami, kde jsem pracovala poslední dva roky. Změnil se totiž majitel, a i tak špatně placená práce měla být ještě méně placená, což nebylo tím hlavním hybatelem pro ukončení spolupráce. Mnohem více mi vadilo omezení svobody a zasahování do rozhodnutí, které je nutné učinit hned, aby člověk neztratil klienta a ne se stresovat tím, že v daný okamžik nemůžete sehnat nikoho, kdo by vám to rozhodnutí posvětil. Končila mi smlouva, takže odejít bylo snadnější než pro spoustu dalších, kteří z redakcí odešli půl roku po mně.
Ke změně mě popíchl můj muž se slovy, to už nemáš zapotřebí, aby tě někdo ve tvém věku a po tvých zkušenostech buzeroval a ještě si dostávala almužnu. No není to lichotivé, ale s vyzobanou slunečnicí jsem smířená.
Je pravda, že jsem mnoho let vydělávala hodně nad průměr, ale také pracovala víc než je obvyklá pracovní doba a měla velkou zodpovědnost. Nikdy bych z té práce, která mě neskutečně bavila a naplňovala, sama o vlastní vůli neodešla, ale o psychopatovi už jsem tady psala, ten se rozhodl rozmetat celý management pobočky s vlastním názorem a můj post dokonce zrušil, aby mě mohl vyhodit. O tom tady ale nechci psát. Jen jsem se musela rozepsat o minulosti, aby byly více pochopitelné moje následující kroky.
Po té jsem něco zkoušela v novém regionu, kam jsem se přistěhovali, ale na vyzobanou slunečnici už nic úžasného nečekalo.
Šla jsem na pracák a po roce mě muž přesvědčil, ať už blbě placenou práci nehledám a můj matematik mi spočítal, že se vyplatí jít o rok dřív do důchodu. Vzhledem k minulým výdělkům vycházel důchod líp, než bych si tady kdy mohla vydělat a ještě bez stresu.
To je moje tajemství, od dubna jsem v důchodu, ale předtím se mi stal úraz, takže do práce stejně nemůžu. Minulý rok v lednu jsem si myslela, že se ještě ke své úžasné práci vrátím, páč jsem dostala nabídku, která se neodmítá (asi jsem opravdu byla dobrá :-)), která nakonec z objektivních příčin nevyšla. Úraz, který se mi stal v únoru, by mi stejně neumožnil přijmout tento post, takže jsem byla vlastně ráda, že jej nemusím ze zdravotních důvodů odmítat. To by mi bylo líto mnohem víc.
Musím ale přiznat, že s důchodem jsem se neztotožnila a irituje mě na účtě označení platby za "starobní důchod." Je to jen problém v mojí hlavě. Mám pořád špatné svědomí, když mi není dobře a já se rozhodnu nic nedělat. A mám k tomu dvojí důvod. Jednak svůj stav po úraze a pak ten zasr...ý důchod. Připadám si mladá, i když mi letos klepou na záda kulatiny a lžu sama sobě. 
Odříkaného chleba největší krajíc, páč jsem vždy tvrdila, když se mnohem mladší těšili do důchodu, že já do něj nikdy nepůjdu a budu pracovat, dokud mě někdo bude chtít.
Od dubna jsem začala na dohodu opět pracovat pro noviny. Z domova, píšu zprávy z regionu, o kultuře a vůbec, co se všude v regionu děje a navíc akce fotím, ale to víte. Jednak proto, že jsem činorodý člověk, anebo jsem vždy byla, a bez práce být nemůžu, a jednak proto, že potřebuji rozjet svůj nemocný mozek a psát mě baví.
Navíc tím polechtávám svoje ego, že opět dokážu nějaké peníze vydělat.
A teď se dostávám k tomu, jak s mým mužem žijeme v symbióze.
Už dlouho má velké problémy se zády, což při jeho povolání, kdy i jako vedoucí provozu neustále jezdil a má najeto téměř dva miliony km, není překvapivé. Po různých vyšetřeních, kdy se lékaři domnívali, že je zdroj problémů v psychice, se zjistilo, že jeho problémy vyřeší jen operace. Je se mnou tedy doma od minulého června a oba svorně trpíme bolestmi zad a já ke všemu ještě nemůžu chodit, hlava se zlepšila, záda po úraze zhoršily, takže začínáme spolu chodit na rehabilitaci. Můj muž se chlubí, jak je nám spolu dobře, že si myslel, že po měsíci si polezeme na nervy.
No nelezeme, jsme spolu rádi.
Jak na tom jsem, se nebudu dále šířit, rozhodla jsem se přes skeptiku lékaře, který se se mnou loučil slovy Pan bůh s vámi, že JÁ se z toho dostanu!!!
Můj muž to má nevratné a operace se odkládá na co nejpozději z důvodu, že  je to konečná a za tři roky na tom bude i po operaci stejně.
Tak dnes jsem si dost odhalila "záda"  a své nitro. 
Jen prosím žádné litující komentáře! Moc prosím.
Já se taky nelituji, páč to mi stejně nepomůže. A některé dny zjišťuji, že být doma a psát a tvořit svobodně mě vlastně začíná bavit. Jen to slovo důchod pořád nemám ráda.
Takže prosím komentujte, pokud chcete komentovat, ale bez lítosti. 
Já vím, dnes to nebylo vtipné. 
Po Lauřině komentáři jsem ale měla pocit, že tady vlastně lžu lidem, které už považuji za své přátele.
Tak jsem to chtěla napravit.
A na dlouhou dobu je to poslední moje velmi osobní zpověď.

30 komentářů:

  1. Tak, a teď mi v hlavě rezonují slova a nejsem schopná je sestavit do věty. A to nejsem po úrazu :o) (chci zlehčit můj komentář!). Myslím, že chápu tvé pocity Marti, protože já tvrdím, že máme mysl příliš mladou k tomu zchátralému tělu co se každé ráno snažíme zvednout z postele. Jo, zatím mi to ještě jde v pohodě, manža heká víc, je o pět let starší. Loni na podzim se z něj stal také důchodce, ale ještě pracuje, protože jsme se dohodli, že se svou činností OSVČ sekne až nastoupím do důchodu i já. Máme výhodu, že máme pracovní stanoviště doma, které jsme si před mnoha lety zbudovali, už jsme měli dost pronájmů ve městě. Ušetřili jsme mraky peněz a manžel spoustu času. Ve své kanceláři si může pracovat i po večerech a je stále doma. Takže to je zase naše symbióza, roky pracujeme spolu, nelezeme si na nervy a tak i ten volný čas, který nás čeká, nebude vůbec nudný. Ono je stejně nejdůležitější to zdraví, co si budeme povídat. Myslím, že váš společný humor je důkazem toho, že když se chce, tak to jde - i s bolavými zády a ostatními neduhy. Jsou to výzvy, viď? A já vždy říkám - Když jsme na to dva, tak to zvládneme!!
    No, tak nakonec jsem ta slova nějak pospojovala. Nic světoborného ze mne nevypadlo, ale měla jsem přerušované spaní. Spali u nás vnoučata a Jonášek své sny huláká na celé kolo. Takže jeho - Paní učitelko, já chci to kolo. Já ho ale chci - a další výkřiky mi znějí v hlavě ještě teď :o))).
    Marti, hele měj se pohodově a díky!!
    Ála

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Alenko, moc ti děkuji za tvůj milý komentář. Pobavily mě ty výkřiky o tom kole. Proboha tak ať mu ho už dá :-) Chápu, že jsi se nevyspala. To znám, sice ne ty výkřiky, ale nohu v obličeji a v žebrech. Ano, jsou to výzvy a věřím, že jediné, co pomáhá je optimismus. Díky za ten tvůj.

      Vymazat
  2. Marti,
    moc Vás obdivuji, že jste odhalila záda i nitro... :) Já bych některé věci tak ráda "vykřičela", dokonce si myslím, že by se o nich mělo mluvit a psát, protože když jsem v té situaci skončila sama, neměla jsem se kam obrátit a ač je internet různých věcí plný, tak zrovna moje bolavé téma je zahalenou jakýmsi tajemným embargem... já zatím ale nemám tu odvahu se tak moc odhalit, píši jen v náznacích, které podle mě stejně všem dojdou... takže za mě klobouk dolů... je jasné, že čím je schránka starší, tím víc chátrá a můžeme se na hlavu stavět, jako ve dvaceti se cítit nebudeme... :) Já to například pociťuji teď, coby "stará" matka (na druhou stranu prostě jsem nejprve neměla správného tátu pro mé děti a potom byly nějaké zdravotní problémy, takže jsem ráda, že matka vůbec jsem), že mi síly dochází dříve než maminkám, co jsou o sedm a více let mladší... :) Ale snažím se stejně jako vy s manželem, říkat si, že dokud je mladá hlava, stále to jde... je skvělé, že teď můžete svobodně a volně tvořit, určitě čas zaplníte a je potřeba si ten čas užít, kašlete na to, že se tomu říká důchod... je to prostě ten čas, který můžete věnovat sobě a tomu, co Vás baví a naplňuje... :) A já se moc těším, že si u Vás - ve virtuálním obýváčku - budu moct číst Vaše prima články! :)
    Mějte se moc hezky, držte se,
    Peťka :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Peťko, není co obdivovat. Bylo to náhlé pohnutí mysli a teď bych to možná už nenapsala. Jen jsem chtěla, aby byly některé věci pravdivě sděleny. Přeji Vám též, ať se držíte a díky za návštěvu.

      Vymazat
  3. Marti,
    přečetla jsem si Tvoje dnešní dlouhé vyznání. Jak jinak to pojmenovat.
    Určitě Ti rozumím. Ale je zbytečné děsit se slova důchodce. Už jsem do té kategorie zařazená nějaký ten rok a nemám s tím problém. Jen když si něco o důchodcích čtu, tak jako když se mne to netýká, musím se postavit nohama na zem a říci si- holka, vždyť Ty tam patříš taky. Pokud si člověk vytvoří během života nějaké aktivity-koníčky, tak mu ten důchod ani nepřijde. Mně alespoň ne.
    Ano, hodně je to o zdraví. Tebe potkal velmi nepříjemný úraz, ale Ty jsi taková silná, činorodá , takže o nějaké lítosti vůči Tobě by bylo zbytečné přemýšlet.
    Snad každému život přinesl, co se nedá nazvat procházka růžovým sadem. Je to pak o tom, jak to člověk umí přijmout, jak se k tomu postaví. A Ty to zcela určitě umíš. Alespoň na mne tak svými příspěvky tady působíš.
    Takže asi tak ode mně.
    Hezké odpoledne. Tady u nás se to z nebe sype a sype.
    Hanka

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Hani, díky moc za tvůj komentář a pošli sem trochu toho sněhu, tady zase už prší. Měj se krásně.

      Vymazat
  4. Marti, kdysi jsem se slova starobní důchod také děsila - až děti mi vysvětlily, co zkratka SD znamená - SOBĚ DOBŘE- a tak když už vím, že za čtyři měsíce budu dostávat měsíční příspěvek na živobytí, že se budu tímto řídit a budu dělat to, co mne baví a na co v životě nebylo nikdy dost času.
    Každý si svůj úděl neseme celý život s sebou. Je jen na nás, jak se k tomu postavíme, jak budeme žít. Mám manžela skoro ležáka a bez mých dětí bych to nezvládala. (Jeho děti o něj nemají zájem, neviděli jsme je víc jak rok. Tato situace mne naučila žít tak, jako to potebuji já, jak to vyžaduje moje zdraví a jak to jde..... co si myslí okolí se už dávno nestarám a mám od té doby pokoj.

    Sněhu ti mohu poslat kolik chceš, už mne nebaví, říkám že padá cosi nesmyslného bílého zhůry......... Pěkný večer a řid se heslem mých dětí - SD=sobě dobře. Zdraví Dana

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Dany, to je hezký, to si musím zapamatovat, ale já už se tím řídím sobě dobře :-) Hezký večer.

      Vymazat
  5. Paní Slunečnice, je mi 64. let. Jsem PRASE (pracující senior) šestým rokem a letos to chci v prosinci ukončit. Mí koledové a kolegyně jsou mladší lidé a zažívám s nimi hodně humoru. Nejsem teď zrovna fit, ale už teď mám naplánováno co všechno chci ještě dělat a vidět. A tak popravdě, se svými vrstevníky se ani moc nechci stýkat, protože to jsou opravdu hodně staří, ublížení a ufňukaní lidé. A ty jejich nářky na všechno, tak ty by mne psychicky zcela rozložily. No jo, tělo zhuntované a mozek mladý. Ale, když to dám já, tak i vy to dáte, nemám o vás paní Slunečnice strach. A pomalu padá a padá a je tu velký vítr a padá..., pane bože dej, ať opět neupadnu i já. Zdraví Iwka

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Iwko, i já mám kolem sebe velmi mladé přátele, někteří jsou mladší než moje děti a jsem ráda, že se se mnou rádi stýkají, proto se taky nemůžu vyrovnat s důchodem :-), páč mám pocit, že jsem na to ještě velmi mladá :-) Já si dnes nechtěla stěžovat, naopak jen popsat situaci a jít dál. Já teď bohužel padám i bez sněhu :-) Teď si uvědomuji, že já vlastně mezi svými vrstevníky žádné přátelé kromě vás virtuálních nemám. Hezký večer.

      Vymazat
    2. Paní Slunečnice, já to nebrala tak, že si stěžujete, ani bych vás nechtěla urazit. Asi jsme na tom obě stejně - psychicky mladé, ale i tak se začínám koukat do občanky. Mějte se dobře. Iwka

      Vymazat
    3. Iwko, to je v pořádku, jen psané slovo má člověk pocit, že musí vysvětlovat, mluvené je lehčí :-) Jo moc se mi líbí oslovení, jak mi krásně říkáte, ale stejně, nemohly bychom si tykat?

      Vymazat
    4. Paní Slunečnice ano. Takže ponovu Marti, rozumím ti a těším se každý tvůj příspěvek na blogu. Jsi takové mé denní sluníčko. Iwka

      Vymazat
  6. Marti, kašli na slova, která se ti nelíbí např. starobní důchod. Důležité je, že máš pěkné, upravené ruce a mladé myšlenky. Jinak Tě naprosto chápu, jelikož jsem o Tebe jen o rok mladší, ale tento týden jsme potkala spolužačku ze základky, řekly jsme si, jak je důležité, že jsme stále hezké a se smíchem jsme se rozešly. A ještě něco. Každý máme svoje tajemství, které skrýváme jen tak dlouho, než zjistíme, že na tom vůbec není. Takže Marti, užívej dne, nadále se raduj z barev, rodiny, nových příležitostí a opatrujte si tam někde v Čechách v domečku své zdraví. Marcela

    OdpovědětVymazat
  7. Marti, odchod do důchodu není nic špatného a to, že si v něm zvládneš přivydělat nějakou tu korunu je také skvělé. Samozřejmě, že kdyby nebyly ty bolesti, žilo by se lépe, ale mohlo by být i hůř. Tím nic nechci zlehčovat, ale kdo ví, kdy my se dostaneme do důchodu. A jestli si v něm zvládneme ještě něco vydělat. Buď na sebe hrdá, máš čas na sebe, na své koníčky, na vnoučátka, na manžela a i na trochu práce. Vždyť to je SUPER.
    Přeji krásné dny plné radosti. D.

    OdpovědětVymazat
  8. Musím říct, že po přečtení tohoto článku mne napadlo ledacos, ale že by lítost, tak to ani omylem.
    Upřímně, jestli jsi v důchodu nebo nejsi, pro mě není důležité, protože jsi nesmírně vitální v názorech, tak i v činech. Je mnoho daleko mladších lidí, se kterými si připadám nepatřičně stará, ty jsi pravý opak.
    Drahá vyzobaná, buď ještě dlouho tak svěží a inspirující.

    OdpovědětVymazat
  9. Já myslím Marti, že Ty máš slovo důchod opravdu jen napsané na tom výpisu z účtu. Jinak se Tě fakticky moc netýká. Rozhodně mi nepadá na rozum, abych Tě litovala, spíš máš můj obdiv. Pro mě jsi přes všechny své neduhy po nehodě vitální človíček, který umí žít. Ač ,,jen" tak, jak mu zdraví dovolí, ale našla jsi smysly svého života v různých činnostech, které Tě baví a O TOM TO JE!
    Přeji Ti hodně šťastných chvil a užívej času, se kterým můžeš naložit dle svého.
    Henrieta

    OdpovědětVymazat
  10. Marti, já se do důchodu docela těším. Momentálně mi to v práci úplně nesedí (ne vlastní práce, ale věci okolo), takže pocit, že kdykoliv můžu položit tužku a jít by byl vlastně docela povznášející ;-). A taky bych věděla, čím se zabavit, kdybych se rozhodla z práce odejít. Ale mám to ještě za několik let, takže zatím to musím brát, jak to jde.
    A jinak - z tvých článků je cítit tolik vitality, že by ti ji spousta lidí, co mají na narozeninovém dortu mnohem nižší číslo než ty, mohla závidět. Přeju ti,a ť ti život dál (a dlouho) přináší většinou příjemné věci a užij si je (myslím, že ty to umíš)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Stáni, já už to konečně taky začínám vnímat jako svobodu a děkuji.

      Vymazat
  11. Toľko múdrosti bolo už napísaných predo mnou ... Predovšetkým ti chcem poďakovať za tvoje vyznanie, či priznanie ? :)) Tiež by som ten dôchodok nebrala tragicky ... Nie je dôležitý status, ale životný pocit, stav mysle ... ochota byť činorodý, aktívny ... Teda všetko v rámci možností ... to je jasné ... Ty si mala vážny úraz, ktorý ťa posotil medzi dôchodcov. U mňa to bola zas vážna nemoc v mladom veku. Od 43.rokov mám mimokĺbovú reumu - Lupus a bola som na tom hodne zle. Nasadili liečbu, šupli ma na invalidný dôchodok ... Niesla som to hrozne ... Ale všetko sa utriaslo, liečba zabrala, Lupus uspali ... do pracovného procesu som sa už nevrátila ... na dôchodku som stále, i keď teraz už na starobnom ... Božinku ... strašne to znie ... :)))) Ale som spokojná ... môžem robiť čo chcem, čo ma baví a je toho neúrekom ... Dávam si pozor, aby sa Lupus neprebudil ... :))) A úplne sa stotožňujem s pisateľkou nado mnou , že nie je dôležité či si na dôchodku, alebo nie, stále si to ty a tvoje schopnosti využiť život vo svoj prospech. Veď vek je len číslo ... Prajem tebe aj manželovi všetko dobré ... a teším sa na ďalšie veselé príspevky ...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Lauro, viď zní to strašně" I já ti přeji hodně zdravíčka a pohodu a snad bude něco veselého už zítra :-)

      Vymazat
  12. Tak dnes jste mě vážně pobavila. Já jsem zvědavá ženská a dlouho mi vrtalo hlavou jak to s váma vlastně je. Nějaké detaily jste odhalila už dřív a teď to do sebe pěkně zapadlo. Teď už vím, že zahradník vrah není 😊. Děkuji.
    Držte se s manželem, zdraví je to nejdůležitější.
    Jarka

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jaruško, komentář mě moc potěšil. To byl přesně ten důvod, proč jsem svoje přiznání psala. Dost bylo náznaků :-) Moc děkuji. Hezký den.

      Vymazat
  13. Marti, nedá mi to, a píši ještě jednou.vše je jen o mysli a o tom, jak to kdo cítí. A proč píšu. Jeden rychlý příběh z mé rodiny. Syn se se snachou poznal, když jemu bylo 16 a jí 18 let. Po dvouleté známosti jsem jim říkala že jsou jak manžele po padesáti letech. Včera měli volno a tak přijeli na oběd. Spolu se 4letým vnukem. Synovi je 33 a jeho manželce odva více - 35. Naobědvali jsme se, a že půjdeme blbnou na sněhu. Po delším přemlouvání šla mladá s náma. Já, syn a vnuk jsme blbnuli na sněhu, bobovali, koulovali se a ona tam jen znuděně stála, že ji to nebaví, že jsme jak malé děti a nakonec odešla domů bez nás, že se takových "blbin nezúčastní a ani se na ně nebude dívat". Doma vzala knížku a cosi si četla. Později syn mi přiznal, že je to takové skoro stále. Přijde z práce, je unavená a na kluka nemá už náladu. Takře vše je na synovi. A proč to píšu? Ne, nestěžuji si, je to jejich život, ale mladá je už vlastně od mládí stará, nic ji nebaví, o nic nemá zájem, nikam nechodí. Kdyby mohla, tak ani do práce nechodí, nebaví ji dojíždět, nebaví ji vařit, zkrátka nebaví ji život. Mohu ji a syna s vnukem jen litovat, ale je to jejich život.

    Ale my si takovýto život neumíme představit. Nedovedu si představit můj ani ostatních a ani tvůj život bez koníčků, plánů, nápadů. Stáří nepřichází s věkem, ale s životním postojem a myšlením. Dana

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Dany, i já takové lidi znám, i když ne z mé rodiny. Tady jsou samí blázni a puberťáci :-) Mně je líto spíše snachy, protože má chudý vnitřní život, ale jak říkáš, to není naše věc. Měj se krásně.

      Vymazat

Moc děkuji za návštěvu a za milé komentáře, které mi zde zanecháváte. Díky za váš čas.