sobota 23. června 2018

někdy stačí jedna věta...

Setkávám se se zajímavými lidmi a každý z nich mě nějakým způsobem obohatí a posune v životě dál, rozšíří moje obzory a ještě je výhoda, že je to v rámci mojí práce, která mě baví. 


Psaní mě baví.
Články jsem psala vždy i v minulém zaměstnání, i když to byly spíše články odborné psané populární formou.  
Když byly první články zveřejněny, říkala jsem si, že bych chtěla být někdy možná novinářkou. Ale byla jsem na tolik při zemi, že jsem si uvědomovala, že to už vzhledem k svému věku nestihnu.
Dva roky jsem pracovala v redakci jako obchodní poradce a ke svým projektům jsem si psala články, které byly zveřejněny, ale psala jsem je zadarmo. Nevadí, i to mě uspokojovalo.
Po úraze minulý rok a rozhodnutí jít o rok dřív do důchodu (ježíši, to slovo pořád nesnáším, nikdy si na něj nezvyknu) jsem začala řešit, že bych chtěla ještě pracovat.
Moje kamarádka Bára a zároveň kolegyně vymyslela koncem března minulého roku, když jsem se jí svěřila: budeš mi pomáhat s deníkem. 
A tak jsem začala psát krátké zprávy z regionu, co se kde děje, o kultuře, události. A myslím, že Bára zpočátku svého rozhodnutí litovala. Nejenom, že jsem novinařinu fakt neuměla, ale můj chorý mozek a problémy s krátkodobou pamětí občas vytvářely paskvily, nemohla jsem najít vhodná slova a neuměla jsem se pořádně vyjádřit. Bára většinu zpráv musela opravovat a první můj výdělek za poslední den března byl slovy dvacet korun, ale já byla šťastná. Každé ráno jsem usedala k počítači a psala, i když jako externista jsem nemusela, ale já chtěla mít něco pravidelného, prostě jsem si sama stanovila každodenní povinnost. 
Sedala jsem neumytá, neučesaná v županu s ranní kávou. Ostatně takto to mám dodnes. Ranní očistu, jsem zvyklá na ranní sprchu, podstupuji, až si odpracuji.
Postupně jsem začala i fotit akce a psát k fotkám krátké reportáže. Letos mi bylo nabídnuto, ať zkusím rozhovory. Za první jsem dostala pochvalu, to mě nakoplo a hned jsem začala hledat další protagonisty, kteří mě zajímali. Občas se stane, že rozhovor přinese i námět, který se nehodí anebo by byl rozhovor příliš dlouhý a já mám přesně určen počet znaků. Bylo mi toho zajímavého námětu líto, a tak jsem napsala ještě článek.
Poslední měsíc se dva velké články ocitly na první straně novin jako hlavní článek a Bára mi řekla, že jsem za hvězdu. Sice jsem očekávala, že z toho budu mít velkou radost, což se vzhledem k situaci, kterou jsem prožívala a ještě prožívám, nestalo. Nicméně jsem si něco uvědomila. 
Panebože, já jsem externí redaktorka. Není to novinařina?
A teď se dostávám k vysvětlení názvu příspěvku.
Při jednom z rozhovorů: jste velmi originální, už jste měla výstavu?
Ne, mám malé sebevědomí a připadám si pořád taková nedodělaná.
Ze mě vypadla rychlá odpověď: tak si možná budete připadat do konce života.
A myslím si, že to je tak v pořádku.
Já si připadám nedodělaná pořád a to mi rozhodně sebevědomí nechybí.
Pokud si člověk začne myslet, že je už dodělaný, přestane se někam posouvat, přestane růst, ustrne.
Já se dodělávám pořád a chci se dodělávat. A moje nynější práce mi to umožňuje a moc si vážím svobody a příležitosti. A možná po sobě zanechám i malilinkatou stopu.
Báro, díky.

P.S. Dnešní psaní či úvaha, nevím, co to je, je možná jen pro mě. Někdy opravdu stačí jedna věta a teprve vám spoustu naprosto samozřejmých věcí dojde...


18 komentářů:

  1. Marti, je krásné, že i v důchodu můžeš dělat práci, která Tě naplňuje, baví a někam posunuje. Víš, já jsem šla do předčasného důchodu téměř o dva roky. Začala jsem mít zdravotní problémy, běhala po vyšetřeních a situace v zaměstnání se pro mně stávala neúnosnou. Když cítíš velkou zodpovědnost za to, co děláš a někdo má zájem na tom, aby bylo hlavně hotovo za téměř jakoukoli cenu, tak mně to psychicky hodně deptalo. Také chování nového mladého kolegy přispělo k tomu, že jsem se rozhodla odejít. Teď mám pocit, že bych ještě něco chtěla dělat a nějak nenacházím směr, kterým se dát.
    Myslím, že Ti možnost psát moc pomohla i po zdravotní stránce a já jsem moc ráda, že jsem Tvůj blog objevila a můžu každý den nakouknout a číst.Moc Ti to přeju. Růža

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Růži, já jsem udělala v podstatě to samé. Změnili se majitelé a tím pádem vedení a mně končila smlouva a já další nepodepsala. Řekla jsem si, že nějakou buzeraci nemám zapotřebí. Teď jsem se sice vrátila, ale ne do stejné řeky. A už mě přemlouvají, ať se vrátím úplně. No to určitě. Svoboda je pro mě nejvíc a tu bych ztratila. A máš pravdu, zlepšila jsem se díky práci i po zdravotní stránce. Moje ségra na začátku říkala, že bych měla za psaní platit já a ne oni mně :-) Moc ti děkuji za krásný komentář. Dnes jedu dělat reportáž na slavnost růží na zámek Veltrusy, tak snad stihnu něco i na blog.

      Vymazat
  2. Takže vlastně splněný sen nebo přání. Jsi důkazem, že nikdy není na plnění snů pozdě. A články na první straně - to už je úspěch :-). Takže další zajímavé náměty na pěkné články a ať tě to dál baví.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Stáni, spíš to byla taková letmá touha, nijak urputná. A máš pravdu, nikdy není pozdě. Děkuji ti moc.

      Vymazat
  3. Marti, moc ti gratuluji. I když v poslední době moc nestíhám, ráda k tobě vždy nakouknu a něco milého i alarmujícího si přečtu. Máš cit ke slovům, psaní a hlavně chceš, nechceš zůstat stát a to tě posouvá dál, jak jsi sama napsala. Moc ti přeji úspěchu, které jsi dosáhla. Hodně štěstí v tvé nové profesi. Iva

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ivy, moc děkuji za chválu, skoro se červenám :-) Měj pěknou neděli.

      Vymazat
  4. Je moc dobře, že cítíš,že Ti psaní přináší uspokojení, že Tě to baví, že Tě to nabíjí a taky,že to má dobrou odezvu z té druhé strany. A o tom to je!
    Užívej si to celým svým JÁ.
    Měj se hezky!
    Hanka

    OdpovědětVymazat
  5. Marti, přesně vím, o čem píšeš..je to tak..člověk se pořád musí někam posouvat, přijímat výzvy..I proto já strašně ráda učím pořád z nových učebnic, protože jen u jedné mám pocit, že zakrním..:o)..I proto jsem začala matematiku profesora Hejného..i proto se zas příští rok těším na nové učebnice..chce to pořád jít dál a Tobě na té tvé cestě přeji hodně štěstí a spoustu krásných publikovaných článků a také spoustu inspirace. Inka

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Inko, děkuji. Ano, hlavně ta inspirace je třeba, ale já se furt rozhlížím a nacházím, tak snad mi to vydrží. I tobě přeji hodně úspěchů a výzev.

      Vymazat
  6. Najít svůj směr, svou cestu a být spokojená, tak to je obrovský dar.
    Vídám kolem sebe mnoho vyhořelých lidí bez náboje, bez radosti a těm skutečně nezávidím.
    Já jsem výrazně budovatelský typ, škoda že mne tato skutečnost nepřepadla daleko dřív, měla bych spokojenější život.
    Piš a hlavně buď šťastná a spokojená.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Blondýnko, já musím přiznat, že velkou část života jsem dělala opravdu, co mě bavilo a naplňovalo. Nejdéle marketing a tam bylo taky psaní a já se vlastně točím pořád kolem toho samého. Děkuji a hodně budovatelských úspěchů.

      Vymazat
  7. Vidis Marti, ja som myslela, ze si movinarka aj s prislusnym diplomom... Ide ti to brilantne... Mas dar slova a vies ho dobre vyuzit... :)
    Byt nedorobena sa snazim byt aj ja... Stale skusam nieco nove, hlavne tie handmade aktivity. Dalej ma posuva aj pisanie mojho blogu, dar slova mne totiz chyba... niekedy mi to chvilu trva, kym zosmolim prijatelnu vetu .... :)
    Marti, prajem vsetko dobre... Hlavne nech mas stale suflik plny nametov... L.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Laury, nene žádný diplom, gymnázium a obor, který už dnes ani neexistuje v době počítačů, vědecké, technické a ekonomické informace. Já sleduji tvoji úžasnou tvorbu a vím, že se pořád posouváš. Děkuji a i já tobě přeji hodně inspirace ke krásným výrobkům.

      Vymazat
  8. Ahoj Marti, při čtení tvého článku jsem si uvědomila jednu věc. Na jedné straně bych také ráda šla do důchodu, což zatím nejde, ale na druhé straně vím, že nevím, co bych dělala a na "sezení u okna" se ještě necítím, což je dobře, ale přece to má jeden háček. Učím se celý život, učím se pro život jako takový i pro práci, která mě živí, a tak touha být svým pánem možná pramení z pracovní únavy. A stačilo by jen si trošku odpočinout a nabrat nové síly, což se ti evidentně podařilo, přestože za velmi nepříjemných situací. Tudíž ti přeji, ať ti tvé zdraví dovolí dělat věci, které tě baví, a které tě naplňují. Marcela

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Marcelko, já už jsem tady psala, proč nejsem už vedoucí marketingu, kde jsem byla dvanáct let a neskutečně mě to bavilo, už se k tomu nebudu vracet, ale kdyby nenastaly okolnosti odchodu, tak tam jsem pravděpodobně dodnes. Takže tě naprosto chápu. Děkuji a měj se krásně.

      Vymazat
  9. Každý, kdo má tak půvabný život jako ty, je dodělaný. :)

    OdpovědětVymazat
  10. Dělat něco, co člověka těší, naplňuje, uspokojuje a ještě dává něco těm druhým, to je opravdové štěstí. Marti, buď na sebe pyšná!
    Pa, Helena

    OdpovědětVymazat

Moc děkuji za návštěvu a za milé komentáře, které mi zde zanecháváte. Díky za váš čas.