úterý 19. března 2019

příšerné ráno

Tahle to teda mělo vypadat. Jako na té fotce. Bohužel. 
Můj malý pondělní osobní blackout. 
No, někdy se to tak stane. 
Příšerné ráno jsem měla včera. 
Fakt tohle se mi dlouho už nestalo.
Můj každodenní ranní rituál šálek horkého dobrého kafe a zasednout k počítači k psaní krátkých zpráv mi totálně narušila po pěti minutách černá obrazovka. Zkoušela jsem klasiku, restart, násilné vypnutí počítače. Nic, počítač totálně zamrzl a nešlo k mému čirému zoufalství dělat ale vůbec nic jen zírat na černou obrazovku.
Po půl hodině přes moje zuřivé bouchání do klávesnice žádná změna. Jen hučí, ale vypnout nejde a černá obrazovka ve mně vyvolává skoro pocit konce světa.
Ježíš, co budu dělat, když se neumoudří vůbec?!
No nic, musím napsat Báře, že dnes pravděpodobně zprávy nebudou a už je půl osmé, což už je normálně odesílám.
Píšu sms, a když ji chci odeslat, zjistím, že nemám Báru v seznamu. 
Panebože, velký bratr hlídá a odpojil mě snad od veškeré civilizace?!
Vzpomenu si, že mi ráno telefon upadl a že už se mi to vlastně jednou stalo.
Na štěstí telefon mě na restart pustí a já konečně odešlu zprávu správnému adresátovi. Bára je dnes na tom podobně, takže jen napíše: nestresuj se.
Pořád na mě na psacím stole zírá černá obrazovka, opět udělám svoje kolo pokusů o oživení a pravděpodobně zblblému počítači dávám svým mlácením do klávesnice ještě víc zabrat, takže to chuďato už neví, která vlastně bije.
Zoufalá vytáhnu svoji starou mrňavou "plečku", jinak už tento minipočítač nejde nazvat, a nastartuji ho. Trvá to dost dlouho, že bych snad v mezidobí stihla uvařit oběd.
Konečně naskočí obrazovka, aspoň něco tady sakra svítí, a já se snažím nainstalovat bezdrátovou myš. 
Bez myši jsem totiž taky zoufalá. No nějak nejsou oba moje pracovní nástroje kompatibilní. 
Ručně si rozjedu všechny stránky, které potřebuji, a v tom se na stole rozsvítí obrazovka, na kterou čekám už hodinu a půl.
Tak plečku, která už musí být furt napojená na zdroj, jinak nefunguje, opatrně odstavím, ale pro jistotu ji nevypínám. Nemám nervy na její půlhodinový start.
Jo vypadá to, že to snad bude fungovat.
Hurá, konečně můžu pracovat.
Jsem zpocená až na patě a rozhozená z té závislosti na těch černých potvorách a na telefonu.
No, nebylo to moc hezké ráno.
Jdu si udělat další kafe, které si teprve teď v deset hodin ráno budu moct vychutnat.
Jsem naivní, když si myslím, že už jsem si svoji dávku nepříjemností vybrala a do večera se nic nestane. Po obědě odjíždím opět do Prahy.
Svoje pravidelné návštěvy bílých plášťů na interně, neurologii, rehabilitaci rozšiřuji ještě o ortopedii.
Vím, že tam budu dlouho a zapomněla jsem doma Reflex, v poliklinice v trafice mají dovolenou, tak mě můj muž odloží, ostatně jako vždy poslední dva roky, kdy doprovod potřebuju, a jede mi někam koupit něco na čtení. 
Mezitím dostávám žádanku na rentgen. Jdu se přihlásit a sestřička po mně požaduje 40 korun. 
Tak na to připravená nejsem a už jsem tady psala, že teď prostě, co nejezdím nikam sama, mám k dispozici pouze kartu a v peněžence obvykle obnos do těch kýžených 40 Kč.
Vytahuju peněženku a je tak lehoučká, že mírně zblednu. Čekárna je plná lidí a okýnko u rentgenu není zrovna diskrétní a já, Italka, v podstatě potichu mluvit neumím. Otevřu ten obal, který je plný průkazů, slevových karet, ale není tam ani zatoulané euro. Je naprosto prázdná a já si vzpomenu, že jsme potřebovali drobné někde před týdnem na parkování a můj muž mi peněženku vybrakoval a kapesné mi zapomněl dát 😀. 
Přiznávám se k prohřešku s grácií, páč v těchto situacích je jediný možný způsob zachovat dekorum: dáma to tak chce. 
No, já prostě těch blbých čtyřicet nemám, ale mám kartu. Karta je samozřejmě odmítnuta, mezi bílými plášti se ještě nenosí (kartou platím pouze na gyndě). 
Ale můj muž přijede, jel mi koupit jen časopis. Otázka zní: a přijede ještě dnes? No samozřejmě.
Sedám si na místo k sympatické paní, které jsem před chvílí odpovídala na nějaký dotaz. Paní se ke mně nakloní a zašeptá: Já vám těch čtyřicet korun dám!
Čtěte pozorně, ne půjčím, ale dám. 
Podívám se, jak jsem dnes proboha oblečená, zda na sobě nemám tepláky (ježíš ty vlastně vůbec nevlastním). Ne ne, je to dobrý, krásné džíny, červená dvojčata top a svetřík a červená kožená kabelka. 
Velmi upřimně poděkuji a odmítnu. Volám mému muži, přijeď, nedal si mi kapesné. 
Paní to slyší, ale opět stejně mi nabízí, že mi tento zanedbatelný obnos dá. 
No zanedbatelný, jak pro koho. Pro mě je to momentálně velmi velký obnos.
Když přebírám CD, můj muž se zrovna objeví a platí, sestřička se smíchem podotýká:
No vy to máte hezky zařízeno. No nezná můj příběh.
Den končí kolem páté hodiny, kdy se seznamuji s příjemným panem primářem, který se rozhodl, že na operační stůl, kterým mi je v posledních dnech vyhrožováno, hned nepůjdu, ale zkusíme léčbu injekcemi. 
Dostávám velké a bolestivé pigáro a za týden mě čeká další. Kromě pigára dostávám ještě naději.
Dozvídám se, že musím na návštěvy ve svých apartních kabelkách vozit to pitomé CD s fotkami mojí bederní páteře.
A teprve pochopím, za co jsem zaplatila. 
Domů přijíždíme až v půl sedmé večer a celou dobu se se smíchem bavíme v autě tím, že k finančním prostředkům přes net mám přístup jenom já, já vlastně spravuji celý náš společný život, ale u mě v peněžence nenajdete evidentně prostředky ani na MHD. A proč taky? Jsem v situaci, kdy MHD sama nezvládnu.
Mějte pěkné úterý bez malých blackoutů.

P.S. Jo a Báro, odpusť si proboha průpovídku posledních let: já jsem ti to říkala, nejsi připravená na blackout!

16 komentářů:

  1. Řekla bych "den blbec", který zažije každý z nás. Plusem byla určitě paní, která Ti chtěla dát patřičný obnos. Držím pěsti, aby injekce zabraly a operace se Ti vyhnula. Před pár lety mi hrozila operace achilovky, bylo to krátce po gynekologické operaci a já špatně snáším narkózu, je mi vždycky hrozně špatně. Lékař, když viděl můj odmítavý výraz, se rozhodl, že ještě vyzkouší laser. A světe div se, obešlo se to bez operace.
    Měj se krásně.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Růži, na tu milou paní nezapomenu :-) No mám pořád od nehody nekončící problémy, tak uvidíme, jak to bude dál. Ale věřím a víra tvá tě uzdraví :-) Měj pěkný den.

      Vymazat
  2. Marti, to jsi teda měla den.Ta paní v čekárně mi pozvedla náladu.S tím se málokdy člověk setká.Včera jsme to prázdno nemohli vydržet a celý odpoledne jsme hledali štěňátka.Našli jsme chovnou stanicí až v Nové Bystřici a usmálo se na nás štěstí.Mají k odběru chlupaťandy bordodogy. Zítra si jedeme vybrat.Řvali jsme oba radostí a já měla šminky rozmazaný i po rukách.Přeji ti krásné odpoledne a Justýnce pusu.Martina😏😋

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Martinko, pak mi pošli fotku na email :-) A ať máte zas jen radosti. Měj se moc krásně.

      Vymazat
  3. Marti, náročný den, ale hodní lidé ještě nevymřeli. A to je super.
    Tak ať Ti vše dobře dopadne a operaci se vyhneš.
    Měj prima týden. D.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Dáši, uvidíme, pořád se potýkám s následky nehody, ale pořád je naděje. Měj pěkný den.

      Vymazat
  4. Marti, stroje mají ve zvyku stávkovat právě ve chvíli, kdy je člověk nutně potřebuje. Asi proto, abychom si to uvědomili :-) Tak snad máš na chvíli se stávkující technikou vybráno

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Stáni, právě už jsem to zažila mockrát, ale stejně mě to vždycky vyděsí :-) Měj pěknou středu.

      Vymazat
  5. No, vlastně dobrý, ne? :o) Šílený den, ale konec dobrý, všechno dobré! Stávkování techniky se trochu bojím, už se mi roky nic takového nestalo...
    Stát se může ledasco, ale ať to vždycky dobře končí!
    Marti, měj hezký večer, Helena

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Helenko, i mě to naprosto děsí, ale snad jsem si to vybrala zase na delší dobu. Měj se krásně.

      Vymazat
  6. Tak podobný příběh z čekárny bych mohla po včerejšku napsat i já. Začala bych tím jak se mě lékař ptal na běžné věci a já jsem měla mozek těsně před restartem a reagovala jako by mi bylo aspoň 70 a ne 40. V čekárně na rtg nás pobavil předpotopní systém čekání, kde si máte vzít číslo, ale nikde žádné neleží a na můj dotaz spolusedících jsou už pryč. V ten moment mě napadlo jestli už není konec pracovní doby a jestli mě ještě dnes vezmou. Paní vedle mě reaguje, že ona je poslední a sestřička ještě žádanky nevybrala. Za chvíli vyšla sestra a do poloprázdné chodby, která je čekárnou zaječela jméno a sundat náušnice a řetízek a dveře se zabouchly. Vyzvaná se zvedla a odchází chodbou pryč. Já neznalá poměrů jen zírám. Za chvilku se znovu rozletí dveře, sestra zaječí mé jméno a sundat náušnice a řetízky. To už jsem se smála a paní vedle mě, kterou evidentně předběhnu taky. Během minuty vyběhne sestra znovu, znovu mé jméno a paní sedící vedle mne a zas náušnice a řetízky, pak koukne na mě protože se už všichni chechtají a říká: vám už jsem to řekla, že? A zase zmizí ve dveřích. Během pár minut se z druhého konce chodby ozve mé jméno a něco co zní jako bosky a do podprsenky. To už se všichni klátí smíchy. Já si myslím, že asi špatně slyším a jdu hledat za halekání lidí místo , odkud se ta ženská ozvala a za rohem najdu jen otevřenou kabinku a tak se pomalu svlékam. Během chvilky mi tam vletí sestra a chce podepsat papír, že nejsem těhotná, přiložený na stěnu kabiny. Vybavení asi 50 let staré a styl práce jak by smet. Ale aspoň jsme se zasmáli. Nevím jestli je mi líto víc pacientů nebo zaměstnanců, protože na razítku bylo uvedeno, že se jedná o soukromou ordinaci.
    To jsem se dnes rozepsala.
    Jarka

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jaruško, směju se a dýchly na mě minulé časy hahahaha :-) Tak tady byla úroveň vyšší, jen mé jméno a číslo kabinky. Tam teprve se odehrálo to ostatní. A vzhledem k tomu, že jsem musela být jen v kalhotkách, neumím si představit, jak by to sestra všechno vykřičela. No vlastně: do naha??? Pobavila jsem se, díky. Přeji hezký den.

      Vymazat
  7. Když se den rozhodne, že bude dnem blbce, tak nikdy při jednom nezůstane :-). Ale hodná paní svým způsobem zasáhla do děje a i rozhodnutí lékaře přispělo k tomu, že černé ráno nahradil zřejmě klidný večer :-).
    Měj se hezky!
    Hanka

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Hani, občas si takový den odžije každý z nás :-) To asi abychom si uvědomili, že jsme vlastně normálně naprosto v pohodě. Měj se moc hezky.

      Vymazat
  8. Jó, den blbec. To znám. Měla jsem ho v úterý taky. Dala jsem vařit kosti a kůže pro psa a šla šít. Asi po dvou hodinách manžel říká: tady se něco pálí! A výsledek? Z kuřecích kůží byla černá lepkavá hmota, hrnec jsem drhla asi hodinu a větráme už tři dny. Ještě nikdy se mi to nestalo :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Kačko, taky se mi to stalo, maso na uhel a za stálého míchání to letělo do ha...u:-) a taky to nešlo ani vyvětrat. Tak měj pěkné dny.

      Vymazat