pátek 29. března 2019

trochu jiná kniha

Vím, že bych měla něco napsat. Něco jako recenzi. 
O knize Mami, kdy už konečně umřeš jsem se na blogu zmiňovala. Knihu jsem skoro dočetla a zbývá mi pár stránek, ale ty už nemohou nic změnit.
Na úvod musím říct, že se kniha dobře čte, je dobře napsaná, nenudí vás v žádné pasáži, ale je to něco jiného, než jsem čekala a než hlásí anotace ke knize.
I když anotace hlásí, že se autorka stěhovala za rodiči, aby se mohla starat o nemocnou matku, není to pravda. Už to mi přišlo důležité. 
Rozhodnutí stěhovat se za rodiči, kteří v té době byli relativně zdraví, byla nabídka bytu v rodném domě. První roky dokonce rodiče mladým manželům i s dítětem vydatně pomáhali.
Takže to nebylo rozhodnutí jako u nás starat se tři měsíce o umírajícího člověka.
Postupně se situace samozřejmě měnila, ale ani tak jsem neviděla žádnou paralelu s naším životem.
Nechci zlehčovat v žádném případě starosti jiného člověka, pro každého z nás jsou jeho starosti největší. 
Téměř polovina knihy je věnována pro autorku velmi zatěžujícím "povinnostem", které ovšem my s mým mužem vnímáme jako samozřejmé a rozhodně to pro nás nebylo nervy drásající.
V určité fázi prostě na vás spadne částečně zodpovědnost za rodiče a vy naprosto samozřejmě řešíte některé povinnosti, které dříve patřili rodičům.
Sháníte kvalitní lékaře, a to i v pro vás vzdáleném regionu, když je rodič s dosavadní péčí nespokojen, voláte lékařům, abyste se ujistili o správnosti léčby, zjišťujete, na jaké zdravotní pomůcky mají nárok, voláte lékařům, sociálce, vybíráte lepší pojišťovnu, samozřejmě tu, ve které pracujete, protože pak je řešení některých problémů lehčí..
Někdy na vás přehodí zodpovědnost, která s vámi půjde do konce života. Když táta ještě žil, volal mi do práce z nemocnice: oni mi chtějí uříznout nohu a já chci, aby jsi rozhodla, zda to mají udělat či nikoliv. 
Ještě dnes se mi klepou ruce, na rozhodnutí jsem měla jen pár minut, operační sál už byl připraven. 
Byla jsem daleko, asi 400 kilometrů od centra dění, a volala jsem lékaři, i když jsem o nutnosti konečného řešení nepochybovala, který o nevratném úkonu rozhodl, zda je to nezbytně nutné a zda ještě není jiné řešení. Nebylo.
Volala jsem tátovi a rozhodla za něj tohle příšerné životní dilema. Rozhodnutí v té chvíli bylo otázka života a smrti. Už nikdy potom jsme o tom nehovořili. Je to váš rodič, je to těžké, ale nikdy ani v duchu jsem mu nespílala, že zodpovědnost za svůj život hodil na mě.
Něco podobného jen méně dramatického probíhá v životě autorky asi dva roky a je to vnímáno jako neskutečně velký problém. Rodiče bydlí v bytě pod vámi, ale stejně je jim věnován jen občas večer. Nekritizuji, jen jsem si při tom vzpomněla na našich skutečných 24 hodin péče, kdy už nejste schopní zvednout ani ruku, nic pozitivního ve vás není a nenajdete to, ani kdyby jste hledali se svíčkou. 
A úsměv? Co to proboha je!
V konečné fázi, kdy autorčiny rodiče, především její matka, už opravdu skutečnou péči minimálně přes den potřebují, je najata pečovatelka, později k pečovatelce je přibrána ještě ošetřovatelka.
Znovu opakuji, nechci kritizovat, každý z nás prostě má práh své výdrže a nervů někde jinde. 
A pravděpodobně nebýt zavádějící pověsti, která knihu provází, bych se nad tím ani nepozastavila.
Moje představa o tom, že mi třeba kniha pomůže odlepit se ode dna a zapomenout, tedy byla velmi naivní. 
Kniha je o úplně jiném životě.
No, možná mi vlastně paradoxně pomohla. Připomněla mi, co všechno jsem musela prožít a přežít a jak těžké to bylo, a že mám vlastně právo ještě skoro po roce se cítit tak, jak se cítím. 
Já jsem se necítila ponížená, lítostivá, zraněná, byla jsem od sebe schopná odhodit všechno zlé, ostatně jako vždycky, ale i přesto byly se mnou v domě občas na každém kroku nějaké nepříjemné připomínky, a toho jsem se nemohla zbavit. 
Nevím, čím to je. Ale ode dna už se odlepuju. Poslední týdny žiju už bez toho stínu, který byl i po smrti neustále se mnou. Možná ale je to konečně milosrdné zapomínání, což mozek umí, jen to tentokrát trvalo moc dlouho.
Myslím, že kniha za přečtení stojí, jen je o něčem úplně jiném, než by člověk očekával a rozhodně ji nevnímáte jako drama.
To je prostě život.

10 komentářů:

  1. Marti, někdy ten potřebný čas na zhojení zážitků je delší než bychom chtěli, ale nakonec se ty horší zasunou do mozkových šuplíků a bude lépe. Zasáhly tě ty tři měsíce více než je zdrávo, protože je doprovázelo zřejmě mnoho negativních okamžiků.
    Mé mamince v nemocnici amputovali nohu, ale již se z ní nevrátila...Rozhodnutí jako ty jsem však činit nemusela. Občas se k tomuto nelehkému období ve vzpomínkách vracím.
    Ála

    OdpovědětVymazat
  2. Přesně mě napadlo to, co si napsala. To je o úplně jiném životě!
    Děkuji za recenzi, bez téhle knihy se obejdu, můj život je evidentně trochu jiný.
    Marti, měj hezký den, Helena

    OdpovědětVymazat
  3. Marti, děkuji za recenzi, u téhle knihy mě už ten název nahání hrůzu. Také jsem si prošla něčím podobným jako Ty. Osm let jsem se starala o tchýni, která mě nikdy neměla ráda a dávala mi to dost najevo. Nakonec péče o ni zůstala na nás s manželem. Nikdy to s ní nebylo lehké a ten poslední rok to bylo velmi náročné. Je to již rok, všechny ty vzpomínky jsem se snažila někde zastrčit, občas se stane, že se některé připomínají, ale už nejsou tak bolestné jako dříve. Konečně můžu žít bez neustálých komentářů , které vždy uměly ranit. Odpustila jsem a myslím, že tohle i když je to těžké je důležité.
    Marti, měj se krásně a přeji Ti jen to dobré.

    OdpovědětVymazat
  4. Knížku jsem nečetla (a nevím, jestli ji budu aktivně vyhledávat, spíš bych po ní sáhla, kdyby mi přišla náhodně pod ruku). Péče o někoho, kdo se před očima mění v osobu, kterou vlastně neznáte (a možná ani nechcete znát) musí být náročná hlavně psychicky (i když ani fyzicky to nebude procházka růžovým sadem). Já se do této pozice sama ještě nedostala, takže můžu jen tušit...
    Hezký den Marti

    OdpovědětVymazat
  5. Marti, myslím, že jen čas dokáže nepříjemné vzpomínky vymazat.
    Ani já bych po knize nesáhla, děkuji za Tvoji recenzi.
    Měj hezký večer. Růža

    OdpovědětVymazat
  6. Marti, díky za recenzi téhle knihy. Přiznám se, že jsem ani neměla v plánu ji číst. Stačí mi, že se člověk musí s takovými situacemi poprat v reálném životě. A k tomu si o nich číst už ani nemusím. Možná to někomu pomůže, vidět to i z druhé strany, jak to prožívají jiní. No každý jsme jiný..... Já se s tím většinou potřebuji popasovat sama.
    Nevím, v jaké zemi se má kniha odehrávat, zda jsou tam zvyklí na jinou úroveň péče o své blízké, než u nás.....No asi by se paní autorka divila, jak to mají jiní...
    Marti, měj prima dny, Petra

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ahoj holky, opakovala bych se, takže zase odpovídám všem najednou. Přiznávám, že nebýt na tom psychicky špatně, nikdy by mě nenapadlo si tu knihu koupit a pravděpodobně bych ji naprosto přehlédla. Dokonce vůbec nechápu, proč se stala v Německu bestsellerem. Ale tam to zřejmě berou jinak. Několikrát v knize zazní věta: vždyť já jsem dcera, neměla bych přece řešit problémy svých rodičů a starat se o ně. Na to já jsem si odpovídala, a kdo jiný by proboha měl. Ano, Stáni, i fyzicky je to velmi náročné a ke konci i přes odpor dotyčné jsem potřebovala pomoc mého muže, sama už jsem to nemohla zvládnout. Ale dost už o tom. Mějte krásnou sobotu. U nás svítí slunce, a protože mám pracovní sobotu a na fotky potřebuji slunce, jsem ráda.

      Vymazat
    2. Bože, ještě jsem zapomněla. Moc děkuji všem za komentáře.

      Vymazat
  7. Marti, píší až dnes.Nějak se mi hned nechtělo.Mám odžito,( v mém věku 68)už mnoho takových příběhů ač se týkaly našich rodin s mužem nebo které rodiny známe.Postupně jsem vytěsnila z hlavy,ale vše nejde.Nedá se nic dělat a musíme s tím žít,ale snad jsme i odpustili.Martina

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Martinko, vykašli se na komentář, když nemáš chuť. Já vím, že mě čteš :-) Měj pěkný nový týden.

      Vymazat