nevařím...

A to už několik dní. Byla totiž zabíjačka. Ne u nás, ale na benwalterovic farmě. 
A Bára nám ve čtvrtek přinesla výslužku. 
Takže jíme výbornou černou polévku, já ji miluju a můj muž taky, ale vždy mi to připomene, že jsem odjakživa musela polévku cedit, protože nemá rád kroupy. No, aspoň zbylo víc na mě. Už dvakrát jsme měli úžasný prejt s bramborem a zelím. 
Tlačenka je skvělá a jitrnice na ochutnání teprve čekají.

Kdo máte chuť se podívat na současnou domácí zabíjačku, tak koukněte:

Já se musím přiznat, že jsem nekoukala a ani nebudu. A nejen proto, že jsem šest prasátek fotila jako miminka. Ale já nemůžu zapomenout na zabíjačky mého dětství u slovenské babičky, kdy jsem měla na uších polštář a přes troje zavřené dveře jsem slyšela to zoufalé kvičení, kvílení a volání o pomoc. Já vím, že dnes je to už humánnější, ale stejně se nedívám. Já vím, že to dost zbabělé, protože ze zabíjačky jím samozřejmě všechno. Domácí je domácí. 
A moc mi nepomohlo ani tvrzení Báry a jejího muže, že míchání černé polévky či výroba domácích škvarků je prý lepší než orgasmus. 😀

Jo všimli jste si, na co jsem naaranžovala zabijačku? No přece nebude etažér jen na sladké, Ať je využitý.

P.S. Dnes mám zpoždění, páč jsem byla od soboty pryč a přijela jsem před chvílí z Prahy, přinesu ze soboty reportáž, až zpracuji. A samozřejmě odpovím na všechny vaše komentáře a podívám se k vám. To každodenní většinou ranní nakouknutí mi chybí.