středa 6. března 2019

kdy už konečně umřeš...

Kdo dnes čekáte něco humorného, prosím nečtěte.
Narazila jsem na knihu, jejíž název nemohu použít celý ve svém příspěvku. Jednak je to celkem krutý název, který pochopí jen ten, kdo zažil. A druhak moje mamka žije celkem v pohodě a chci, aby žila co nejdýl. Většinou se v telefonátech hádáme, kdo je na tom hůř. Kdo hůř chodí, koho to víc bolí, kdo chodí víc po doktorech 😀
Většinou vyhrávám já a to nejen proto, že nás dělí od sebe 21 let. Máme rozdílné problémy a máma je má přirozeně věkem a já uměle po úrazu. Ale o tom dnes vůbec nechci psát.
Knihu jsem si objednala a doufám, že mi třeba pomůže.
Vloni jsem zažívala něco podobného a v malých poznámkách, kdo mě čtete pravidelně, víte, jsem se na blogu o tom zmínila.
Ani dnes to nechci rozebírat nějak dopodrobna, zase jen v náznacích. A knihu bych o tom nedokázala napsat. Dodnes se s tou situací, kdy jsem umírajícímu člověku prodloužila život o dva a půl měsíce, potýkám.
Za svoje svobodné rozhodnutí bez jakékoliv nátlaku jsem dostala vynadáno od rodiny, od přátel, od lékařů, prostě od všech, kteří znali situaci a částečně i člověka, o kterého jsem se rozhodla starat.  
Nejvíc mi vynadala neuroložka, že se mi zhoršuje můj zdravotní stav, že se nemohu věnovat nikomu jinému než sobě a ať to okamžitě zvrátím zpět. Na to jsem neměla svědomí, i když jsem na otázky neuroložky, proč jsem to udělala, zda mi ten člověk v životě nějak pomohl, zda mi hlídal tři děti, co pro mě dobrého udělal, nedokázala pozitivně odpovědět ani jedinkrát. Nic jsem nenašla. 
Ale, když chceme pomoct, nedáváme přece na misku vah má dáti dal. Já takto neuvažuju, ale tady jsem asi měla, jen jsem si myslela, že pár dní zpříjemnit konec života vydržím.
Jsem prostě založením samaritán anebo blbec, který je ochoten pomáhat i za cenu obětí a bez slov díků, bez jakékoliv vděčnosti, s urážkami tak ponižujícími, že ještě dnes jsem se s nimi nesrovnala.
A nejhorší je, že když ta hrůzná doba skončí, vy si ještě říkáte, zda jste udělala všechno, co jste mohla a v noci vás trápí výčitky, které nemají reálný podklad. 
Udělala jsem víc, než jsem mohla a než jsem měla. Ale to většinou vím až ráno.
Vrátilo mě to zpátky téměř na začátek mé léčby.
Ale kdybych se dnes rozhodovala znovu, obávám se, že to udělám bez rozmyslu opět.
Přestože od července loňského roku je vše jinak, pořád se s tím nějak nemohu vyrovnat. Jako by se ten člověk, který odešel bez nějakého příjemného rozloučení a s výčitkami až do konce, pořád tady byl. 
A nebyl to člověk dementní jako v té knize. Občas mám pocit, že je to už dobrý. Trvá to třeba týden, kdy jsem zapomněla. Ale pak je to znovu zpět.
To jen na vysvětlení, proč jsem si knihu už objednala.
Já jsem normálně splachovací, netrápím se minulými věcmi a řeším jen to, co můžu změnit.
Poprvé v životě mi to nejde. Možná je to proto, že tuhle větu viz výše jsem si ani v duchu nepřipustila na rozdíl od okolí a možná to byla chyba. 
Třeba by mě to vytrhlo z toho pekla, které jsme prožívali celé dny a noci a kdy jsme s mým mužem padali únavou, stresem a negativní přístup k životu tekl proudem celým  naším domem. A myslím, že člověk umírá, tak jak žil. Není v tom zásadní rozdíl. 
Sobec, který klidně připustí v době péče o něj, že on by teda v životě tohle neudělal co já, aby se o někoho staral.
Promiňte mi tuto zpověď po tak dlouhé době. Já se nějak nesvěřuju ani svým blízkým. 
Třeba to dnes byla terapie psaním. A možná jsem to napsala jen pro sebe.
Co vše může vyvolat jedna jediná kniha s velmi výrazným názvem.

Malý popis knihy Mami, kdy už konečně zemřeš, kterou jsem ještě nečetla.
Autorka v knize vypráví svůj příběh o tom, jak se nastěhovala ke svým rodičům, aby se mohla starat o svou matku, která trpěla demencí. Snažila se dělat všechno správně, ale musela se vyrovnávat s tím, že její matka se pomalu, ale jistě začala stávat neznámým člověkem. Žena, kterou kdysi milovala, už zmizela, najednou tu místo ní byla dementní osoba, která trápila své okolí záchvaty agrese. Jednoho dne se Martina přistihla, že říká: „Mami, teď už můžeš jít. Prosím, jdi už.“ Martinin příběh není ojedinělý a její kniha se v Německu krátce po svém vydání stala bestsellerem.
Martina Rosenberg je německá novinářka a spisovatelka.

15 komentářů:

  1. Uf, Marti....tohle je velmi těžké, velmi osobní a velmi individuální. To, že jsi se dokázala postarat v nejtežších chvílích o někoho, kdo to potřeboval, postarat se o něj bez nějakých vedlejších úmyslů..... Tys pomáhala jemu, ale vlastně i sobě, viď? Žít s tím, že jsi mohla, měla, ale neudělala to, to pak člověk sám se sebou žít nechce..... Na druhou stranu, je spoustu lidí, kteří na sebe takové břímě nevezmou. Nechtějí, nemohou. A nesoudím je.... Péče o umírající je náročná po všech stránkách.
    Máš můj obdiv. Bez debat.
    Petra

    OdpovědětVymazat
  2. Marti, moc chápu tvá slova. Každé rozhodování v těchto chvílích je velmi těžké, vážné a pokud je člověk alespoň trochu vnímavý, citlivý, má to v hlavě na celý život. Udělal vše správně, neměl situaci vyřešit jinak? Pomohl vůbec člověku, který o pomoc nestál, či si ji stejně vůbec neuvědomoval? Neměla by sis nic jiného připouštět, než že jste udělali vše co bylo ve vašich silách a nechat vše odplynout. Jinak připouštíš v sobě to, že ti vlastně je ubližováno i po jejím odchodu...
    Máš veliké sociální cítění, to je někdy i bolestivé pro jednoho člověka.
    Přeji ti i tak krásné a pohodové dny plné radostí.
    Ála

    OdpovědětVymazat
  3. Marti,
    já bych se také zachovala stejně, prostě to tak máme !
    Můžu si stokrát říkat, že ne, ale svědomí mi prostě nedá!
    My žijeme v domě s manželovou maminkou/ schválně nepíši s tchyní nemám to slovo ráda / .
    Jsme každá úplně jiná, ale stejně vím, že co budu moci , budu jí pomáhat. Kolikrát si přijdu já o 28 let mladší , že mám více zdravotních problému, jsem unavená,...
    Zároveň vím, že každý to nemusí mít stejně, nechápu to, ale neodsuzuji.
    Ty jsi udělala co jsi cítila a teď ,,jen ,,to musíš přijmout .
    Ať Ti k tomu pomůže i tato terapie písmem nebo naše komentáře.

    OdpovědětVymazat
  4. Těžké téma, velmi osobní, intimní. Myslím, že ti rozumím, člověk pomáhá a neptá se, vlastně ani tu vděčnost neočekává, ale přijde-li místo slovíčka díků urážky... s tím se asi hodně těžce a dlouho vyrovnává...
    Buď na sebe pyšná, že si to důstojně zvládla a opatruj se, teď zase mysli na sebe a své zdraví!
    Měj příjemný den, Helena

    OdpovědětVymazat
  5. Marti, když jsme byly s ,,holkama,, na posledním setkání v Děčíně x let po maturitě, tahle témata se tam také probírala a budeš se divit, podobných příběhů je spousta. Ne každý se dožije vysokého věku v duševní a tělesné pohodě. Když třeba matka dceři, která ji ošetřuje, denně nadává a synovi, který přijede 1x za půl roku rozdává, to zamrzí.
    Zahoď to staré za hlavu a žij přítomností, pro manžela, děti, vnuky. Pa Jiřina z N.

    OdpovědětVymazat
  6. To je vážně těžké téma. Ale nevím, zda bych tu knihu chtěla číst.Jsem zvědavá, co napíšeš po jejím přečtení.

    OdpovědětVymazat
  7. Marti, vím, co jsi prožila a rozhodně se nemusíš obviňovat. Máš svědomí čisté, postarala jsi se o blízkého člověka. Bohužel jsi se on něho vděku nedočkala. Růža

    OdpovědětVymazat
  8. Ahoj Marti, asi to tak mělo být, tak to tak bylo. Jiné věci mají být jinak, a tak jsou jinak. Tak nějak se dívám na situace, které nezvládám lehce. Asi ti má slova nepomohou, ale napsat jsem je chtěla. Měj se moc hezky. Zítra jedu do HO, tak tam budu na hlavní třídě pozdravovat.:) Marcela

    OdpovědětVymazat
  9. Některé věci jsou prostě těžké. Člověk je udělá proto, že má pocit, že by se sebou jinak nemohl žít. A myslím, že většinou vlastně neví, jak by se zachoval až do doby, než se do té situace dostane.
    Ať ti terapie psaním i čtením pomůže tuhle kapitolu života, která vlastně skončila, uzavřít i v hlavě.

    OdpovědětVymazat
  10. Třeba knížka bude léčbou vaší duše. Hodně mi to připomnělo knížku Pravidla žalu ta je o chování pozůstalé manželky a tím si prošla moje máma. Dívala jsem se pak na ni jinýma očima.
    Jarka

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ahoj všichni, dnes po dlouhé době odpovídám všem najednou, protože bych se v komentářích opakovala. Moc děkuji za podporu, nečekala jsem tolik reakcí, protože na tohle je každý sám. A není to tak, že bych se snad soustavně trápila, jen nějak nemůžu zapomenout, i když to normálně dělám celý život a umím to. Knihu bych si pravděpodobně normálně asi nekoupila. Možná ji ani nedočtu, nevím, pořád nevydržím číst knihy a pokud mě nezaujme, klidně ji odložím. Ještě jednou děkuji a mějte hezký den.

      Vymazat
  11. Marti, přečetla jsem a nemohla hned odpovědět.Vstřebávala jsem to dva dny.Mě se stalo něco podobného, ale ne ohledně umírající mamky.Starala jsem se o ní do posledních dnů.Týden doma obstarat tři pejsky, dům, zahradu a účetnictví ve firmě.Pak přesun do Liberce k mamce opět na týden.Navařit, vyprat, uklidit.Staral se o ní můj bráška, schyzofrenik vždy týden ,když jsem nemohla být.Mám ještě jednoho bratra, prvorozený a mamka ho měla nejraději.Je to hrozný sobec a vždy jí jenom využíval.Zachoval se hrozně, což mu nemůžu a nikdy neodpustím.Martina

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Martinko, péče o někoho je vždy těžká, i když je to milovaný člověk. A je mi líto, že jsem v tobě vyvolala těžké vzpomínky. Jestli budeš chtít knihu půjčit, dej vědět. Už ji mám doma, ale ještě jsem nezačala.

      Vymazat
  12. Marti, to je v pohodě.Jen jsem se chtěla vypsat z toho co mě celých 15 let tížilo, ale v minulosti se už nebabrám.Je to taková moje 13komnata.Spíš jsem se rozhodovala, jestli se svěřit.Nechci předávat negativní vzpomínky.Jseš fajn a ráda chodím na tvůj blog,protože si na nic nehraješ a jsi svá.Děkuji Martina

    OdpovědětVymazat
  13. Já byla tohoto rozhodování starat se - nestarat ušetřená. O tatínka se starala mamča, a nakonec odešel ve spaní v nemocnici. horší už to bylo s maminkou, ta demencí trpěla, ale dlouho to spíš vypadalo na problémy paměťové dané věkem. A když se složila a odvezli jí do nemocnice, byla v LDNce a čekalo se na DD. Tam jsem za ní do Prahy jezdila jak to šlo. Nakonec i ona umřela ve spaní. Horší je, že teprve teď si začínám uvědomovat jak moc mi chybí, nemůžu se s ní podělit o to jak Bobulka roste (vlastně jen věděla že se narodila, i když pak už se jí to pletlo a jednou to byl kluk pak zas holčička a nikdy jí, krom na fotkách, neviděla) a jak roztomilou pravnučku má.... takže těch opravdu těžkých chvil jsem byla ušetřená. Na to mi občas stačí manžel....

    OdpovědětVymazat

Moc děkuji za návštěvu a za milé komentáře, které mi zde zanecháváte. Díky za váš čas.