divný pátek

Nevzpomínám si, kdy se nám do jednoho dne vešlo tolik zmatků a jobovek.
Den začal jinak velmi poklidně.
Jela jsem ráno do města na školení a při návratu mi volá dcera, která přiletěla na skok z Paříže především za pracovními záležitostmi. Na chvíli za mnou jede z Prahy, abychom se viděly.
Pak touží doprovodit tátu na nějaké trase autobusem, aby si jej také užila a viděla při práci..
Popíjíme na zahradě pár hodin francouzské kafe a užíváme si sluníčka.
Povídáme si o životě a o všem  možném, co se nestihlo přes skype.
Netušíme, že pár poklidných odpoledních hodin bude výjimkou pro zbytek dne.
Později odjíždíme autobusem z naší vesnice do města, abychom přistoupily do autobusu našeho řidiče, (nakonec jsem se rozhodla, že jen tak na výlet autobusem po Kokořínsku pojedu i já, abych s dcerou mohla ještě být).
Po velkém přivítání nám můj muž sděluje, že má naprosto děsný den.
Ještě netušíme, že máme v tomto duchu pokračovat.
Od rána vyměnil už čtvrtý autobus, každý musel dopravit do dílny s nějakou poruchou.
Takže co linka, to jiný autobus a je na něm vidět velká únava.
Díky poruchám neměl žádnou přestávku, neměl kafe a od brzkého rána jen párek v rohlíku.
Nicméně cesta nadále probíhá bez nějakých zvláštních událostí..
Jedeme krásnou krajinou, dcera natáčí tátu při práci a užívá si to.
Je už téměř večer a naše ratolest musí být v osm hodin v Praze na divadelním představení svého známého režiséra.
Ale to je prý v pohodě, to se stíhá.
Na Kokořínsku, kde je malá pauza, se dcera fotí za volantem autobusu, podotýkám, že nemá řidičák.
Vracíme se zpět po jízdě trvající hodinu a půl  a dcera přesedá přímo v garážích do autobusu na Prahu.
Posléze zjišťuje, že autobus odjíždí až za dvacet minut a to nestihne divadlo.
Vysedá z autobusu, všichni rychle nasedáme do auta a přesouváme se opět na nádraží.
Dnes jsem tady tedy už počtvrté.
Odtud odjíždí o pár minut později jiný autobus, který jede kratší dobu a končí přímo v Holešovicích, kde je divadlo.
Proto to rychlé rozhodnutí a rychlá změna.
Kolem nás projíždí původní dopravní prostředek, který byl opuštěn.
V duchu mu máváme.a za chvíli má dorazit ten rychlejší.
Vyčerpanému muži, byl to opravdu dlouhý den, vypadne z ruky kelímek s kávou z automatu a postříká celý kabát dcery a apartní baleríny.
"Škoda, že nemám kabát značky desigual."
Asi takový?
Směji se, ano ten by se teď hodil.
Dcera ještě přidává vtipnou glosu z pařížského rádia v ranní relaci, kde si reportérka postěžovala, že ji její syn asi třikrát poblil a ona hledá několik dní na svém kabátě desigual ta inkriminovaná místa :-)
No to je dnes bilance.
Už se jenom smějeme.
Všichni jsme už unavení, hladoví a žízniví, někteří i špinaví a bojíme se ze zastávky odejít pro kus žvance.
Autobus stále nepřijíždí a my začínáme trochu panikařit.
Litujeme, že se nevyužil ten dopravní prostředek, co bude v Praze později.
Časový rozdíl je už totiž dávno smazán.
Autobus měl jet už před čtvrt hodinou.
Je něco po čtvrt na osm a dcera píše do Prahy s lítostí, že divadlo nestíhá. a mrzí ji, že nesplní slib.
Zjišťuje na netu, že by měl jet do Prahy nějaký vlak.
Dobře přesuneme se tedy na vlakové nádraží, vlak má odjíždět za čtvrt hodiny.
Nene, ten už má teď dvacet minut zpoždění...
Dnes zkrátka do Prahy nic nepojede.
Všechny dostupné možnosti pro tuto chvíli jsou vyčerpány.
Autobus furt nikde.
Rychlé rozhodnutí mého velmi unaveného partnera řízením od rána od šesti do půl sedmé večer - někam tě přiblížíme.
Taky mě to napadlo, ale při pohledu na naprosto vyčerpanou tvář jsem si netroufla
Dcera po cestě přemlouvá, tady mě vyhoď na této zastávce. Už je to jedno, divadlo stejně nestihnu,ale hned ráno mám pracovní schůzky, do Prahy musím.
Ježíši, autobus odjel před dvěma minutami..
Tak ho zkusíme dohonit na další zastávce.
Už je po půl osmé a ještě nejsme v Praze.
Můj muž se nakonec rozhoduje přes zákazy dcery a upozornění na jeho příšerný a únavný den, že zkusíme stihnout divadlo.
Dcera píše sms stihnu, nestihnu, stihnu, čekejte, nečekejte, čekejte.
Už jsme na okraji Prahy.
Do představení zbývá čtvrt hodiny.
Opět rychlá sms o stavu věcí.
Bez režiséra se nezačne a ten se rozhoduje, že na posledního zpozdilého diváka se bude čekat.
Zbývá sice jen pár posledních kilometrů, ale rozhodnutí režiséra nás přece jen uklidní. Do tohoto divadla vás rozhodně po začátku představení totiž nepustí.
Nakonec jsme u divadla pět minut před začátkem představení.
Naše rychlá honička měla smysl, i když všichni máme zrychlený dech, jako kdybychom běželi..
Vracíme se domů a ještě dostáváme sms s poděkováním: jsem tu a právě to začíná..
Jsme unavení, hladoví, žízniví. ale šťastní.
Nestihli jsme však nakoupit na víkend, tak rychle zastavujeme ještě v marketu při cestě.
A hurá domů.
Je čtvrt na deset.
Můj muž mi hlásí, že vlastně je panebože zítra svoz nebezpečného odpadu.
Je mi divné, že jsem na to zapomněla.
Dala jsem si přece připomínku i do mobilu, protože svoz je v naší vesnici jen jednou ročně, ale nechávám se přesvědčit.
Za celý den už mám "mozek mrtvého delfína".
Dorazíme domů a můj muž nakládá do půlnoci do auta rozbitou myčku, televizi, dva počítače, plechovky se starými barvami a dohledává ještě další věci v garáži  ...
No, nahromadilo se to.
Unaveni uléháme.
Dnes vstávám brzo ráno, nemůžu spát a s kafem u počítače mi najednou bleskne hlavou, vždyť dnes je dvacátého třetího.
Ježíši, svoz měl být přece dvacátého prvního.
S neblahým tušením začnu surfovat po netu. Tušení se potvrdilo a informace mě nejdříve vyděsí a poté dovede k záchvatu smíchu.
Ano, svoz nebezpečného odpadu se koná v sobotu, ale až 21.5:!!!
Z ložnice slyším zvonění budíku, svoz je od 8 do 9 hodin.
S těžko zadržovaným smíchem sděluji právě probuzenému skutečnost, ať klidně spí dál, že opravdu není kam spěchat, páč vše stíháme..
Rozespalý a zoufalý obličej mi sděluje: ještě že jsem to stihl naložit do půlnoci, aby ty zmatky byly hezky v jednom dnu.
A ještě hlasité zvolání: Ne, já to rozhodně z auta vyndávat nebudu. Budu s tím jezdit celý měsíc!
Vždyť říkám: divný pátek!

P.S. Plně naložené a otevřené auto je celou noc před domem a vlastně je naložené ještě teď, páč po včerejším rušném dnu nejsou lidé.
Snad nám ho nikdo nevykrade :-)
Nebo třeba...?