hledač pokladů

Teď nemyslím pravých pokladů. 

Pro někoho je to naprosto nepotřebná a třeba i nehezká věc.

Hledač pokladů je můj muž.

No, každý máme nějakou úchylku.

Můj muž ztracené či vyhozené věci vysloveně vyhledává.

Už jsme vraceli mnoho mobilů, to je celkem jednoduché, několikrát nějakou složku s dokumenty, jednou plnou pracovních smluv. Tady najít majitele je těžší, ale vždy se povedlo. 

Jednou vracel můj muž tašku naplněnou bankovkami v hodnotě 300 000 a tady se ani poděkování nedočkal na rozdíl od vrácených mobilů.

To ale není dnešní téma.

Můj muž má neodolatelné nutkání sbírat věci, které někdo odloží na ulici či u popelnic.

Jsou dle mého soudu odloženy ne do popelnic, ale vedle popelnic za jediným účelem. Dělám naprosto totéž. Na vyhození to ještě není, je mi to líto a třeba ještě někomu poslouží.

Nejvíc krásných úlovků nalezl můj muž, když jezdil pracovně po Praze, stala se z toho závislost.

Párkrát našel něco úžasného a pak už to bylo hobby.

Dělala jsem si z něj legraci, když začala naše nejmladší ratolest studovat DAMU, jak budou vypadat palcové titulky v bulváru, až bude třeba naše dcera známá. Chudák táta vybírá popelnice ....

Nezastavilo jej nic. 

Můj šarmantní a ještě přitažlivý muž zkrátka sbírá. A většinou je to něco, co vracíme zpět do koloběhu života renovací anebo ponecháme jen tak.

Vlastně se chováme ekologicky.

Můj muž zkrátka vidí krásné věci, kde je jiný třeba nevidí. (I když něco jsme také opět vraceli k popelnicím, protože z toho auta až tak moc nevidíte a zdržovat se u popelnic prohlížením se nechce ani mému muži.)

Takže vlastníme my a i dcera, která rovněž miluje staré věci, větší počet odhozených dřevěných židlí, stolky, noční stolky, obrazy...

Někdy přivezl hledač opravdu velké poklady, že si z něj rodina dělala legraci, jestli tam náhodou nestál poblíž stěhovací vůz a věc nebyla připravena jen ke stěhování..

Např. tuto starožitná dřevěná židle s koženým polstrováním:

Nejdříve jsme chtěli renovovat.

Nakonec jsem kůži namazala krémy na ruce a obnova byla hotova. 

Má kouzlo sama o sobě.

Potom do našeho výklenku v obýváku, trochu jako nika přibyl ještě nalezený stolek. 

Hodí se k té židli, i když starožitný není.

Koutek v obýváku doplňuje tato stará fotografie dle dobového oblečení pravděpodobně z konce 19 či začátku 20. století v dřevěném rámu s neznámým svatebním párem.

Celý výklenek ještě dotváří starožitné velké nástěnné hodiny z děditství a komoda se šuplíky - replika z Jysku, ale o tom až někdy příště.

Nalezených pokladů je spoustu a dnešní příspěvek by byl dlouhý, tak jen malá rychlá ochutnávka.

Laboratorní sklo slouží jako občasná váza.

(Teď jsem si všimla, že jsem nafotila s mrtvou mouchou, ta tam ale nebývá.)

Tento telefon už na blogu byl, ale přesto musím znovu. Je to krásný kousek, který někdy v 70. letech získal ve světě cenu designu a byl vyroben v Čechách.

Tento nález nevíme, kam patřil, nedá se ani zavěsit, pravděpodobně to byla součást nějakých dveří.

Ale dřevo s kovanou ozdobou je krásné.

Kousek je opřen o stěnu a doplňuje naši galerii, kterou máme umístěnu v místnosti sloužící jako tělocvična a je zde umístěn kulečníkový stůl. 

Moc ráda se sem chodím kochat všemi obrazy, obrázky, fotografiemi, některé jsou od renomovaných umělců, některá díla našich dětí a něco nalezeno skutečně u popelnic.

Jako např. tento obraz, který sice můj muž od popelnic zachránil, ale do naší rodiny patří. 

Vyhodil jej můj tchán, když jsme likvidovali pozůstalost v pražském bytě.

 Můj muž při vynášení odpadu mi jej přinesl k posouzení. Neměla jsem čas jej hned studovat, ale říkám, to rozhodně nevyhazuj.

Posléze jsme zjistili, že je zde originální podpis akademického malíře Vincenta Beneše a jedná se pravděpodobně o originál.

Po pár podezřelých posouzeních hodnoty obrazu v antiku, kdy rozpětí ceny bylo zvláštní, jsme přestali zjišťovat hodnotu. 

Do galerie se hodí a klidně visí mezi dílky našich dětí a vedle dalších originálů.

A naposledy úlovek z tohoto týdne. 

Kvůli tomuto úlovku, který není starožitný a ani nijak zvláštní vlastně vznikl dnešní příspěvek.

Mému muži se zalíbila tato láhev pravděpodobně od nějakého alkoholu postavena u kontejneru (přímo do popelnic můj muž nechodí :-) )

Byla sice nevkusně pomalovaná nějakou bílou a stříbrnou barvou s motivem srdíček apod., ale prostě ji musel vzít. 

Líbil se mu tvar.

Láhev jsem namočila do teplé vody a okamžitě se začala odlupovat barva, takže nedalo velkou práci vidět za chvíli původní "design".

Jedná se o těžké sklo, takže pravděpodobně bude sloužit jako váza na zahradu.

Já jsem také hledač pokladů, ale v antiku a bazaru. O mých některých úlovcích už jsem psala.

O jednom úplně novém napíšu někdy v příštích dnech.