Mezinárodní den obětí holocaustu připadá na 27. ledna. Byl vyhlášen OSN 1. listopadu 2005 a připomíná utrpení přibližně 6 milionů Židů, 220 tisíc Romů, 15 tisíc homosexuálů a dalších milionů nevinných obětí holocaustu za druhé světové války.
Vybrané datum není náhodné, právě 27. ledna 1945 byl osvobozen nacistický koncentrační a vyhlazovací tábor Osvětim-Březinka. Česká republika vyhlásila tento den významným dnem již v roce 2000 a následně v roce 2004 byl zákonem ustanoven jako Den památky obětí holocaustu a předcházení zločinům proti lidskosti.
Vyhlazovací tábor v Osvětimi byl největším koncentračním táborem a pojmul až 90 tisíc vězňů. Většina obětí tábora poté, co jim byly zabaveny osobní věci a oblečení, byla popravena v plynových komorách a zbytek zemřel při příšerných nacistických experimentech či nucených prací.
Nacisté se pokusili před blížící se Rudou armádou zahladit v Osvětimi stopy svých zločinů a tábor chtěli srovnat se zemí. V časové tísni se jim to nepodařilo, ovšem těsně před osvobozením stačili nacisté odeslat zhruba 58 tisíc lidí na nucené práce do Říše a záchrany se tak dočkalo jen něco málo přes 7500 lidí.
Slovo holocaust ve mně vždy vyvolávalo hrůzu, děs a je pro mě ekvivalentem pro násilnou smrt. Při návštěvě některých pietních míst jsem měla pocit deprese a jako bych cítila ty hrůzy, které si neumím představit. A fakt nerozumím tomu, co se odehrálo před pár dny. Sáňkování na ruinách v Lidicích a přejíždění přes hroby na nacisty zničeném hřbitově. Bez piety, bez úcty k utrpení, ke zničeným životům, k zemřelých.
Je to stejné jako by sáňkovali na hřbitovech, kde leží jejich rodinní příslušníci. Nevidím v tom rozdíl.
Podle historika a ředitele Památníku Lidice Eduarda Stehlíka jde o nepochopitelnou věc a průšvih hlavně rodičů. Dovoluji si zde sdílet vyjádření historika, které jsem četla na www.idnes.cz :
„Je mi z toho špatně a je to pro mě něco naprosto nepochopitelného. Na svém Facebooku jsem se setkal s reakcemi lidí, jako o co nám vlastně jde. Že máme být rádi, že se tam opět rozeznívá dětský smích. Nevím, jestli je dobré, aby se rozezníval dětský smích na tom, že se přejíždí přes hroby na nacisty zničeném hřbitově. Že jim tam nejvíc vyhovují ty hupy. Ale tam se jezdí přímo po ruinách tehdejších domů. Já jen pevně doufám, že někteří lidé nejsou tak zabednění a hloupí, ale že mají jen zkreslenou představu, kde stály Lidice. Někteří lidé argumentovali tím, že na jedné straně je to pietní místo a že na té druhé si mohou dělat co chtějí“.
Co k tomu dodat? Děti učíme úctě, morálce příkladem a sáňkovat v místě, kde ostatní, nebo aspoň já, stojí v hrůze a děsu, je něco nepředstavitelného.
Ten závěr mne dostal. Co se to s lidmi děje? Co to vyrostlo za generaci, která si všeho přestala vážit a učí tomu své děti. Kde se to pokazilo??? Já se dozvědět, že něco podobného udělal některý z mých synů, tak i když jim je kolik jim je, asi bych ho snad zfackovala! Uff, je mi z toho vážně nanic...
OdpovědětVymazatMarti, moc děkuji za dnešní příspěvek. O sáňkování mi říkala Adam, já to nějak přehlédla, celkem dlouho jsem to probírali, ani jemu ve 23 letech to hlava nebere.
OdpovědětVymazatOpravdu díky, připomínat se to musí, ač to je nepředstavitelná hrůza. Lidstvo rádo zapomíná...
O to překvapivější je, že na ČT 2 dnes ráno slavili den čokoládového dortu... Nechci být nespravedlivá, neviděla jsem celé vysílání, třeba se zmínili...
Přeji klidný den, Helena
Martino, tohle téma by se mělo probírat, jenže lidi nechtějí nic slyšet.A z těch mladých už vůbec ne. Ani za nás se ve škole leccos člověk nedozvěděl, musela jsem si sama najít info. A mnohdy je to moc kruté a nelichotivé, co se jeden dozví o svém vlastním národu a natož o fašistech.Myslím si, že pamětníci už hodně zemřeli a pomalu nemá, kdo by to dětem povídal.Pro mne byl šok, když jsem se dočetla o pogromech i po válce, v Polsku, na Slovensku a pod., zlo v lidech mě děsí.Včera zrovna dávali oskarový film Obchod na korze.Pořad o Maďarských židech a dvou vězních, kterým se podařilo utéct z Osvětimi, taky dávali včera.
OdpovědětVymazatMarti, dík za připomenutí.
Jiřina z N.
Marti, děkuji za tento článek. Možná i proto, že můj táta byl za války v německém lágru. Moc o tom nemluvil, jen občas.
OdpovědětVymazatV Lidicích jsme byli několikrát, nemáme to daleko. Ale sáňkovat na pietním místě ... to už je hodně přes čáru.
Měj hezký den.
Ani vlastně nevím, co dodat... O sáňkování jsem četla taky, stejně jako ostatním mi to přijde omezené...
OdpovědětVymazatMarti, je to pár let (5-7 let) co jsem byla v Lidickém památníku. Málem mne tam trefil šlak. Šli jsme tam s rodinou, s velkou úctou k památníku, vědomi si toho co se tam dělo. Probrali jsme to s dospělými dětmi. A na protější straně památníku přijelo červené Ferari, které tam dovádělo. Mlaďoši - 2 muži a 2 ženy v autíčku jezdili v červeném autíčku jak idioti stále do okola a hluk který vydávalo mne málem skolil. Když přestali jezdit, tak mladé ženy pózovaly jako modelky a mlaďoši je fotili. Autorádio ryčelo hity tak, že když jsem je slyšela až na veřejných záchodcích v areálu. Byla tam také rodina Indů. Přišlo mi, že nechápali zrovna tak jak naše rodina. Byla jsem z toho tak zděšená, plná emocí, že jsem po návratu plakala. Co se to stalo s naší společností, že se stala tak hrubá? Nepřipomínáme ty strašné události nebo neznáme historii nebo společnost zhrubla tak, že je schopna obětovat kohokoli jen pro "dobro jedince"? Zdraví Iwka
OdpovědětVymazatMarti, díky za článek. Určitě je chyba ve výchově v rodině.
OdpovědětVymazatTo sáňkování je hnusná vizitka rodičů. M.
Marti, děkuji za článek. Dnes dopoledne jsem sledovala přímý přenos z horní komory Parlamentu ČR, kde se připomněl Den památky holokaustu. Zaujaly mě vzpomínky jedné z pamětnic této zlé doby, která byly v době války malým děvčátkem a při jejím vyprávění mě mrazilo. Tato doba by nikdy neměla být zapomenuta a mělo by se o ní vyprávět i mladé generaci. Snad by pak nedošlo k tomu, že děti sáňkuji na místě tragédie.
OdpovědětVymazatMarti, o tom jsem viděla reportáž a bylo mi z toho zle. My jsme s rodiči často sedávali, když jsem ještě byla dítě a oni často vyprávěli o hrůzách války o tom, jak museli se třiceti kily opustit svůj domov v Hrádku nad Nisou při odsunu na podzim v roce 1939 a maminka při tom byla těhotná a čekala moji sestru. Bratrovi byly tři roky. Vzpomínali na hrůzy prožité v uprchlickém táboře v Jabkenicích. Bída a hlad, v jedné místnosti 30 lidí s dětmi bez ničeho. Spali na zemi jeden vedle druhého jako sardinky. Nemoci, hlad, strach z toho co bude, co je vlastně čeká. Už to ve mně vzbuzovalo hrůzu a úctu k rodičům i k lidem, kteří zažili ještě mnohem horší věci a nikdy by mě nenapadlo dovolit dětem, aby zneuctili jakékoliv pietní místo, křížek nebo cokoli jiného. Přerazila bych je "vejpůl"...Je mi z toho smutno, co z nové generace vyrůstá? Názor, že na to co dítě může a co ne, musí přijít samo ?! je pitomost až na půdu.!! I zvíře svému mláděti ukazuje určité hranice co smí a co ne. Konzumní způsob života vede ke zkáze. Ne všichni jsou stejní, ale mám pocit, že toho horšího stále přibývá a to mi je fakt líto. Vzájemná neúcta, ničení památníků, ale i domů hnusnými čmáranicemi sprejerů...to je to, co mi strašně vadí a dohání mě mnohdy k slzám. Poslední, co mě nejvíc naštvalo, bylo zneuctění památníku padlým legionářům Velké války u nás v Parku Přátelství ( kdysi tu býval dokonce hřbitov), kdy tam městští zastupitelé šli položit kytici vlčích máků a čerstvě opravený památník byl celý posprejovaný. Kdo tohle může udělat by zasloužil !!! Je mi líto, že se doba tak změnila neúcta nejen k mrtvým ale k živým všude narůstá. Smutné téma pro dnešní den, ale to to je realita všedních dní. Já Ti přeji den klidný a příjemný a příště snad přijde veselejší téma i když toto je také důležité připomínat, abychom si nemalovali svět na růžovo.
OdpovědětVymazatDěkuji za vaše názory i vzpomínky. Musím trochu hájit současnou generaci, já mám kolem sebe velmi mladé přátele a známé, nevyjímaje rodinu, kteří by nic takového neudělali. Bohužel výchova těch rodičů, kteří sáňkovali s dětmi na hrobech, nebyla vedena k úctě a teď to samé předávají svým dětem. Netroufám si posuzovat, jestli těch ignorantů dnes přibylo či nikoliv. Dnes se šíří informace rychleji a víme o celém světě. Dřív to tak vidět samozřejmě nebylo. Nebyly informace. Chci být optimista a věřit, že i dnešní populace, tedy její větší část, dokáže vychovávat své děti k úctě a morálce. Mějte pohodový den.
OdpovědětVymazat