o komplimentech a zemské přitažlivosti

Co se týká místa k žití, nejsem úplně patriot. V jiné zemi bych žít asi nemohla již vzhledem k jazykové nedostatečnosti, ale s místem k bydlení nemám žádný problém a nemám pocit, že mám kořeny jen na určitém místě. Spíše záleží na tom, s kým člověk žije, než kde bydlí. 

Teď jsem si spočítala, že jsem se za svůj život stěhovala 9-10 krát, snad jsem na nic nezapomněla, ale vřelejší vztah jsem dosud měla jen ke dvěma místům a to místu mého dětství  - Hodonín a místu, kde jsem studovala a pracovala a v jehož blízkosti jsem žila a vlastně ještě trochu pořád žiju od roku 1978 a to je k Praze. To je moje srdeční záležitost a asi pořád bude. Z každého místa bydliště jsem dojížděla do Prahy. Teď poprvé bydlím a pracuji v jiném regionu, i když pořád mám Prahu velmi blízko. Dosud pro mě vzhledem k dojíždění do Prahy bylo místem k žití pouze náš dům a zahrada, nikoliv celá adresa. Ale zažila jsem před dvěma dny hezký příběh, takže možná se začnu cítit jako starousedlík :-) 

Byla jsem si pro oběd s sebou do redakce ve městě, kde pracuji, a protože jsem přišla pozdě, byla docela fronta. Už když jsem vešla, všimla jsem si, že od jednoho stolku se na mě usmívá nějaký pán, ale nevěnovala jsem tomu pozornost. Možná to bude znít namyšleně, ale ještě jsem na pozornost mužů zvyklá a trochu s ní možná i počítám :-), i když už je to jen velmi sporadické, no jsem vyzobaná slunečnice. Ale byl to už postarší pán :-). Stojíc ve frontě jsem si všimla, že u pána sedí ještě paní, která neustále mává na někoho v řadě hladovějících a zdraví jej. Už jsem skoro na řadě a paní přede mnou ve frontě reaguje na kývání a zdravení postarší blondýny - my se známe? Ne ne, já zdravím naši paní! To je naše Cítovanka! Ano, konečně jsem pochopila urputná gesta. Bylo to na mě. Vymluvila jsem se, že přemýšlím o práci, proto jsem si nevšimla. Nemohla jsem prozradit, že si nepamatuji obličeje a nevím, tedy že mám oba manžele znát a že jsme si jednou povídali na zastávce v obci. Moc mě to potěšilo, že jsem byla natolik sympatická starousedlíkům, že již do obce patřím a nejsem tedy "náplava". Byl to pro mě velký kompliment.
Obec je moc hezká. Je tu krásný kostel, který jsem dosud viděla jen zvenčí přes mříže. U kostela je sice vtipně na vývěsce napsáno, že klíče jsou k dispozici na faře, ale jednak nevím, kde fara je a ještě mi přijde trochu drzé, aby proboha šel někdo jen se mnou jako s výpravou. Moje máma každé léto, co u nás tráví, navštěvuje kostel za účelem účasti na mši a já ji vždy doprovodím před kostel (špatně chodí) a pak si ji po mši vyzvednu jako ze školky. Uvažovala jsem, že také půjdu na mši a pomalu se za chvíli po prohlédnutí kostela vytratím, ale zjistila jsem, že účastníků je všeho všudy sedm a i moji mámu po roce vítají jako starou známou, takže vytratit se není možné. Nemohu říct, zda jsem věřící či nevěřící, v něco věřím, ale nejsem ortodoxní křesťan, takže si na něj ani nebudu hrát jen proto, abych si prohlédla kostel.
Je tady i krásná škola a taková ta komunistická samoobsluha, kde mě včera vřele přivítali se slovy, jak moc mi to sluší a proč jsem tam už tak dlouho nebyla (no proto, že zkrátka málokdy nakupuju), takže jsem i včera cítila, že sem už asi patřím.
Rádi tady již dva roky bydlíme, milujeme náš dům a zahradu, ale zatím jsem necítila, že sem úplně patříme. Ale jsem Cítovanka :-) a asi jí už zůstanu...
Původně jsem tady chtěla skončit, ale dnes mám další vtipný zážitek, který si chci pamatovat. Po celkem "průserovém" (omlouvám se, ale jinak nemůžu) pracovním týdnu je to druhá odměna, páč vtipných záležitostí není nikdy dost.. Asi jsem si to zasloužila.
Již jsem psala vícekrát, že já běžně nenakupuji a je to parketa mého muže. Dnes jsem se však zastavila v drogérii, protože vysvětlit mému muži, jaký potřebuji šampon a kondicionér, je zhola nemožné. Nerozezná ani ve sprše šampon od sprcháče, jednou si myl hlavu i drahým gelem na intimní hygienu a po té, co tvrdil týden, že má strašné vlasy a já jsem zjistila, že si je myje celý týden kondicionérem, jsem mu koupila šampon s obrázkem chlapa. Je to jednodušší, než pořád odpovídat na hlasitou otázku, kterou na mě hulákal pokaždé z prvního patra ze sprchy do přízemí:: panebože, co je šampon?!
Takže jsem si dnes nakoupila sama a rovnou plnou tašku. To by nebyl až takový problém, ale zapomněla jsem, že zítra budu pracovat z domova a tedy, že kromě kabelky, nákupu se sakra těžkou kosmetikou potáhnu ještě velký pracovní notebook v kufru po okraj naplněný různými důležitými a i nepotřebnými dokumenty. Ale nějak jsem si vše srovnala, aby mi nic neplandalo. Avšak, když jsem šla kolem papírnictví, uvědomila jsem si, že potřebuji zítra zabalit do něčeho hezkého dárek mojí přítelkyni (je mladší než moje nejmladší dítě a říká mi neustále šéfe, i když to dávno není pravda), která zítra dorazí na 2 dny na pravidelný "flám", který se koná jednou v roce a na který celý rok nezapomeneme. Loňský si připomínáme doteď.
Koupila jsem tedy krásnou velkou papírovou tašku. Nebyla samozřejmě těžká, jen se mi nikam nevešla, páč bych ji zmačkala. Takže jsem se zastavila na chodníku a přehazovala jsem si chvíli batožiny z ruky do ruky a hledala tu správnou polohu nesení, abych nic nezničila. Všimla jsem si, že mě pozoruje muž ve věku mého syna, který kráčel se psem směrem ke mně. A pak zaznělo: Vy máte ... rychle jsem si v duchu doplnila: ale zavazadel a chcete pomoct?. Ovšem to, co zaznělo, mě omráčilo. Vy máte krásné nohy! A gentleman pokračoval dál k svému cíli ....
Bez nějaké namyšlenosti už jsem v životě slyšela ledacos a ještě před padesátkou jsem měla někdy velký problém s nápadníky ve věku mého syna, kteří se mi velmi dvořili (ale to je na jiný příběh) a slyšela jsem spoustu komplimentů postupně během let, že jsem krásná, že mám krásná prsa, že mám krásné oči a postupem času vlivem zemské přitažlivosti slyším spíše jen, že mi to moc sluší (a bude hůř :-) ), ale že mám krásné nohy mi ještě nikdo nikdy neřekl. Vlastně ano, můj muž, ale to se nepočítá. Ano, vím, že jsem měla nějaké přednosti a nějaké ještě zbyly, ale myslím, že krásné nohy vypadají jinak. Sice moje jsou štíhlé, ale v okolí kolen trochu připomínají nohy fotbalisty.
Nechám toto na vaší představivosti, jen podotýkám, že v životě jsem byla už vším možným, ale sportovec nikdy.
Teď přemýšlím, co ještě do budoucna zbývá. Prý mám charisma. No to mi asi zůstane, ne?