a ještě Paříž - zapomenuté střípky...

Myslela jsem, že dvěma příspěvky jsem "projekt" Paříž uzavřela, ale bylo mi vyčteno, že některé záležitosti jsem zapomněla a měly být údajně zaznamenány ani možná ne pro čtenáře, ale pro nás, abychom nezapomněli.
Nevím, jestli to má smysl, ale píšu.
Ještě jsem si vzpomněla na věc, která nesouvisí úplně s pařížským výletem, ale tohle si chci pamatovat, páč to byl dárek, ze kterého budu žít nejmíň měsíc.
Zda jste vychovávali děti dobře či nikoliv, se bohužel dozvíte až v jejich dospělosti, když vám vyprávějí svoje zážitky, které si pamatují a je jedno, jestli to jsou zážitky, která je poznamenaly pozitivně (ty chcete slyšet především) anebo negativně, protože nikdo z nás nemá patent na dobrou výchovu, všichni to děláme poprvé a učíme se za pochodu.
Myslím, že nejlepší je řídit se intuicí ((knihy a zkušenosti druhých - to je nepřenosná záležitost).
Občas mi moje děti dají dárek, aniž to vědí, právě tou vzpomínkou: mami, já si vzpomínám, jak jsi řekla, udělala atd.
Jdeme v neděli s Lindou, to jsem psala v prvním příspěvku opět Paříž do kavárny na kafe a dcera mi říká, jak se ti líbí moje nové boty?
Jo, jsou hezký.
Odpověď je: musela jsem si je koupit, protože si je pamatuji z dětství. I Julien mi říkal, co si to kupuju, to není můj styl.
Rychle odpovím, jo jsou hezký, ale já si je nepamatuji..
Jdeme dál a neřešíme.
Když pak procházíme městem již s mým mužem, téma bot se vrátí a já teprve pochopím.
Ty boty jsem si, mami, musela koupit, i když to bylo divné, páč jsem si vzpomněla, že podobné jsi měla ty.
Není to dárek?
Je a velký. Děkuji a jsem ráda, že mám od svých tří dětí v průběhu jejich dospělého života takovou "zpětnou vazbu".
Děkuji všem třem a pochopíte mnohem později, jak takové maličkosti člověka vytáhnou až do nebes.
Další zapomenutý střípek jsou špunty do uší.
Mám od prvního letu do Paříže problém s ušima.
Při prvním letu (také jsem už asi o tom psala) jsem neposlechla svoji bývalou asistentku a nynější přítelkyni Ivetu: vem si špunty do uší, já mám strašný problém s vyrovnáváním tlaků.
Do Paříže to bylo hrozný, řešila mě i letuška, strašný problém  s klesáním do nižších výšek - kdo nezažil, nepochopí.
Strašná bolest až do hlavy a nepomůže ani polykání a žvýkání. Do Paříže jsem špunty neměla a neslyšela jsem pořádně celou dobu asi čtyři dny v Paříži a nemohla jsem ani sklonit hlavu, strašná bolest.
Na zpáteční cestu mi Linda koupila úžasný špunty do uší v Paříži.
Již poučena jsem šla do své známé lékárny, kde mi vždy poradí.
Tentokrát jsem ale měla být ve střehu, když mi bylo sděleno, jo potřebujete špunty do uší, protože vám vadí rámus z letadla?
Ne, rámus mi fakt panebože nevadí.
Nic jsem nevysvětlovala, protože mě tento nečekaný amaterismus šokoval a koupila jsem nějaké doporučené značkové a prý úžasné špunty do uší.
A velmi drahé.
Do Paříže jsem si držela přes narvané, naprosto netěsnící špunty do uší ještě ruce přes celé uši a zvládla jsem to.
Ale let zpátky?
Stejné špunty do uší, do toho jsem si ještě mačkala uši, a přestože, že jsem přiletěla v úterý v noci, ještě dnes pořádně neslyším, takže irituji celé osazenstvo redakce svým věčným CO??? a jsem hotová.
Mám zalehlé uši, připadám si jak na divadle, nevnímám úplně realitu a nechci ve stáří ani ohluchnout a oslepnout a nyní mi to přijde velmi důležité.
Panebože, je tu víkend, tak snad se z toho dostanu.
Možná už nechci nikdy letět, anebo panebože, co si mám koupit?!
Další střípek mi připomněl můj muž.
Jak jsem psala, let měl velké zpoždění.
Konečně vidím, že nastupuje posádka.
Dva krásní bílí muži, věk tak pětadvacet? a já si říkám to snad proboha nejsou piloti, teče jim mléko po bradě, pilot bude určitě ten důvěryhodný černý pilot, který vypadá, že už má nějaké zkušenosti.
Po všech peripetiích mě přestane trápit, kdo bude řídit letadlo, ale když letíme a já vidím, krásnýho černocha v letadle, tak houknu se špunty v uších na mého manžela: panebože, myslela jsem, že řídí ten černoch.
Můj muž posléze vypráví všem, že jsem ho překvapila, jak jsem přistoupila k jeho odpovědi: ne, řídí ti mladíci, naprosto nevšímavě.
Ano, od určité doby, když mám pocit nebezpečí (např. jedu s šíleným řidičem), tak si říkám, vole, už si si užila dost, možná na dva životy.
Máš úžasný zážitky celý život, nikdo to třeba neprožije nikdy, tak můžeš klidně umřít :-)
A ještě jeden střípek či postřeh.
Jsem tolerantní člověk, aspoň si to o sobě myslím, takže neřeším oblečení, vzhled či chování jiných lidí, ovšem pokud nenarušují moje kruhy, ale myslela jsem si, že na palubu letadla patří jen krásní lidé!
Objektivně, ne subjektivně krásní lidé.
Už jsem si zvykla, že letušky vymřely a že je na palubě jen mužský rod a ráda koukám na krásné stewardy, kteří mi přinesou kafe.
Ale při tomhle letu jsem se musela napomínat, abych zavřela pusu překvapením.
Pane stewarde, moc se omlouvám, ale na vás jsem si uvědomila, že jsme skutečně z opic.
Malá postava, dlouhé ruce, postoj šimpanze, velké uši, vystrčená brada a ten účes (korela na hlavě)?!, ale máte asi jiné kvality.
Po čase jste mi byl sympatický, takže vše dobrý.
Hezký večer všem a tímto snad zakončuji téma Paříž :-)