řeč zvířat aneb babičko, pozdravuj Justýnku!

Zas neuklidili. 
Hurá!
Na tašce se dobře spí. Jen lodičky jsem posunula, páč by mě tlačily.
Tak dobré ráno a dobrou noc :-)

Dnešní úvaha nebo co to bude, to ještě nevím, je vlastně pokračování tohoto příspěvku.
K přemýšlení mě inspiroval komentář mojí milé čtenářky Lenky.
Píše, že si myslela, že rozumí zvířecí řeči jen ona.
Přemýšlím, jestli rozumím zvířecí řeči já.
Mám spíš pocit, že všechna zvířata, která byla kolem mě, jsem naučila rozumět lidské řeči a tím pádem jsme spolu mohli mluvit..
Vzpomínám si, jak mi moje máma říkala u naší první kočky Čičinky, už jsem někde také o ní trochu psala, že s ní mluvím jako s člověkem, a proto naprosto rozumí.
Ale to asi dělá každý, kdo má nějaké mazlíčky ve svém životě.
Připomnělo mi to teď vtipnou glosu, kterou jsem nedávno viděla na facebooku:
Stádia schizofrenie
1) mluvím se svou kočkou
2) mluvím s kytkou
3) pozoruji, jak si moje kočka povídá s kytkou
No já už se blížím ke třetímu stádiu :-)..
Jednou se Čičinka motala pořád kolem mě v kuchyni a já už nervózně jen tak pro sebe říkám: to nemůžeš jít za páníčkem?!
Za chvíli se ozvalo z ložnice, páč můj muž ještě spal, rozespalý hlas: proč ji za mnou posíláš? Ona mě budí.
Dodnes, a už je to víc než patnáct let, nemohu pochopit, že to zlatíčko rozumělo tomu, co si brumlám naštvaně "pod vousy" a poslechlo.
No před Justýnkou si už musíme dávat pozor na pusu. Ta rozumí všemu a chápe vše.
Nové návštěvy jí musím představovat jménem, okamžitě přestane před nimi utíkat a začne si je očichávat.
Takto musím samozřejmě představovat i návštěvy, které nejsou nové, ale nechodí k nám tak často.
Měla trochu problém s mým kamarádem Jakubem, páč Jakub se jmenuje i náš syn.
Nevěřícně na mě koukala, nespletla ses? to není náš Jakub!, ale pak se nechala přemluvit a i pohladit.
Dojala mě moje vnučka
Byla u nás před pár týdny.
Šla jsem doprovodit snachu, vnuka Tomáška a vnučku Lucinku na vlak,
Lucinka, je jí sedm let, během cesty povídá:
Babičko, já nemůžu pochopit, jak mluvíš s Justýnkou a jak ti všechno rozumí a všechno chápe.
Prosím tě vyřiď jí, že ji pozdravujeme a že už jsme museli odejít bez rozloučení (nemohli ji najít).
To mě fakt rozesmálo.
Lucinko, ano Justýnka rozumí a dokáže i odpovídat svým "jazykem", ale toto jí přece jen nevysvětlím. Toto by přece jen nepochopila.
Vzpomněla jsem si, že náš poslední pejsek Fík, "plemeno sedmi ulic", dokázal i mluvit jako my. Vyštěkával naprosto zřetelné "Ahoj" a přitom se trošku usmíval.
To ahoj jsme jej učili, nebylo to úplně sama sebou.. A ten úsměv? Bylo vidět, jak se snaží napodobovat.
A pamatuji si na toulavého Bena, rovněž úžasné plemeno, který patřil celé čtvrti v Praze, všichni ho krmili a zdravili, patřil zkrátka všem, "dítě ulice".
A ten, když jste řekli Ahoj, Bene, vycenil zuby a usmál se na vás od ucha k uchu.
Sice to vypadalo trochu jako z hororu, kdo čeká, že se na něj na ulici usměje pes?, ale úsměv to byl.
Když se mi to stalo poprvé, nevěřila jsem. Myslela jsem, že se mi to zdá.
Okolí mě však ujistilo: ne Ben se opravdu směje. Takto odpovídá na pozdrav.
Tak nevím.
Jsme natolik inteligentní, že rozumíme zvířecí řeči?
Anebo je to naopak?
Zvířata jsou natolik inteligentní, že rozumí řeči lidské?
Myslím, že správně bude za a) i za b).
Tak a já jdu pozdravit Jsutýnku a popřát jí hezký zbytek víkendu.
A to přeji i vám.