čtvrteční stalo se

Začnu tím nejhezčím. 
Včera jsme si vzpomněli, že někdy v září má Justýnka narozeniny a kulaté desáté. Už jsem tady psala, že u jejího narození jsme nebyli a patřila i jiné rodině. Pohybovala se tedy v naší blízkosti, takže vyrůstat jsme ji viděli, ale naše nebyla. Skoro ve svých pěti letech se v jejím stávajícím domově změnila situace a ona občas přišla ze zahrady do našeho otevřeného domu až do obýváku, rozhlédla se a utekla. Tak to pokračovalo několik dní. Zkrátím to, pak přespala, a když jsme ráno odcházeli do práce, nechtěla odejít. Už jsme svoji kočičku neměli, takže ani žádný kočičí záchod, ale nechtěli jsme ji vyhánět, už i tak měla citové problémy.  Večer jsme s hrůzou otvírali dům, ale nic se nestalo. Justýnka jen rychle utíkala s překříženýma nohama ven. Krůček po krůčku a po měsíci jsme si řekli, že už to vypadá, že se rozhodla a vybrala si nás, i když se ještě občas do rodného domu, kde se narodila, vracela. No nic, jdeme koupit záchod. Já, která se moc neřídím módními výstřelky, páč jestli je to poslední móda, tak už ji teda fakt nepotřebuji, jsem jí koupila šedý záchůdek s růžovou Hello Kitty :-)
A tady je zachycena na mobilu naší dcery jako miminko. Nekvalitní fotka, ale jediná, kterou z dětství máme.

A pak už se s námi stěhovala do nového domu a tady její příběhy už znáte. Takže naše je víc než pět let a milujeme ji. Takže Justýnko, k zářijovým narozeninám vše nejlepší.
Včera přišel pan "Chodník". Tady se ale musím vrátit trochu zpět, aby se to dalo pochopit. Když jsme se před více než čtyřmi lety nastěhovali do našeho stávajícího domova, řešili jsme spoustu věcí a chodník jsme odkládali. Původní majitelka měla na betonu položené takové ty dřevěné rohože, či jak se tomu říká. Nebylo to hezké a špatně se to udržovalo. Můj muž rozhodl, že se mu líbí kamínkový chodník. Ale po stěhování a propočtu za materiál 15 tisíc  jsme náš sen odložili a posléze jsme se ho vzdali.
V květnu byla akce v některém marketu, krásné mrazuvzdorné dlaždice ve slevě. Takže hurá, hned jsme je koupili, s tím, že chodník můj muž zvládne a je jedno, kdy to bude. Po té začal konečně řešit svoje několika měsíční bolesti zad. Po spoustu vyšetření CT, magnetická rezonance, testy na rakovinu je již známa příčina. Vyhřezlá plotýnka způsobuje ty každodenní velké bolesti. Teď jen čekáme na verdikt operace ano či ne. Takže jsem začala řešit, že je nutné povolat odborníka, páč je jasné, že takto chodník nebude ani do roka. 
Včera přišel pan Chodník. Jeho zvláštní příjmení nemohu ani přečíst, takže je to pan Chodník i v mobilu. Jeho jméno se ale musím naučit, páč nevím, jak by se tvářil, až mu při práci na chodníku koncem září řeknu: Pane Chodníku, nechte ten chodník a pojďte si dát kafe :-) 
Takže pan Chodník včera brzy, velmi brzy ráno přišel na revizi. Původní beton není celistvý, je v blocích, protože by jinak praskal a blogy nejsou vůbec ve stejné úrovni. Bilance odborníka byla tedy velmi tristní. Musí se to celé znovu vybetonovat, srovnat, zvednout úroveň a vyjde to na strašné peníze. Ale vy už máte koupeny ty krásné dlaždice. 
No a řešení? Jedině kamínkový chodník na pryskyřici. Z donucení se oklikou vracíme k našemu snu a já od včerejška na sbazar prodávám se slevou naši krásnou novou dlažbu.

Odpoledne jdeme na velký nákup, páč lednice zeje prázdnotou a něco k jídlu je pouze v mrazáku. Před dvěma lety moje skvělá internistka zjistila, že  mám trochu zvýšený cukr, ale jedná se o dědičnou cukrovku. Strašně se toho bojím, můj táta před smrtí přišel o jednu nohu a část druhé. Při svém celkem zdravém stravování, ne cíleně, ale já to tak mám, takže nízký cholesterol atd. občas mi moje lékařka předepíše sádlo a škvarky, při neslazení kávy a čaje, nepití sladkých nápojů již více než 25 let, nechutná mi to, toho moc prý nenadělám. 
Jak to máte se sladkostmi? Dá se tam někde ubrat? Bojím se nahlas říct, že dá. Na sladkém jsem závislá a zákusek několikrát týdně by nebylo až takové drama, ale každý večer litr zmrzliny z kýblu s velkou lžíci jako Američanka, přestala jsem troškařit, přece nebudu s mističkou létat několikrát za večer k mrazáku, problém už je a velký. 
Dočítám se, že je to droga stejně jako heroin s tím rozdílem, že při silné vůli se závislosti můžete po čtrnácti dnech zbavit. Povedlo se a já už si sladké nekupuji, i když si ho občas dám, ale už na něj nemám chuť každý den. Vždy mě všichni zásobovali gumovými medvídky, dnes už gumídky, páč už to nejsou jen medvídci a ty jsem pořád schopná sníst na posezení. Dokud jsou, jím. Stejně jako třešně. Neumím přestat. Už mě ale nenapadne, že bych si je koupila. Můj muž ovšem má potřebu mi dělat radost, takže když má pocit, že jsem už dlouho sladké neměla, kupuje zmrzlinu a jen občas gumídky. Zmrzlinu zvládám, gumídky jen do otevření pytlíku. Včera nemohl odolat a koupil mi ve slevě kilo gumídků! Panebože.
Jdeme nakupovat do Pepča nějaké dárky a já si kupuji  krásnou dózu skoro se zámkem. Co tam dáš? No přece část těch gumídků. 

Hahaha, no to jsem zvědav, jestli to neotevřeš. Ne neotevřu.
No já ti to dám někam vysoko a budeš jako to prasátko z videa, které jsi mi poslala před časem.
Až se na video podíváte, pochopíte. 
Takto se chovám i já, když nemůžu otevřít flašku vína. Taky udělám cokoliv.
A tak si tady žijem.